Ottův slovník naučný/Důvod

Ottův slovník naučný
Duvno polje	Důvod	Důvtip

Údaje o textu
Titulek:	Důvod
Autor:	Heřman Šikl, Emil Ott
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Osmý díl. Praha : J. Otto, 1894. S. 243–244. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Důvod

Důvod (lat. argumentum, něm. Motiv, Grund), v logice jest pomysl, z něhož položka nějaká se vyvozuje; tvoří s položkou látku důkazu (v. t.).

D. právní. Každé lidské vědomé jednání, tedy také právní jednání, má jistý účel (causa efficiens), jenž jednajícího vede k změně dosavadního stavu. Tato změna jest naopak opět účelem, za nímž jednání se bére (causa finalis); potud spadá tu motiv a účel v jedno. Tento s motivem totožný účel nazývá se u právního jednání vůbec d-em právním (causa) a jest psychologickou nutností rozumné vůle. Od této causy ve významu účelu čili t. zv. causy v subjektivním smyslu sluší u obligačních smluv rozeznávati t. zv. causu v objektivním smyslu. Smlouvy úplatné uzavírají se pravidlem za tím účelem, aby se obdržela úplata od strany druhé, kdežto u smlouvy bezplatné leží účel toliko ve vlastním plnění. Tato causa v obj. smyslu jest pravidlem sice také zároveň účelem smlouvy, causa v subj. smyslu. Přes to se však oba pojmy úplně nekryjí, zejména bývá často zároveň účelů více, mezi nimiž úplata zaujímá místo zcela podřízené. Causa v subj. smyslu jest pro existenci smlouvy jen potud rozhodnou, pokud jest nedovolenou, příčíc se právu nebo mravopočestnosti. Čímž pak smlouva sama stává se nedovolenou, a pokud jest omyl v motivu, jenž tu, jak podotčeno, s účelem totožný jest. Causa v obj. smyslu jest však důležitou, poněvadž slib ve smlouvě děje se vždy vzhledem k úplatě, tedy na ní závisí, nebo k vědomému nedostatku úplaty. Teprve objevením se této causy jeví se obligační slib ve své úplnosti. Na zúmyslném abstrahování od této causy, jež má ovšem za následek rozštěpení úplatné smlouvy ve dva samostatné právní nároky, zakládá se rozdíl mezi smluvami tak zvanými abstraktními (formálními, negativně formálními) a t. zv. materiálně individualisovanými (kausálními). V řím. právu byly takové abstraktní smlouvy, z nichž se udržela však jediná stipulace. Moderní právo, zajisté pak i právo rakouské, uznává abstraktní smlouvy pouze výjimkou. Sem náležejí směnky (čl. 4., 96. sm. ř.), akcepty kupeckých poukázek a kupecké dlužní úpisy (čl. 301. obch. zák.); někteří čítají sem také smlouvu doznávací, poukázku, rukojemství atd. V obč. zákonníku nalézáme též některé stopy formálních slibů při cessi a assignaci (§§ 1396., 1401., 1404. obč. z.). Jinak jest tomu při věcných smluvách, zejména tradici. Zde sice jest také causa v subj smyslu psychologickou nutností a důkaz abstraktní vůbec nestačí. Tato vůle ovšem nejjasněji vychází z právního jednání, pokud toto tradici předchází, causa v obj. smyslu, která nazývá se právním d-em tradice čili titulem (§ 424. obč. zák.), avšak tradice jest platnou, i když tu žádný právní titul nepředchází, nebo není-li titul platným (plnění nepovinné – indebite). Zákon připouští tu pouze obligační žalobu na vrácení toho, co se do majetku žalovaného bez důvodu (sine causa) dostalo (§§ 1174., 1431. obč. zák.). Při smluvách obligačních sluší konečně od dosud zmíněné causa obligandi, t. j. důvodu, proč se závazek podstupuje, rozeznávati t. zv. causa debendi, t. j. právní důvod, na němž závazek se zakládá, čili skutečnost, s níž objektivní právo vznik obligace spojuje (právní důvod v pravém smyslu slova). Povstáva-li tedy obligace smlouvou, jest kontrahentovi causa obligandi příčinou, proč smlouvu, causam debendi, uzavírá; tato stojí k oné v poměru následku k příčině. Šikl.

D-y rozhodovací jsou částí rozsudku, správnost nálezu soudcova dovozující, jak vzhledem k dolíčeným okolnostem případu, tak i zřetelem k platným předpisům práva (§ 143. sd. instr.). Dodány buďte straně padlé ve sporu z povinnosti úřední. Ott.