Carolina (constitutio criminalis) [ka- konstitúcio kri-ális]. Již r. 1498 snesením říš. sněmu v Brýsgavě uznána k steskům říš. komorního soudu potřeba, předsevzíti reformaci o tom, jak in criminalibus předsejíti sluší; avšak teprve r. 1521 vypracován zvláštní kommissí říš. sněmu ve Wormsu návrh hrdelního řádu, spočívající na Schwarzenbergově Bambergensi (Mater Carolinae) a novellách k tomuto zákonu, t. zv. correctorium bambergense z r. 1507–16. (Srv. III., 209.) Návrh odkázán říš. regimentu k revisi, jenž předložil nové spracování, sdělané za účastenství Schwarzenbergova r. 1523, říš. sněmu v Norimberce, jenž však o něm nejednal. I další návrhy r. 1529 ve Špýru a roku 1530 v Augšpurce říš. sněmům předložené nestaly se zákonem, poněvadž stavové vůbec nechtěli vydáním říš. zákona ohroziti svou samosprávu, a poněvadž vévoda saský a kurfiršt braniborský přáli si výhrady ve prospěch saského práva. Teprve r. 1532 v Řezně přijat návrh jakožto »Císaře Karla V. a svaté Římské říše hrdelní řád«, ovšem s obmezující t. zv. clausula salvatoria, kterou hověno partikularistickým snahám knížat a stavů tím, že měl zákon míti platnost jen podpůrnou v územích říšských. Platnosti nabyl hrdelní řád (C. c. c.) v územích formálně teprve prohlášením; pro včasnost a vnitřní hodnotu ujal se však obecně u soudův a stal se základem jednotného tr. práva obecného v Němcích po následující období, tak že i zemské trestní zákony, vydané v druhé polovici XVIII. stol. namnoze na C. c. c. spočívají, ano v Meklenbursku, Schaumburg-Lippe a Brémách platila C. c. c. formálně až do vydání něm. tr. zákona z r. 1870. C. c. c. není zákonníkem v moderním smysle, nýbrž podává soudci jen poučení o živoucím platném právu tr., jak se po recepci římského práva utvořilo. Hlavní obsah (čl. 1–103. a 181–219.) věnován tr. řízení, čl. 104–180. jednají o hmotném právu tr. jakožto základu rozsudku, vynikajíce jasností a určitostí definicí zločinův a obsahujíce porůznu i obecné nauky o nutné obraně, účastenství, pokusu a příčetnosti. Ovšem soustava trestová jest nad míru krutá, znáť C. c. c. trest čtvrcení, pohřbení za živa, narážení na kůl, upálení, lámání kolem, stětí, oběšení a utopení, což vše může býti ještě zostřeno trháním žhavými kleštěmi a vlečením na popraviště; dále uvádí utnutí prstů, ruky, ucha, vypíchání očí atd.; i tu přijala však C. c. c. jen právo tehdy platné. V oboru řízení tr. uznává C. c. c. vedle pravidelného processu obžalovacího i process inkvisiční; v obem platí zásada officiálnosti. Těžiště řízení spočívati má v řízení písemném a tajném, veřejné konečné stání jest jen formálním; o vině rozhodují soudcové učení, zatlačujíce národní ústav přísežných do pozadí. Není-li při soudě osob práv znalých, zavedeno buď zasílání akt a braní naučení, jakož vůbec C. c. c. ráda odkazuje v pochybných případech na vědu právní. Nález vydává se dle zákonné theorie průvodní na základě důkazu svědky nebo doznáním, k jehož vyhledání, byly-li tu půtahy, mohlo být užito i tortury, která zevrubné upravena a ještě zárukami proti zneužití opatřena; brzy však na základě C. c. c. tak se vžila, že jí užíváno úplně libovolně, tak že v tom směru C. c. c. neblahý měla vliv. (Viz Storch, Řízení tr. 59 dd.) Vydána byla C. c. c. poprvé r. 1533 v Mohuči u Iva Schöffera, posléze Zöpflem roku 1883; kommentáře psali Fröhlich v. Fröhlichsburg (1709), Kress (1721) a J. S. Fr. Böhmer (1770). JT.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Constitutio criminalis Carolina