Alfred (vlastně Aelfred) Veliký, král anglosaský, pátý syn krále Aethelwulfa, narodil se r. 849. Podlé zpráv kronikářův anglosaských poslán byl r. 855 do Říma, kde papež Lev IV. pomazal ho na království. Skutečně vlády se ujal až r. 871, když starší bratr jeho, král Aethelred, zemřel poraněn byv na smrť v bitvě s Dány do Anglie vpadlými. A. v bojích s cizími vetřelci již dříve se vyznačiv jako vojevůdce i pak jako král s nimi válčil statečně, až r. 877 krále jejich Guthruna na hlavu poraziv uzavřel s ním mír, jenž potrval do roku 893. Na zimu t. r. Dánové pod vůdcem Haestenem čili Haestingem vpadli do Anglie na novo, a teprve po čtyřech létech (897) podařilo se králi zjednati zase mír, jemuž pak těšil se až do smrti r. 901. Důležitější nežli tyto skutky válečné byly zásluhy, které A. získal si v míru všecku péči obraceje na opravu měst, hradův a loďstva, na bezpečnost břehův a na pořádek ve vnitřní správě říše. Největší pak ozdobou jeho jest píle, kterou vynaložil na vychování svého národa. Sám jsa nadán přirozenou touhou po vědomostech svolával učence ze všech zemí, obcoval s nimi přátelsky a nejen sám i v dospělém věku ještě se poučoval, nýbrž také s bolestí zpozorovav, že duchovenstvo, jež mělo býti učitelem lidu, za dlouhých válek s Dány pokleslo v hrubou nevědomost, všemožně se přičiňoval, aby zase nabylo dokonalejšího vzdělání, a vlastní literární prací jim prostředky k tomu opatřoval. Tak stal se nejpřednějším zástupcem prosy anglosaské. Již roku 887, jak vypravuje učitel, důvěrný přítel a životopisec jeho Asser, biskup sherburnský, A. založil si knihu příruční (handboc), do které zapisoval doklady (testimonia) a zvláště pěkná rčení (flosculos) z latinských spisů, hlavně z biblí a z církevních otců; brzy pak jal se je také překládati na jazyk domácí (westsexský) a přidávati k nim zápisky o dřevních dějinách svého národa a po výtce svých vlastních předků. Zachovány jsou z tohoto zápisníku jen dvě zprávy u Viléma mnicha malmesburyského (žil 1095–1–43; a sepsal histor. dílo »De regibus Anglorum«), obě táhnoucí se k dějinám předkův A-ových; třetí méně důležitý zlomek dochoval paměti naší Florence of Worcester. – Po té A. začal překládati na jazyk mateřský rozsáhlejší spisy latinské. Že pak mu běželo nejprve o lepší vzdělání duchovních, volil na prvním místě papeže Řehoře I. výborné navedení, kterak zastávati jest úřad pastýře duchovního: Cura čili Regula pastoralis, jež tou dobou požívala nevšední vážnosti po všem křesťanstvě. A. přeložil ji co nejúžeji přidržuje se ducha nikoli slov, sepsal k ní předmluvu pro kulturní historii důležitou, ve které vykládá příčiny tohoto svého podniku, a opatřiv sám několik opisů rozeslal je biskupům své říše (asi r. 890). Postarav se takto o navedení duchovenstva k řádnému konání povinností úředních, podal jim také poučná díla dějepisná; a sice přeložil nejprve Bedovy (672–735) Dějiny církve anglické (Historia eccl. gentis Anglorum lib. V), pak dějepis všeobecný, jejž pod názvem Historiarum libri VII počátkem V. stol. sepsal španělský kněz Orosius líče události od Adama do roku 410 po Kr. Oba tyto překlady spadají bezpochyby asi v léta 890–893. Z Bedových dějin A. pořídil jen objemný výtah, vynechav hlavně zprávy, které týkajíce se severních krajin anglických pro jižnější soukmenovce A-ovy zdály se býti méně důležitými. Také z Orosia všelicos vynecháno, původních sedm knih sraženo v šest, za to však přidána na počátku nejdůležitější stať, která vůbec z péra A-ova se zachovala, totiž zeměpisný přehled končin, jež A. nazýval Germanií, a cestopisy dvou seveřanův Othera a Wulfstana. – V létech bouřlivých 893–897, kdy A-ovi na novo bylo válčiti s Dány, nemohl ovšem pomýšleti na činnost literární; ale vrátil se k ní. jakmile se mu zas uvolnilo-Na sklonku života (mezi l. 897 a 901), překládal neboli spíše vzdělával vážné spisy filosofické: Boëthiovo dílo De consolatione philosophiae a sv. Augustina Soliloquia, k nimž přidáno také Augustinovo poslání De videndo Deo. Slohem dosti nesnadné tyto spisy theosofické přeloženy jsou velmi volně a s dovedností patrně již delším cvikem téměř až k samostatné tvorbě vyspělou. Mimo tyto spisy nepochybně od A-a pocházející přičítají se mu s větším menším právem a jistotou ještě také jiné překlady. Nejprve převod metrických statí z Boëthia, pořízený veršem alliterujícím. Práce tato však bezpochyby vznikla značně později, částečně snad na základě A-ova převodu prosaického. Pak překlad žalmů Davidových řečí nevázanou, jejž dle svědectví Viléma malmesburyského král »sotva z první části dokončiv zemřel«. Skutečně anglosaský překlad prvních 50 žalmů řečí nevázanou se zachoval v rukopise sice pozdějším, který však na převodě A-ově mohl by se zakládati-Za to sbírka veršovaných přísloví, která A-ovým jménem se honosí, zajisté asi od něho nepochází, leda potud, že v dílech jeho se vyskýtá hojnost průpovědí moudrých, jež snadno podnět daly k tomu, aby sebrání jich A-ovi se přičítalo. Velikou zásluhu o blahobyt a osvětu svého národa A. zjednal si také tím, že (asi r. 888) v celek sebral zákony, platné v různých státech anglosaských, z nichžto říše jeho vznikla, předeslav jim jako úvodem řadu právních zásad z Písma svatého, jež mu bylo základem všeho světského zákonodárství. Jako sám neunaveně pracoval, tak i jiné vybízel k pilné činnosti literární. Jeho návodem Werfrith čili Werferth, biskup worcesterský, přeložil »Rozmluvy« papeže Řehoře I., které ve čtyřech knihách obsahují životy a zázraky svatých, učení o očistci a podobné stati theologické. A. sám k nim napsal předmluvu. Jeho návodem, ne-li založena, jistě spořádána a doplněna jest Kronika anglosaská, v níž pak za dob pozdějších od různých zapisovatelů jest pokračováno. Konečně jeho spolupůsobením, ač snad poněkud vzdálenějším, sestaveny jsou životopisy sv. mučenníků. Takto tedy A. mnohostrannou činností svou dobyl sobě místa mezi ne osvědčenějšími muži své doby a svého národa-Srov. Wülker, Grundriss zur Gesch. der Angelsächs. Liter. (Lipsko 1885). Viz též článek: Anglosaská literatura. VM.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Alfréd Veliký