Ariosto Ludovico, slavný epický básník italský, nar. 8. září 1474 v Reggiu. Záhy oddal se po přání otce svého studiu práv, brzy však jich zanechal sleduje pod vedením výtečného humanisty Gregoria da Spoleti studia klassická. Otec jeho zemřel r. 1500, a básník musil na nějaký čas k vůli uspořádání rodinných záležitostí vzdáti se oblíbených poetických studií, která mu klestila již cestu do světa a získala mu brzy na dvoře kardinála Ippolita z Este, syna vévody Ercola I., čestné místo tajemníka. Do této doby spadají menší jeho skladby lyrické i dvě jeho veselohry La Cassaria a I Suppositi, jež později z prosy veršem přepracoval. Ve službách kardinála, který ho užíval k důležitým politickým posláním u dvora papežského (1509 a 1510), jichž se A. vždy zhostil s nevšední diplomatickou obratností, strávil básník plných patnácte roků. Chtěje oslaviti kardinála i jeho rod začal skládati svou velkou epopej o Zuřivém Rolandu, zprvu v tercinách, později v ottavě rimě připojiv ji těsně k Bojardově tenkrát velice oblíbené epické skladbě o „Rolandu zamilovaném“. R. 1515 vyšel Zuřivý Roland více než po desíti létech neunavné práce, avšak vydání definitivní, v mnohém změněné a opravené i o nových šest zpěvů rozšířené, vyšlo teprve r. 1532 ve Ferraře. Dle všech pramenů zdá se, že kardinál Ippolito necenil příliš básnického genia A-va, a že služba při dvoře jeho nebyla docela bez trpkostí a námah všeho druhu; když pak kardinál věnování velké epopeje A-vy přijal dost chladně, stal se poměr ten pro A-ta nesnesitelným, tak že vítal smrť kardinálovu roku 1520 jako pravé vykoupení z poměrů neutěšených. Ihned přestoupil do služeb panujícího vévody Alfonsa, který dovedl všestranných schopností A-vých využitkovati, aniž však byla odměna v poměru ku vykonané namáhavé a často nevděčné úloze, které se vždy básník s celou energií ohnivého a mužného ducha svého podjal. Takovou zejména bylo spravování zdivočilé a zpustlé apenninské prov. Garfagnany (1522), kde A. mezi bandity a ve sváru stran politických vydržel plná tři léta. Poslední dobu života svého strávil básník při dvoře ferrarském, kde byl ředitelem dvorního divadla, pro které upravil starší hry své, nahoře jmenované, napsal nové kusy La Lena, Il Negromante a La Scolastica (dílo posmrtné) a přeložil některé hry Plautovy a Terentiovy. V přípravách k dalšímu pokračování velké hrdinské básně své zemřel 6. čna 1533 a pochován byl ve chrámě benediktinském ve Ferraře, kde mu r. 1612 nádherný pomník postaven. Sláva A-va — za živobytí těšil se i příjmení „il Divino“ (božský) — kotví v jeho velikolepé epopeji o 46 zpěvech „Zuřivý Roland“ (Orlando furioso). Vycházeje od známé tenkráte epopeje Bojardovy jest „Zuřivý Roland“ řetězem kouzelných episod stále jako v kaleidoskopu se střídajících, plných života a humoru i jemné satiry. Přesná akademická jednota v komposici, jakou se na př. vyznamenává velebáseň Tassova „Osvobozený Jerusalem“, chybí Rolandovi docela. Čtenář stěží vyzná se ve spletitosti rozmanitých avantur a s nouzí stopuje básníka, jenž dle svrchovaného rozmaru svého přetrhuje děj, aby začal nový, tak že skladba jeho v nejednom ohledu se podobá labyrinthu, kde každým krokem procházeče nové překvapení čeká, od cíle cesty však jej stále vzdalujíc. Jeť také „Zuřivý Roland“ skutečně jen velkolepým torsem básnickým, nebo „pět zpěvů“ později vydaných jest spíše začátkem nové epopeje hrdinské než koncem původní básně. Jedno zvláště dlužno vytknouti: jest to poměr, v jakém jest A. vůči vlastní skladbě. On jí není ovládán, nýbrž sám stojí skoro ironicky nad ní v nejednom ohledu podoben jsa nesmrtelnému tvůrci Dona Quixota. Odtud jeho humor a ironie. Nicméně, kdo se vhloubá v krásy „Zuřivého Rolanda“, brzy pozná, že právě tato zdánlivá rozkouskovanost látky jest dobře a skoro s raffinerií vypočítaná přednost umělecká; jednak podává básníkovi příležitost duchaplným a vtipným, místy hlubokou životní filosofií oplývajícím digressím a reflexím, v čemž jest A. bezprostředním předchůdcem poesie moderní, speciálně způsobu básnění lorda Byrona, jednak usnadňuje lepší zažití bizarrních a spletitých příběhů romantických a rozumným střídáním různých nálad i živlů šťastně pomáhá k obeplutí úskalí nudy, kterému těžko vyhýbají se dlouhodeché, přesně akademické skladby básnické. Hlavní však těžisko básně jest v jejím eminentně národním duchu italském. Ačkoliv báseň zřídka, pouze na dvou místech, hraje v Italii, přece jest celý tenor její ryze italský, tkví to částečně v postižení lehkého nadsazování a zveličování, jednak v lehkosti a gracii protkané místy ironií, v bohatství báchorkovitého povídání i ve zpěvnosti a lahodě formální, zkrátka ve všem, co jest hlavním jádrem ryzího národního ducha italského. V tomto směru stojí A. vysoko nad Tassem, a lze jej, jak de Sanctis právem dí, považovati vedle Macchiaveliho a Aretina za nejlepší zosobnění ducha italského v době renaissančního rozkvětu jeho. Hned vedle kolossální epopeje interessem čistě kulturním stojíce ještě i nad ní vévodí A-vy Satiry (počtem sedm) psané ve formě tenkrát oblíbené, v tercinách. Skladby ty, pro seznání života i charakteru básníkova i časových poměrův italských vysoce důležité, psány jsou v duchu Horatiovské pohody a elegance. Horoucností vášně vynikají jeho milostné elegie; hravostí a líbezností jeho sonety a madrigaly. Veselohry dýší rovněž duchem klassiků latinských, avšak formou jsou prvními ukázkami čisté, modernější koncepce dramatické. A. psal též hojně básní latinských, na kterých se zvláště velebí čistota a přesnost jazyková. „Zuřivého Rolanda“ máme četná, skoro počet sta přesahující vydání; nejlepší jsou ze starších z l. 1730, 1741, 1766, 1772 a 1805; z novějších r. 1846 (Gioberti) a r. 1870 (Camerini). Veselohry vyšly r. 1724 a 1736, básně italské r. 1546, latinské básně r. 1553. Životopisy a studie o A-vi psali de Sanctis, Settembrini, Bolza, Campori, Ferrazzi, Pigna, Garofalo, Fornari, Barbieri, Barotti a j. Výtečné vydání latinských básní obstaral Carducci. V češtině podal některé ukázky „Zuřivého Rolanda“ již František Doucha v různých časopisech, celou báseň chystá do tisku Jaroslav Vrchlický. Ukázku překladu jeho, episodu o Ginevře, podala „Zlatá Praha“ roku 1888. —cký.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Ludovico Ariosto