Ottův slovník naučný/Alkmaión

Ottův slovník naučný
Alkmaar	Alkmaión	Alkmaiónovci

Údaje o textu
Titulek:	Alkmaión
Autor:	Albert Dohnal, Emerich Maixner
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 990–991. Dostupné online
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Alkmaión
Související články ve Wikipedii: Alkmaión z Krotónu

Alkmaión (Ἀλκμαίων), lat. Alcmaeon, v mythologii řec.: 1) A. argejský, syn Amfiaraův a Erifylin, bratr Amfilochův, Eurydičin a Démónassin. Amfiaraos donucen byv zrádnou chotí svou účastniti se výpravy proti Thébám, z níž kynula mu jistá smrť, synům svým uložil, aby smrti jeho pomstili zavražděním své matky, jakmile by dospěli věkem. Když pak synové padlých před Thébami reků (tak zv. Epigonové) chystali se k odvetnému tažení proti nepřátelskému městu, tu Erifylé obdrževši k Harmoniinu náhrdelci od Polyneikova syna Thersandra ještě drahocenné její roucho (peplos), pohnouti se dala k tomu, aby oba syny své přiměla k účastenství u výpravě. A. zvolen byv vrchním vojevůdcem města dobyl i zplodil s Teiresiovou dcerou Mantou syna Amfilocha a dceru Tisifonu, kteréž však chtěje přikročiti ku pomstě otcem mu uložené odevzdal zatím korinthskému králi Kreontovi na vychování. Po šťastně skončené výpravě Epigonů (dle jiných pověstí ještě před početím jejím) A. k vybídnutí boha delfského zavraždil (buď sám, buď spolu s bratrem svým) matku svou. Pronásledován jsa na to Erinyemi, dlouho na mysli pomaten bloudil, až posléze v arkadské Psófidě Fégeem očištěn byl z vraždy; i pojal za choť dceru jeho Arsinou (neb Alfesiboiu), jež porodila mu syna Klytia, a jíž daroval zmíněný náhrdlec i peplos hodlaje v zemi trvale pobyti. Avšak země postižena neúrodou, i zvěstoval Apollón na učiněny dotaz, že A. nedojde dříve pokoje, dokud nevstoupí do země vzniklé teprve po zabití jeho matky a nestižené tedy kletbou její. A. hledaje země takové došel posléze k řece Achelóu, kdež nalezl nově naplavenou zemi, a tedy cíl své pouti. Usadil se tu a byv očištěn bohem Achelóem pojal za ženu dceru jeho Kallirhou, s níž zplodil dva syny, Amfotera a Akarnana. K usilovné prosbě nové choti své odešel pak do Psófidy, aby přinesl jí skvostný onen náhrdlec i peplos. Předstíraje, že věci ty obětovati chce bohu delfskému, aby zúplna očištěn byl z viny, obdržel je; ale když sluha jeho vyzradil pravý účel pánova příchodu, tu synové Fégeovi z rozkazu otcova do zálohy se položivše zabili A-a. Než smrť jeho pomstěna později syny jeho Amfoterem i Akarnanem. Ve Psófidě, ve stínu vysokých, posvátných cypřiší, ukazovala se hrobka jeho, v Argu a Delfech stála jeho socha, v Thébách jeho héróon. Osudy A-ovy byly látkou epické básně nazvané Alkmaiónis; také attičtí tragikové nalezli tu hojnou tragickou látku, z níž pro jeviště attické dovedli vydatně těžiti; též Stésichorova lyrická báseň »Erifylé« o mythus tento se opírala. Avšak z různých těchto básní, jež, pokud souditi můžeme, vykazovaly též leckteré úchylky od běžného mythu, žádná se nedochovala. – Podrobný výklad o literárním, jakož i uměleckém spracování mythu v. ve Stollově článku v Roscherově Lexikon der griech. und röm. Mythol. na str. 242. a n. Dnl.

2) A., pravnuk Nestorův, který v době stěhování Dórů na Peloponnés odebral se z Pyla do Athén, kdež se stal praotcem slavného rodu Alkmaionovců, z něhož vyšli nejpřednější mužové athénští. Dnl.

3) A., řec. filosof pythagorejský a lékař v Krotónu (v V. stol. př. Kr.), přidržoval se filos. nauky pythagorejské toliko asi ve hlavním principu uznávaje, že vše dění dvěma protivami je podmíněno (Arist. Metaph. I., 5.: εἶναι δύο τὰ πολλὰ τῶν ἀνθρωπίνων), které na nejvyšším vrcholu se nám jeví jako protivy dokonalého a nedokonalého, nebeského a zemského, duševného a tělesného, rozumového a smyslného. Tělesa nebeská majíce pohyb kruhový, v sebe sama se vracející a odvěčný, jsou nesmrtelna, duše pak lidská spřízněné jsouc s nimi podstaty a principu pohybu rovněž nikdy nezaniká. Vše pozemské naproti tomu pohybuje se v čáře přímé, a tedy zaniká vykonavši dráhu svou. Duši náleží smýšlení, tělu jen činnost smyslová. Původnost jeho jevila se však ve studiu empirickém. Napsal spis Περὶ φύσεως, v kterém rozvádí, že rovnováha čtyř prvků: tepla a chladu, vlhka a sucha jest základ zdraví, převaha jednoho nebo druhého příčinou nemocí. A. byl pilným anatomem a konal prý sekci na zvířatech, aby poznal složení oka; jemu přičítá se objevení čivu zrakového a Eustachovy trubice. Z fysiologických nauk jeho je zajímavý názor, že mozek jest sídlem intelligence stoje ve spojení s čidly jednotlivými. Proto i v embryu prý nejdříve se vyvinuje hlava. Pro názory byla mu vítána učení pythagorejská, jež však doplňoval a měnil mnohými konkretnými výzkumy. A tu zajisté měla platný na něj vliv lékařská škola asklepiadická, tehdáž v Krotóně existující. Názorem svým o povaze zdraví a sídle intelligence působil A. na školu hippokratovskou, jakož i na Zénóna Eleatského, jemuž též je duše smíšeninou základných protiv tepla a studena, sucha a vlhka. Důkaz jeho o nesmrtelnosti duše lidské z pohybu byl využitkován od Platóna. A. pocházel z Krotóna v jižní Italii, jsa syn Peirithoův. – Philippson, Ὓλη ἀνθρωπίνη; Unna, De Alcmaeone Crotoniata (Philos.histor. Stud. od Petersena); Krische, Forsch. a. d. Gebiete d. alt. Philos. 1840; R. Hirzel, Zur Philos. des Alkmäon: Hermes XI. (1876). Zlomky u Mullacha Frag. phil. graec. sv. II. str. 114. Dna. Mx.