Arciúřady (lat. archiofficia, Erzämter) nazývaly se dvorské a státní hodnosti nejvyšších úředníků, kterým obyčejně jistý počet nižších úředníků býval podřízen. Na dvoře franckých králů byly zařízeny takovéto vyšší úřady větším dílem podlé příkladu dvora římských a byzantských císařův; a dle vzoru franckého dvora zařizovaly se zase napotom skoro ve všech státech křesťanských přední dvorské úřady, kterým zároveň vyřizování státních záležitostí u větší nebo menší míře se přikazovalo. Ve všech státech přednostové dvor. úřadů: kanceláře, soudu a komory, nechť jména jejich byla jakákoli, považováni jsou za nejvyšší dvorské a státní úředníky, a k nim řadili se dvorští hodnostáři, kteří měli na péči toliko záležitosti dvora, zvláště kteří dohlíželi na stůl, konírnu, sklep, pokladnu a lesy panovníků. Na dvoře Karla Velikého obstarávali záležitosti, jež měly více povahu státní, přednosta císařské kanceláře čili referendarius a stálý přísedící dvorského soudu, falckrabí (comes palatii); vedle nich byli předními dvorskými hodnostáři: senešal, též stolník (senescalcus, dapifer, truchses), vrchní dozorce dvora a zvl. stolu císařského; vrchní číšník (magister pincernarum), správce sklepa a vinic císařských; maršálek (comes stabuli), přednosta koníren císařských, a komorník nebo pokladník (cubicularius, thesaurarius, camerarius), správce důchodů císařských. Dle toho vzoru zařízen byl dvůr německých králův a napotomních císařů římskoněmeckých. S počátku králové obsazovali svobodně dvorské úřady, pro něž užívalo se stejných pojmenování jako ve Francké říši; avšak záhy dávali se nejvyšší úředníci zastupovati ve službě podřízenými úředníky a zároveň snažili se o to, aby a. trvale spojeny ostávaly buďto s vysokými jejich hodnostmi církevními, buďto s předními územími říše Římské, jež dědičně v rodinách svých hleděli podržeti. Takovým způsobem se stalo, že v čele říšské kanceláře od r. 965 skoro nepřetržitě stáli arcibiskupové mohučtí aneb aspoň titulu arcikancléřů říše Římské v Německu užívali; v XI. stol. přiznáno arcibiskupům kolínským řízení kanceláře říšské, kdykoli by císař meškal v Italii, a podobně r. 1157 přiznáno totéž právo arcibiskupu vienneskému, kdykoli by císař meškal v Burgundsku. Od té doby byly s těmito hodnostmi arcibiskupskými trvale spojeny úřady tří arcikancléřů říše Římské (v Německu, v Italii a v Gallii), a v tom nastala od polovice XIII. století toliko ta proměna, že arcikancléřství říše Burgundské přeneseno s arcibiskupství vienneského na arcibiskupství trevirské, což také r. 1314 výslovně bylo potvrzeno. Ostatní a. dvorské zastávali obyčejně někteří vévodové, avšak toliko při slavnostních příležitostech osobně je vykonávajíce. S kmenovými vévodstvími nebyly hodnosti ty trvale ještě spojeny; teprve od XII. st. počínaje jednotliví knížata říšští snažili se podržeti je dědičně ve svých rodinách a spojiti se svým územím. Vévodové čeští — pokud víme — od r. 1114 zastávali úřad arcičíšnictví, z franckých vévodů přešlo dle všeho arcistolnictví na falckrabata rýnská, vévodové saští činili nároky na arcimaršalství, a Staufovci přenesli po r. 1184 hodnost arcikomornickou na markrabata braniborská. V první polovici XIII. stol. uznávala se dědičnost a-dů již takovou měrou, že spisov. Saského zrcadla přiznával držitelům těchto hodností přední hlasy při volbě krále římského. Císař Rudolf sice r. 1275 popřel Přemyslu Otakaru II. právo na arcičíšnictví a spojené s ním volenectví, přiřknuv je vévodům bavorským, avšak později (listinami d. v Chebu 4. března 1289 a v Erfurtě 26. září 1290) navrátil je Václavu II. Zlatou bullou cís. Karla IV. z r. 1356 spojeny jsou a. konečně a trvale s územími a s právem voleneckým a stanoven počet arciúředníků na sedm. Arcibiskupové mohučský, kolínský a trevirský ostali arcikancléři říše Římské (archicancellarii; mohučský per Germaniam, kolínský per Italiam a trevirský per Galliam et regnum Arelatense); král český arcičíšníkem (archipincerna), falckrabě rýnský arcistolníkem č. arcitruksasem (archidapifer), vév. saský arcimaršálkem (archimarescallus) a markrabě braniborský arcikomořím (archicamerarius). Výrazu a-dův od té doby hlavně pro tyto říšské hodnostáře užíváno. Nicméně Karel IV. potvrdil také r. 1356 opatům fuldenským hodnost arcikancléřů císařoven, a zároveň rakouský vévoda Rudolf IV. činil nároky na hodnost arcilovčího říšského, která vévodům rak. také roku 1453 byla potvrzena. V držení a-dů nastaly průběhem XVII. a XVIII. stol. některé proměny. Arciúřad nejv. stolnictví byl r. 1623 přenesen císařem Ferdinandem II. na vévody bavorské, když byl Bedřich falcký dán do klatby a teprve r. 1654 navrácena jest synu jeho Karlu Ludvíkovi Dolní Falce, při čemž tomuto udělen nový arciúřad nejvyššího pokladníka říšského. Když pak r. 1777 po vymření bavorské linie Bavorsko s Falcí jest sloučeno, ujal se falckrabí Karel Theodor úřadu arcistolnictví, a arcipokladnictví přeneseno jest na vévody brunšvické. Hlavním usnesením říšské deputace z roku 1803 zrušeny kancléřské hodnosti arcibiskupů kolínského a trevirského, a arcibiskup mohučský přesídliv se do Řezna stal se jediným titulárním kancléřem říšským. Z nově jmenovaných čtyř volenců toliko vévoda virtemberský přisvojil si arciúřad korouhevníka říšského, kdežto ostatní tři ostali bez a-dův. — Pokud se působnosti těchto arciúředníků týče, ukládaly jim hodnosti jejich původně jisté povinnosti při dvoře císařském, obzvláště při slavnostech korunovačních; avšak během času staly se a. pouhým titulem některých knížat říšských, kdežto skutečné úřední povinnosti konali nižší dvorští a říšští úředníci, z nichž někteří úřady od arciúředníků lénem drželi, a to dědičně ve svých rodinách. Tak arcibiskup mohučský jako arcikancléř svolával a řídil sněmy volební; byl-li zaneprázdněn, zastupoval jej v tom arcibiskup trevirský; arcibiskupu kolínskému pak náleželo korunovati v Cáchách římského krále. Na řízení říšské kanceláře a na jmenování úředníků neměli arcikancléřové hrubě vlivu; toliko ve starší době tázáni bývali o souhlas při jmenování dvorského kancléře a v první polov. XIV. stol. a opět za Bedřicha III. a Maximiliána I. snažil se zvláště arcibiskup mohučský o to, aby mu bylo přiznáno právo jmenovati kancléře a úředniky kanceláře dvorské, avšak snahy jeho nedodělaly se trvalého účinku. (Srov. Bresslau H., Handbuch der Urkundenlehre 1889, str. 259. a násl.) Světští arciúředníci dávali se pak záhy zastupovati podúředníky na dvoře císařském, na př. král český podčíšníkem říše Římské, kteréžto důstojenství dědičně náleželo pánům z Limburka jako léno koruny české. Zrušením říše Římské r. 1806 pozbyly a. všeho významu. Srov. dra. Špačka článek „O arcičíšnictví a kurfirství králů Českých“ v Právníku, 1866, str. 433. a násl.; Waitz, Verfassungsgeschichte, II., 2. str. 70. násl., III., str. 493. násl. a VI., str. 265. násl.; Haedicke, Kurrecht und Erzamt der Laienfürsten, 1872; O. Harnack, Das Kurfürstencollegium, 1883, a V. Maurenbrecher, Geschichte der deutschen Königswahlen, 1889. JČ.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Říšské arciúřady a dědičné úřady