Bachanti (v čechách běhouni, astantes). Za starších dob velmi mnoho lidí oddávalo se těkavému, nestálému živobytí. Poustevníci neustále měnili místo, dokud jich sv. Benedikt (480) řeholí svou neuzavřel v klášteřích; knězi bez zaměstnání sem tam po živobytí chodili. — Synesius, biskup ptolemaidský (431), bakantiboi (snad z vacantiri) je nazval; pěvci toulali se od hradu ku hradu, rytíři od země k zemi; nábožní a kající ku vzdáleným místům putovali, zlosynové přemnozí z uloženého pokání;
tisíce posluchačů táhlo za oblíbenými kazateli, kamenníci chodili po stavbách, řemeslníci do nedávna i do dalekých krajin na zkušenou; žínky, i urozené, jezdívaly po farách, školách, trzích, sněmích, konciliích (v Kostnici r. 1400 bylo jich nad 700), a to bez pohoršení, jakž víme z pražských protokolů visitačních r. 1379 a 1380. Avšak přezdívka b-tů, t. j. tuláků hýřivých (bacchari = hýřiti a rozpustile se veseliti, potloukati se sem tam), trvale uvázla na žácích a studentech kočujících. Až do posledního středověku žáci (ze slova diákon) studovali skoro veskrze na kněžství, aby dosáhli aspoň stupně jeho nejnižšího. Sluli clericelli, clerici, scholastici a těkali ze školy do školy, z města do města, pak v XVI. stol. sestupovali se v bratrstva, jimž říkali goliardi. Na krásná umění chodili do Paříže, na staré klassiky do Orleansu, na práva do Bononie, na lékařství do Salerna, na »černé umění« do Toleda, ale nikam na dobrý mrav (píše mnich Helinaud). Mnozí živili se žebrotou zpívajíce zvláště po klášteřích a dvorech farních písně prosebné, naříkavé i veselé. Výtržní klerikové vylučováni byli z kněžství. V Čechách ani po založení university pražské {1348) nevíme o velikých shlucích a bouřlivých toulkách studentův. Avšak »Podkoní a žák« z doby Václava IV. poučuje nás, že i v Praze a po venkově živili se věční studenti tím, co na ně zvláště po vsích nažebrali »žáčkové, žebráčkové, mendičkové«, začež dostávalo se jim od starších bití místo učení. V Německu za XVI. století ještě hemžilo se starými toulavými studenty, jimž rodiče svěřovali dítky své na vyučování. Scházejíce se i po několik neděl na některém místě, kde živili se žebrotou, vrazili jako kobylky do některého města většího, kde měli velkou školu a mnoho příbytků pro tuláky (ve Vratislavi na př. 100 komůrek pro 1000 běhounů). V Čechách ani za doby, kdy obce o školy své nejvíce dbaly, ve druhé polovici XVI. století až po samu bitvu bělohorskou, nebylo takového cizího návalu do škol; v nejbohatší škole, v Hradci Králové, bylo zaopatření pro 100 žákův, a škola nejozdobnější, u sv. Jindřicha v Praze, ve třech třídách latin, neměla ani 50 žáků. V Praze spíše rektorové žáky z jiných farních a školních osad si odluzovali. A krom toho řídilo se 100 přednějších škol v Čechách a na Moravě rektorem university pražské, jenž dával jim správce a učitele, kteří i se žáky byli v jeho kázni. Ve století XVI. mnoho Čechů ze šlechty a bohatšího měšťanstva putovalo po cizích učeních, do r. 1540 pro zanedbávání studií klassických na zchudlé universitě pražské, i pro víru katolickou nebo evangelickou, potom ze zvyku, nebo lákáni jsouce slavnými jmény hlučných škol ve střední Evropě. Avšak ti netoulali se, než větším dílem učili se ve škole, doma pak se svými staršími průvodci, dozorci čili paedagogy. Za dokončení studií i Komenský († 1670) pokládal cestování po akademiích, zvláště proto, aby seznámili se jinoši a mladí mužové s učenými mistry nejpřednějšími. Ahasverem mezi studenty byl Jan Schuppius, který okolo roku 1630 po akademiích procestoval 250 mil. — V Čechách přemnozí žáci živili se nikoli toulavou žebrotou, než soukromým vyučováním. V polovici XVI. stol. bylo prý v Praze kolik domů, tolik paedagogův. Akademie pražská přísná proti nim činila opatřeni, avšak nadarmo. I z vystéhovalců pobělohorských mnozí živili se vyučováním, zvláště pak veliká bývala poptávka po vychovatelích bratrských. V Čechách až do nedávna bývalo nemálo studentů, kteří o prázdninách sháněli se po dobrodincích, aby po prázdninách snadnější měli vyživení. Ve Španělích bachanti o prázdninách posud hromadně žebrají, aby dále mohli studovati. Gogolovy »Kijevské školáky« za známé pokládáme. Zbk.
PD old 70