Alienatio in fraudem creditorum (lat.), zcizení za účelem skrácení věřitelů. V pestré řadě uskoků, jakými nepoctivý dlužník vykořistí poskytnutý mu úvěr na újmu věřitelstva, jest nebezpečností svou neposledním ten, že dlužník zcizí zavčas podvodně a z pravidla jen na oko jmění své a odejme tím věřitelům svým možnost pohledávky co nejvydatněji ze jmění dlužníkova vedením exekuce zapraviti. I římské právo dosti záhy a značnou měrou obrátilo ostří své proti podvodům takovým činíc jak zcizovatele, tak i nabyvatele věcí a práv zcizených odpovědnými za škodu tím povstalou. Účelu tomu sloužila jednak actio Paulliana, jednak provisorní prostředek zvaný interdictum fraudatorium. Poměr těchto dvou žalob (a snad ještě třetí actio in factum) jako četné jiné podrobné otázky tohoto předmětu se dotýkající nelze bezpečně vyšetřiti. O odporování zmíněným úskočným jednáním platí celkem tyto zásady. Odporovati lze veškerým zcizením vykonaným v úmyslu skrátiti věřitele, bylo-li toho účelu dosaženo. Zcizením rozumí se tu však pouze zmenšení hotového jmění (desinare habere), jako: prodej, darování, prominutí pohledávky, úmyslná prohra sporu atd., nikoliv též zamítnutí napadlého dědictví, odkazu a p. Okolnost, že zcizující nevěděl, že jednání jeho jest proti zákonu, nevylučuje nikterak úmyslu skrátiti věřitele. Zcizeni, kterým nebyli věřitelé skráceni, ač to bylo zamýšleno, nelze bráti v odpor. Nelze zejména odporovati tomu, že dlužník zapravil skutečnou, třeba nežalovatelnou pohledávku, leč by poškozeným věřitelem byl stát. Zapravena-li pohledávka nedospělá, lze ovšem žalovati o vrácení interusuria. Žalovati možno i nepoctivého dlužníka (z pravidla nepraktické) i nabyvatele. Závazek tohoto posledního jest různý dle toho, věděl-li o zlém úmyslu zcizovatelové (fraudis particeps) či nic. Fraudis particeps musí vydati obdrženou věc, zapraviti prominutou pohledávku a p. s veškerým užitkem, jehož do té doby z toho nabyl, a nahraditi též užitky, kterých by byl podvodný zcizovatel mobl dosíci, kdyby věc byl nezcizil. Nemá-li více dotyčné věci, nahradí její hodnotu v penězích. Co sám snad zcizovateli za věc byl dal, to může žádati jen tehdy a potud, pokud tím posud majetek zcizovatelův jest obohacen, ovšem mu musí býti nahrazeny náklady nutně na věc učiněné, kdežto ohledné jiných nákladů má jen ius tollendi. Tento řízný závazek nabyvatelův pomíjí uplynutím jednoho roku (annus utilis), počítajíc ode dne konkursního prodeje (venditio bonorum), resp. ze dne exekuce mimokonkursní, bezvýsledně provedené. Po uplynutí roku ručí jen za tolik, o kolik jest posud obohacen a tak i jeho dědicové vůbec. Singulární jeho nástupce neručí, jak se zdá, ani tehdy, když o podvodu předchůdcově věděl. Nevěděl-li prvý nabyvatel o zlém úmyslu zcizovatelové, tu ručil jen, když nabyl bezúplatně, a pouze do míry trvajícího obohacení. Žalovati může veškerost věřitelů, zastoupená kurátorem konkursní massy, jakož i jednotlivý věřitel, tento ovšem jen ohledně zcizení vykonaných v době, kdy on již věřitelem byl. Žalobu bylo lze podati nejspíše teprve po vyhlášení konkursu, resp. bezvýsledném vedení exekuce. O dnešním právu srv. Odpůrčí zákony. – Sr. Reinhardt, Die Anfechtungsklage; Grützmann, Das Anfechtungsrecht. Čk.
PD old 70