Ottův slovník naučný/Ch

Ottův slovník naučný
Hýždě	Ch	Chaamba

Údaje o textu
Titulek:	Ch
Autor:	Josef Zubatý, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvanáctý díl. Praha : J. Otto, 1897. s. 1. Dostupné online.
Licence:	PD old 70 PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Ch

Ch je třivá (fricativa, spirans), temná souhláska, vznikající tím, že dechový proud prošlý nezúženou štěrbinou hlasivkovou prodírá se zúžením dutiny ústní, utvořeným mezi jazykem a zadním patrem. Podle podrobnějších rozdílů v příčině místa tohoto zúžení jsou i hlásky, které označujeme ch (v spisech vědeckých raději řeckým χ), rozličné. Znak CH vznikl v pís. lat. spojením C a H asi kol. r. 200 př. Kr. k označení řec. χ v slovích přejatých; před tím a často i později užívalo se raději C (Aciles = Achilles a p.). Teprv v pozdní době císařské i v lat. slovech (lachrima a p.) objevuje se ch. Spřežka tato původně znamenala spíše zvuk kch než ch; v rozl. písmech evropských nabyla časem rozličné platnosti. V nejstarších památkách českých m. ch psáváno i h (jako v tehd. němč.) a ch mívá i platnost nyn. č a c (na př. abihom, chinithi, nemochi = abychom, činiti, nemoci); do poč. XIV. st. ustálilo se ch ve způsobě podnes platném. Slovanské ch v slovích domácích vzniklo ze staršího s dle určitých zákonů (na př. stsl. jucha, č. jícha: lat. jūs atd.) a před úzkými samohláskami i před j stojí m. něho v češtině š (na př. tichý: tišiti), před ě a i v jiných jaz. slov. časem i s (moucha: stsl. musě, č. mouše). V slovích cizího původu nejčastěji odpovídá german. ch (h), na př. chléb (stsl. chlěbъ): got. hlaifs, něm. laib. Ztý. — Jihoslované, píšící latinkou, zvl. Chorvaté a Slovinci, užívají místo ch všude h, Srbové píší x a vyslovují h, Srbové Lužičtí píší kh. Angličané a Španělé vyslovují ch před samohláskami jako č, Francouzové a Portugalci jako š, Italové jako k. Ve starší chorvatštině a slovinštině psávali ch místo nyn. ć ve vlastních jménech: Jelachich m. Jelačić, Miklosich m. Miklosić a pod.