Ottův slovník naučný/Clausula
Ottův slovník naučný | ||
Claustrum | Clausula | Clavaeolina |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Clausula |
Autor: | Klement Borový, Josef Čermák, neznámý, Josef Trakal |
Zdroj: | Ottův slovník naučný. Pátý díl. Praha : J. Otto, 1892. s. 445. Dostupné online. |
Licence: | PD old 70 |
Heslo ve Wikipedii: Klauzule |
Clausula [kl-], lat., závěr, výhrada, doložka, klausule, sluje v právu podmínka nebo výhrada učiněná při právním jednání.
C. apostolica [kl- -ka], jméno jistých výrazů, jež připojují se k listům papežským za tím účelem, aby obsah jejich blíže určily neb určitými podmínkami obmezily. Z velkého množství uvádíme: clausula motu proprio svědčí, že list vydán z iniciativy papeže samého; ad instantiam, že vydán ku prosbě a návrhu jiných; perinde valere, že milost papežem propůjčená má platnost, ač jí v cestě stály překážky; non obstantibus contrariis quibuscunque s různými bližšími dodatky odstraňuje překážky, jež by snad dekretu papežskému v cestě stály, se zřetelem na platné zákony církevní; prout juris et de jure znamená, že vše přísně díti se má ve smyslu zákonů církevních. Bvý.
C. cambialis byla dříve výhrada směnečná, že se totiž dlužník podrobuje exekuci dle práva směnečného.
C. cassatoria [kl- ka-ória] viz C. derogatoria.
C. codicillaris [ko-áris] zove se v pozdějším římském právu uznané neformální ustanovení testatorovo v testamentu, jímž prohlašuje, že chce, aby ustanovení testamentu (veškerá, nebo jím vyznačená) platila za ustanovení kodicillární, kdyby testament jako takový buď vůbec, buď z určitého důvodu platným se nestal, nebo platnosti pozbyl. Účinek jest pak ten, že ustanovení testamentu ve vytčeném případě platí za ustanovení kodicillární. t. j. ustanovení dědická platná jsou co ustanoveni universálních fideikommissů, uložených dědicům ab intestato nebo z jiného testamentu dědictví nabývajícím, kdežto legáty toho testamentu ostanou pravými legáty, ovšem uloženými oněm universálním fideikommissarům nebo těm, kdo na jejich místo vstoupí. Má-li však c. c. tento účinek míti, třeba, aby testament po stránce formálně vyhovoval náležitostem kodicillu, a i tu nenastává účinek ten tehdy, pozbyl-li testament c. c. obsahující platnosti pro porušení dílu povinného. (Srovn. Fein, Das Recht der Codicille, str. 184.) Čk.
C. derogatoria jest prohlášení zřizovatele poslední vůle v závěti, že každý jiný pozdější testament jeho má býti neplatným. Takové ustanovení jest dle římského práva vůbec neplatno, a každý pozdější testament jest přes to platným. (Fr. 22. pr. D. de leg. III. 32.). Podlé práva rakouského, prohlásí-li testator, že každý, nebo jen určitým podmínkám nevyhovující jiný testament má býti neplatným, stane se pozdější testament platným jen tehdy, když buď při zřízení pozdějšího testamentu podmínkám v dřívějším testamentu stanoveným se zadost učiní, nebo c. d. dřívějšího testamentu v pozdějším výslovně prohlásí se za neplatnou (clausula cassatoria). Jinak pokládá se starší testament za výhradně platný. (Srovn. §. 716. všeob. obč. z.) Čk.
C. generalis. V ediktu o poskytnutí restituce in integrum prohlásil římský praetor, že povolí uvedení v předešlý stav při újmách vzešlých z opominutí z jakéhokoliv důvodu, který se mu bude viděti podstatným: item, si qua alia mihi iusta causa videbitur in integrum restituam (Fr. 1., §. 1. D. IV, 6.). Všeobecné toto ustanovení zoveme po příkladu pramenů (Fr. 26., § 1.; Fr. 33., pr. D., IV., 6) c. g. Srovn. Burchardi, Die Lehre von der Wiedereinsetzung i. d. v. St. 191.; Spaltenstein, Wiedereinsetzung in den vorigen Stand, 71. Čk.
Rovněž jest c. generalis doložka všeobecná, že zmocněnec může provésti i právní jednání, k nimž se vyžaduje zvláštní plné moci.
C. intabulandi, doložka vkladní, jest poznámka v listině, na jejíž základě se má státi vklad do knih pozemkových, že ten,, proti němuž vklad se děje, k němu svoluje. Nařízena byla již Obnoveným řízením zemským. red.
C. rebus sic stantibus [kl- sik-], zvláštní doložka zejména mezinárodních smluv, dle níž závaznost smlouvy měla trvati jen potud, pokud se nezměnily poměry, za kterých byla uzavřena. V literatuře i praxi byl o to dlouhý spor, rozumí-li se tato doložka, která ovšem zavdávala podnět k libovolným výkladům stran,, sama sebou, nebo musí-li býti výslovně stanovena. Tkl.
C. salvatoria při dřívějších říšských zákonech německých, že mají v jednotlivých zemích platnost podpůrnou. Viz Carolina, V. 174.
C. v hudbě viz Kadence.