Ottův slovník naučný/Allart
| Ottův slovník naučný | ||
| Allard | Allart | Allary |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Allart |
| Autor: | neuveden |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 907. Dostupné online |
| Licence: |  PD anon 70 |
Allart [alár]: 1) Mary Gay, nar. asi 1750 v Lyoně, zemř. 1821. Proslavila se románem Albertine de Sainte-Albe (Paříž 1818, 2 sv.). Přeložila z angl. Eleonore de Rosalba od Anny Radcliflové (Pař. 1797, 7 sv.) a Les secrets de famille od sleč. Peattové (t. 1799, 5 sv.).
2) A. Hortense, známá též jménem Allart de Méritens, dcera před., nar. v Miláně 7 září 1801, zemř. v Mouthéry 28. února 1879. Vychována byvši ve společnosti spisovatelské vydala již v 20. roce román hist. La Conjuration d'Amboise (1821). Po vydání knihy Lettres sur Mme de Staël (1824) odebrala se do Italie a pobyla dlouho ve Florencii, kde se obírala k pobídce přítele svého, markýze Gina Capponiho, hist. studiemi. Roztomilost a vtipnost její získala jí mnoho přátel, k nimž náležel i Chateaubriand a Sainte-Beuve. R. 1843 vdala se za Louisa de Méritens. Vyd. mnohé romány: Gertrude (1827), L'Indienne (1832), Sextus ou Romain des Maremmes (1832), Settimia (1836). Její Histoire de la réublique de Florence (1837–1843, 2 sv.) považována dlouho za nejlepší dějiny florencké. Gino Capponi chtěl knihu tu dát přeložit sekretářem svým Alessandrem Carraresim a napsat k ní poznámky, později však sám ji přepracoval pod jménem Storia della repubblica di Firenze. A. sepsala dále Études diverses (1850–51, 3 sv.); Essai sur l'histoire polit. depuis l'invasion des barbares jusqu'en 1848 (1857, 2 sv.); Nouvelle concorde de quatre évangél. (1857, 2 sv.); Novum organum ou Sainteté philosoph. (1863); Histoire de la républ. d'Athènes (1866) a monografie o Colovi di Rienzi, Lorenzovi Medici atd. V memoirech svých Les enchantements de prudence, Les nouveaux ench. (1873) a Les dernier ench. (1874), vydaných pod jménem Prudence de Saman a Saman l'Esbatz vypravuje částečně svůj život a líčí zajímavé podrobnosti o stycích svých s Lamennaisem, Bérangerem, Librim, Sainte-Beuvem, a o lásce, jíž k ní zahořel Chateaubriand.
3) A. Marcus, nar. ve Florencii 1826, syn před., stal se známým 1872 svým vášnivým hájením bonapartismu, zvláště výstředním prohlášením, jímž 27. dub. 1873 kandidoval v Paříži proti Rémusatovi a Barodetovi. Brzy na to odsouzen na měsíc pro násilný skutek, jehož se dopustil proti Matagrinovi, redaktoru časop. »Constitutionnel«, následkem článku napsaného tam Barbeyem d'Aurevilly o poslední práci Hortensy Allartové. Napsal některé brošury: Nos frontières morales et politiques, 1872; Un électeur à son retour de Chislehurst, 1873; Appel au peuple, 1874; A propos de la lettre du prince imp. à M. Raoul Duval 1875 a j.