Ottův slovník naučný/Beck
| Ottův slovník naučný | ||
| Becić | Beck | von Becke |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Beck |
| Autor: | neuveden, Karel Stecker, Hynek Vysoký, Jan Jaromír Hanel, Václav Emanuel Mourek |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Třetí díl. Praha : J. Otto, 1890. S. 566. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Josef Beck |
Beck: 1) B. Antonín Jaroslav, dvorní rada a spisovatel čes. (* 6. led. 1812 v Budči u Jemnice na Moravě). Studoval ve Znojmě, Brně a ve Vídni, kde stal se doktorem práv a byl vychovatelem u knížete Schwarzenberka. Jako poslanec ústavodárného sněmu přidal se roku 1848 ku konservativnější části pravice. R. 1850 stal se redaktorem čes. vydání říš. zákonníka a pak minist. sekretářem. Nyní je ředitelem státní knihtiskárny ve Vídni a dvor. radou. Psal do »Musejníka« (1843, 1845 a 1847), »Květů« (1844) a jiných časopisů. Dopisy jeho J. Er. Vocelovi uveřejněny ve »Světozoru« r. 1888 č. 35; r. 1849 byl členem kommisse pro sestavení právn. názvosloví českého. Od r. 1851 je dopisujícím členem král. čes. společnosti nauk.
2) B. Josef, doktor práv a rada nejvyššího soudu ve Vídni (* 1814 v Telči na Moravě – † 1887 ve Vídni). Vydal o titulu: Die Geschichtsbücher der Wiedertäufer in Österreich-Ungarn (ve »Fontes rerum Austriacarum, Dipl. et acta« sv. 43, r. 1883) důležitou sbírku pramenů (kronik a j. zpráv rukopisných) k dějinám sekty novokřtěnců nejen v zemích rakousko-uherských, nýbrž i v již. Německu a Rusku. V badání o tomto předmětu pokračoval i po vydání zmíněného spisu. R. 1886 pracoval s Ljubočičem, prof. varšavské university, v archivech švýcarských. Byl však zachvácen smrtí právě toho dne, kdy povýšen byl na rytířství.
3) B. Mathias Friedrich, kazatel augšpurský (* 1649 – † 1701). Vedlé úřadu svého horlivě obíral se studiem jazykův orientálních, zvl. semitských, v nichž náleželo mu za jeho doby místo vynikající, i považován zvláště za předního znalce arabštiny. Professury universitní opětovně mu nabízené nepřijal. Hojně spisů jeho zůstalo v rukopise a později se ztratilo; z vydaných uvádíme jím v Erfurtě objevenou: Paraphrasis chaldaica I. libri chronicorum etc. (Augšp., 1680); totéž II. libri chronicorum (t., 1683; s překladem a výkladem); Monumenta antiqua judaica (t., 1686); Martyrologium ecclesiae germanicae pervetustum (t., 1687); Suratae Corani (t., 1688; výbor z koránu); Ephemerides Persarum per totum annum, arabice, tursice et persice (t., 1695; s překladem a výkladem).
4) B. Filip Levín, svob. pán, polní zbrojmistr rakouský (* asi 1700 – † 1768). Vyznamenal se ve válce 7leté. V bitvě u Kolína velel jako generálmajor předvoji rakouskému (1757). Téhož roku zajal prus. generála, vévodu z Bevern. V bitvách u Greifenbergu (1759) a Friedlandu (1759) zjímal menší nepřátelské oddíly, v šarvátce pak u Cölenu v Míšni rozprášil prus. sbor armádní a zajal generála Dörique se 1700 muži. R. 1760 bojoval jako podmaršálek po boku ruského maršálka Butturlina, r. 1762 vynikl u Reichenbachu. Po válce učiněn velitelem v Chorvatsku, vyznamenán velikým křížem řádu Marie Terezie a povýšen na svob. pána.
5) B. František, dovedný houslista a skladatel (* 1730 v Mannheimě – † 1809 v Bordeaux). Ze skladeb jeho došlo zvláštní chvály Stabat mater. Str.
6) B. Christian Daniel, filolog něm. (* 1757 v Lipsku – † 1832 t.) R. 1779 habilitoval se na lipské universitě, na níž r. 1782 jmenován mimořádným, r. 1785 řádným professorem klass. filologie. B. byl polyhistorem přednášeje nejen o klassické filologii, nýbrž i o theologii, dějepisu a j. Vynikaje více rozsáhlými vědomostmi a mravenčí pilností než důmyslem a originálností napsal více než 200 spisů, dnes ovšem skoro bezcenných. Z filologických prací jeho uvésti jest vydání Aristofanových Ptáků (Lipsko, 1782), Pindara (1792 a 1802), Démosthenovy Řeči o míru (1799), Consolatio ad Liviam (1783 a 1803) a Calpurniových Eklog (1803). Některá vydání jeho zůstala nedokončena: Euripidés (1 díl textu, 1 díl poznámek, 1792 a 1799), Apollónios Rhodský (1797), Platón (3 díly, 1813), Cicero (4 svazky řečí, 1795–1807). Mimo to uspořádal B. 3. díl Barnesova Euripida (1788), nové vyd. Invernizziova Aristofana s rozvláčným, nedokončeným kommentářem (1792 a 1819) a nové vydání Gottleberova a Bauerova Thukydida (1804). Jakožto knihy příručné ke svým přednáškám napsal: Historia litterarum Graecarum (1788); Artis latine scribendi praecepta (1801); Grundriss der Archäologie (1816; pouhé rubriky a literární zprávy), pak Anleitung zur Kenntniss der allgem. Wett-und Völkergeschichte (1787 a 1813). V. Nobbe, Vita Ch. D. Beckii (Lipsko, 1837) a G. Hermann, Opuscula (V, 312). Vý.
7) B. Heinrich, herec a dramatik něm. (* 1760 v Gothě – † 1803 v Mannheimu). S Ifflandem a Beilem účinkoval na proslulém tehdy divadle ve svém rodišti, později (1799) byl kurfirštem bavorským povolán do Mnichova jako vrchní režisér a od r. 1801 řídil divadlo v Mannheimu. Vystupoval v úlohách vážných i veselých a napsal několik her, jež souborně vyšly s názvem Theater (3 sv., ve Frankf., 1802). Z těch udržely se nejdéle veselohry: Die Schachmaschine (1798), Die Qualgeister (1802) a Das Chamäleon (1803). B. osobně se stýkal se Schillerem, kterýž pro první jeho manželku, Karolinu roz. Zieglerovou, velmi nadanou herečku, napsal úlohu Louisy.
8) B. Johann Ludwig Wilhelm, něm. právník (* 1786 v Lipsku – † 1869), věnoval se tamtéž studiu práv i stal se r. 1812 professorem v Královci. Avšak již rok na to přijal místo vládn. rady ve Výmaru, roku 1814 pak přísedícího šepní stolice v Lipsku. Od r. 1819 byl B. opětně professorem práv, aniž se však praktické činnosti své vzdal. R. 1837 stal se předsedou soudu appellačního. V literatuře právnické stal se B. známým v první řadě svým Corpus juris civilis (2 sv., v Lipsku, 1825–37; stereotyp. vyd. tamt., 1829–1830). Mimo to sepsal Anleitung zum Referieren und Dekretieren (t., 1839); Bemerkungen über den Kriminalgerichtsstand in Sachsen (tamt., 1842) a jiné. -l.
9) B. Johann Tobias, protest. theolog německý (* 1804 v Balingách ve Virtembersku – † 1878 v Tubinkách). R. 1836 byl jmenován mimoř. professorem theoIogie v Basileji, r. 1843 řádným professorem v Tubinkách a měl jako učitel veliký vliv na svoje žáky. Proti kritickospekulativní škole Baurově dal se směrem biblickotheosofickým neuznávaje jiné autority než sv. Písmo bez rozdílu Starého nebo Nového zákona. Vytýkají mu proto nedostatek historického pojetí. Také osobní povahou vynikal přiváděje život svůj vezdy v souhlas se svým učením. Proto také, jakož i pro upřímnost a neohroženost svoji s úřady často se nesrovnával. Hlavní jeho spisy jsou: Einleitung in das System d. christlichen Lehre (1838, 2 vyd., Stuttg., 1870); Die christliche Lehrwissenschaft nach den biblischen Urkunden (1841, 2 vyd. 1875); Umriss d. biblischen Seelenlehre (1843; 3 vyd. 1871); Christliche Reden (1836–70); Leitfaden der christlichen Glaubenslehre (1862, 2 vyd. 1869) a Christliche Liebeslehre (1872–78).
10) B. Karl, vedlé Mor. Hartmanna nejvíce vynikající německorakouský lyrik nové doby (* 1817 v Baji v Uhrách z rodičův israelských). Předběžného vzdělání nabyv v Pešti studoval ve Vídni a v Lipsku medicinu. Brzy však studií nechal a dav se pokřtiti politickými básněmi lyrickými záhy dobyl dosti veliké, ale také pomíjející slávy. Zdržovav se na různých místech v Německu, ve Švýcařích a ve vlasti zemřel ve Währingu u Vídně roku 1879. Básnické nadání měl dosti skrovné, ale práce jeho oslňovaly polouorientskou skvělostí poetických obrazův a uchvacovaly obratně používajíce politických hesel časových. Mimo lyriku (Gepanzerte Lieder, Lieder vom armen Manne, Stille Lieder a j.) B. složil také veršované povídky: Janko der Rosshirt (1841) a Jadwiga (1863), v nichž mnoho jest skvělých lícní a popisův. VM.
11) B. Jan Nepom., proslulý barytonista (* 1828 v Pešti). Působil na různých jevištích v Německu, vrcholu své slávy dostoupil ve Vídni jako člen dvorní opery. R. 1885 vzdal se divadelní činnosti a žije ve Vídni. B. vynikal zejména ve zpěvohrách klassických a má také jméno výborného herce. Str.
12) B. Bedřich, svob. pán, náčelník generál. štábu armády rakouské, nar. 21. břez. 1830 ve Freiburku v Badensku a náleží tudíž do nesčetné řady cizozemců, zejména z Německé říše, kteří slouží ve vojště rakouském. 20. řijna 1846 vstoupil jako kadet do zákopnictva a zároveň do jeho školy v Dolině (Tulln). V pluku 59. bojoval jako nadporučík r. 1848 v Italii a r. 1849 v Uhrách. Přidělen pak byv ku generálnímu štábu účastnil se při obléhání Benátek r. 1849. V listopadu r. 1854 povýšen na setníka 2. třídy do generálního štábu a přidělen r. 1855 k osobě polního zbrojmistra svob. pána Hessa, tehdejšího náčelníka onoho sboru. Roku 1859 byl ve válce italské generálštábníkem při divisi podmaršálka svob. p. Reischacha a účastnil se potyček u Terrasy 23. května, u Candie 1. června a bitvy u Magenty 4. června, kdež klesl střelen do kolena. Vyznamenán za chrabrost ve dvou posledních podnicích vojenským křížem záslužním a železnou korunou 3. třídy, obé s ozdobou válečnou. R. 1859–61 byl B. přitříděn vojenské kommissi při správě německého spolku ve Frankfurtě n. M. V červnu r. 1861 stal se rytířem; na jeseň r. 1863 přidělen generálnímu pobočnictví J. V., a v tomto postavení povýšen v červenci r. 1865 na podplukovníka a o rok později na plukovníka. Ve válce r. 1866 posílán často císařem k velitelství severní armády. V červenci r. 1867 stal se přednostou vojenské kanceláře mocnářovy a v prosinci r. 1868 vyznamenán řádem Leopoldovým. Postoupiv 1. května 1873 na generálmajora jmenován v dubnu 1874 generálním pobočníkem J. V. a v červenci téhož roku tajným radou. V červnu 1881 propuštěn z pobočnictví velmi lichotným přípisem mocnářovým a ustanoven náčelníkem generálního štábu armády. V říjnu 1878 udělen B-ovi velkokříž železné koruny a zároveň baronství a v dubnu 1885 velkokříž řádu Leopoldova; 1. ledna 1883 stal se majitelem 47. pěšího pluku a v listopadu 1888 povýšen na polního zbrojmistra. B. je též doživotním členem panské sněmovny rakouské. FM.