Allegorie (z řec.), čes. jinotaj, slove v malířství, sochařství, mimice, básnictví a řečnictví označení nějaké věci neb pojmu jiným, a sice takovým, jenž svou podobností dovede vystihnouti a na mysl přivésti pojem míněný. V tomto širším smysle jsou a. i metafora, personifikace a p. V užším smysle zoveme a-ií vůbec smyslně obrazné vyjádření, t. j. vyjádření nadsmyslného pojmu neb soudu (všeobecného, abstraktního) příslušným pojmem neb soudem smyslným (zvláštním, konkretným). Zmíněná umění výtvarná užívají a. buď prostě symbolicky (attributivně) naznačujíce pojem, kterýž má býti vyjádřen, jistým obrazem (na př. mír olivovou ratolestí), neb zosobením (plasticky), zobrazujíce jej osobností (na př. ctnost vážnou paní a p. ). Poněvadž však v obou případech nebývá dosti zřetelnosti, pomáhají si smyslnými příznaky a přívlastky, které jsouce všeobecně známy mají uznaný význam (tak zv. attributy), na př. pro a-ii spravedlnosti mají pásku přes oči, meč. váhy atd. Jinak zacházejí s a-ií umění slovesná. Na rozdíl od příbuzných figur (viz metafora, přirovnání, bajka) zobrazuje básnická a. celý děj a sice tak, že obraz přichází ku platnosti hlavní, myšlénka pak sama ustupuje do pozadí. Vznik její z přirovnání a metafory ukáže nejlépe příklad: »Ty's Israele jako vinný kmen z Egypta přenesl, jej chránil a množil«... jest básnické přirovnání; »Ty's (Israele) vinný kmen z Egypta přenesl, jej chránil a množil« řečeno metaforicky. Jakmile intensivněji zesmyslňujeme nejen Israele — vinný kmen, nýbrž jeho usazení v Palestině, šíření atd. obrazy (analogickými z révy), povstane a.: »Ty jsi kmen vinný z Egypta přenesl; vyhnal's pohany a vsadil's jej. Uprázdnil's mu a učinil, aby se vkořenil i zemi naplnil. Přikryty jsou hory stínem jeho, a réví jeho převýšilo i nejvyšší cedry. Vypustil ratolesti své až k moři, a až do řeky rozvody své« atd. (Žalm 80., 9–17.) Má-li býti a. ozdobou básnickou, musí býti názorná, srozumitelná, nápadná. A. poetická nesmí naváděti k uhadnutí konvenienčními attributy, jako umění výtvarná; a. poetická musí mluviti sama svou živostí a výrazností. Včasná a. krášlí báseň, hromadění i zdařilých a-ií (v pozdních plodech Goethových, Dantových, Miltonových a zvl. Voltaireových) jest psychologicky nezáživno. Nejvíce rozšířenou jest a. v básnictví orientálním. Bible má hojně dokladů k ní (Žalm 80., 9–17.) a více ještě vnutila ji pozdější allegorická methoda vykladací, zvl. za středověku oblíbená. Ve středověkém umění a literatuře všech národů slavila a. nejhlučnější triumfy v náboženskodidaktických a rytířských plodech všeho druhu. Tehdy také dospěla největšího rozšíření a. jako samostatný druh básnictví epického (román de la Rose aj.), řídčeji lyrického a dramatického, ač původ její jest starší (v staré lit. indické a vůbec orientálních, odtud v řecké a římské). V této formě jest poetická cena její pochybna. Rozeznávána tu 1. A. anthropomorfistická (člověkotvárná), jež zrcadlí poměry lidské ve smyšlených událostech ze života zvířat, rostlin i nerostů. Sem patří pozdější bajka vůbec. V české lit. jsou a. anthr. Nová rada p. Smila Flašky z Pardubic, Rada zvířat, M. Klácela, Ferina Lišák a K. Vinařického Sněmy zvířat. 2. A. umná, zosobňující pojmy abstraktní, na př. Ctnosť, Spravedlnost, Vlasť a p. Takovou jest stč. báseň Alanus čili O mravném obnovení původní dokonalosti člověka. Spor duše s tělem, C. Tovačovského Hádání Pravdy a Lži o kněžské zboží a J. A. Komenského Labyrint světa a ráj srdce. Z novější literatury hlásí se k a-ii umné S. Čecha Slavia a Petrklíče a také A. Heyduka Dědův odkaz. Nebeský ČM. 1848 (alleg. skladby v rkpu Májového snu); Blümmmer, Uber den Gebrauch der Allegorie in den bildenden Künsten, Freiburk 1881; Frank, Darstellung u. Deutung der Allegorien, Hamb. 1880. Hš.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Alegorie