Bezprávné obmezení osobní svobody uvězněním trestali Římané jako crimen vis dle L.&nbs['Julia de vi publica hlavně s hlediska politického, pokud skutek pro zvláštní účel, předmět nebo způsob provedení nespadal pod pojem jiný, jako na př. uvedení v otroctví (plagium), únos (crimen raptus). Obecné právo postrádá zvláštního ustanovení o b-m o. o. s.; a též praxe nevyvinula se jednotné užívajíc řím. předpisův o iniurii a crimen vis, a pokud činností porušena i moc osob třetích (otce, pána), často i ustanovení o krádeži, aniž jasně určila meze deliktu toho a příbuzných. Hrdelní řád Karla V. o tom mlčí. Teprv prus. Landrecht r. 1793 vytkl povahu b-ho o. o. s. jako deliktu proti práv. statku jednotlivce a oddělil je jakožto úplné odnětí osobní volnosti od donucování a vydíráni jakožto částečného porušení jejího. Novější zákony i theorie vytříbily pojem zcela určitě. Zákon trestní z r. 1852 rozeznává v §. 93. dvě formy b-ho o. o. s.: 1) Jakékoli bezprávné bránění v užívání osobní svobody, zvl. svémocné zavření člověka. Předmětem je svoboda osobní jakožto faktická možnost volného pohybu v prostoru; nelze spáchati delikt ten na tom, kdo možnosti té nemá (mrtvicí raněný, novorozeně). B. o. o. s. panujícího císaře je velezrádou §. 58. lit. a. Činnost záleží v jakémkoli konání, jímž úmyslně zabráněno užiti osobní svobody; prostředek buď jakýkoli (násilí fysické — podržení, svázání — nebo psychické — vyhrůžka — nebo bez přímého násilí — uzavření, falešné udání, jež vedlo dle úmyslu pachatelova k neodůvodněnému zatčení nebo k zavření zdravého v blázinci atd.). Úmysl spočívá ve vědomí, že předsevzatou činností se osobní svoboda člověka bezprávně obmezuje; účel vůbec je lhostejný, dle okolností mění se určitým účelem skutek v jiný trestní čin (únos, vražda). Dokonání nastane skutečným obmezením, jehož trvání je lhostejno, a zločin trvá, pokud trvá stav b-ho o. o. s. Trestnost je vyloučena, přísluší-li jednajícímu nad obmezeným zákonná moc (discipl., polic., trestní) a jedná-li v mezích této moci; překročení moci je trestné dle §. 93., stalo-li se však b. o. o. s. u vykonávání úřadu nebo služby proti zákonu na ochranu osobní svobody ve zlém úmyslu a jsou-li tu podmínky §. 101., jest to zlé užívání moci úřední (§. 6. z. ze 27. října 1862 č. 87.); rovněž vyloučena trestnost, když jednající měl příčiny pokládati na svobodě obmezeného za zločince, za člověka škodlivého (šílenec, výtržník) nebo nebezpečného (ozbrojený tulák); však i zde obmezení nesmí jíti dále, než pokud třeba, by škodě nebo nebezpečí bylo zabráněno nebo domnělý zločinec zadržán. 2) Dle §. 93. dopouští se deliktu toho, kdo z podstatné příčiny někoho obstavil a zúmyslně opominul dáti o tom ihned věděti řádné vrchnosti. — B. o. o. s. je vždy zločinem a tresce se dle §. 94. vůbec žalářem od šesti měsíců do jednoho roku; zvláštním důvodem pro zostření trestu jest: trvání obmezení přes tři dny, způsobení škody na jmění neb útrapy, zvl. ublížení na těle, kde nalézti jest na těžký žalář od 1 do 5 roků. Dle osnovy trestního zákona z r. 1889 dopouští se činu trest. proti osobní svobodě, kdo bezprávně člověka vězní nebo jinak ho zbaví užívání osobní svobody §. 247. Delikt ten jest vůbec přečinem a tresce se vězením nebo peněžitou pokutou do 500 zl., a když zbavení svobody trvalo přes týden, vězením nikoli pod jeden měsíc. Když však odnětí svobody trvalo přes tři měsíce, nebo když osobě svobody zbavené způsobeno těžké ublížení odnětím svobody samým nebo způsobem, jak s ní bylo nakládáno, jest to zločin a může uznáno býti na káznici do 10 let; nastala-li však smrť poškozeného, sluší uznati na káznici do 15 let nebo vězení nikoli pod 6 měsíců. Začasté je b. o. o. s. částí skutkové povahy deliktu jiného, kde ovšem nesluší vedlé toho deliktu zvláštního trestati ještě b. o. o. s.; pouze tehdy, když by pachatel dobrovolně od onoho deliktu (na př. násilného smilstva) upustil v stadiu pokusu a zjednal si tím ohledně něho beztrestnost, může být uznán vinným b-ným o-m o. s., pokud činností již vykonanou tento delikt byl spáchán. JT.
PD old 70