Al fresco (ital.), na omítce, zove se malba provedená tím způsobem, že barvy nanesou se na plochu před tím tence omítnutou smíšeninou vápna s drobounkým pískem, dokud tato ještě jest čerstvou; neboť jen s čerstvou malbou pojí se nanesené barvy tak, že schnouce potáhnou se jako jemnou smaltovinou, vzdorujíeí zhoubě časem neb nepohodou. Následkem toho musí malíř a. f. prováděti svou práci kus po kuse, t. j. nesmí si dáti připraviti větší plochu, než si troufá do večera pomalovati. Další následek toho zase jest, že umělee musí pracovati již od prvního črtu přesně, abychom tak řekli »hned na čisto«; neboť malba a. f. nesnese žádné korrektury, leda naprostým otlučením nezdařile provedené části-Za tou příčinou zhotovuje si malíř napřed kresbu v té velikosti, v jaké malba má býti provedena, tak zvaný karton, jejž pak po částech přenáší dle potřeby na plochu, k jejíž ozdobě jest určena. Jen největší výtečníei, vládnoucí neobyčejně jistou rukou, jako na př. Michel Angelo, prováděli své malby na omítce někdy hned dle svých malých skizz. Tyto po částech na čerstvou omítku přenesené kresby vyplňují se pak vodovými barvami. Nejzpůsobilejší k malbě a. f. jsou barvy t. zv. minerální čili zemní. Jelikož omítka barvy do sebe vssává, třeba jich nanésti několikráte po sobě. Přes mnohé obtíže jest malba a. f. nad jiné vděčná jednak pro svou krásnou jasnotu a vážnost, jednak pro téměř neskonalou trvanlivost, zejména v místnostech krytých. Ještě i starý Egypt zůstavil nám některé takové malby; podobně Herculanum a Pompeji, jakož i katakomby malbami a. f. již v nejstarších dobách křesťanstva vyzdobené. Stejně ozdobovala své chrámy doba románská i gotieká; avšak svého plného rozkvětu dosáhla malba a. f. přece jen teprv v době vlaské renaissance (Masaccio, Fiesole, Benozzo Gozzoli, Dom. Ghirlandajo, Michel Angelo, Rafael, Correggio a j.), načež opět klesla, až byla na počátku našeho věku znovu vzkříšena; nejprve v Římě (Casa Bartholdy, villa Massimi), pak v Německu (Cornelius a j.), ve Francii (Ingres, Hip. Flandrin, Paul Delaroche), v Belgii (Guffens, Swerts), v Anglii a j. Také naše vlasť honosí se nejedním znamenitým výtvorem, provedeným malbou a. f., ačkoli záhubní živlové a ještě více vášeň lidská v době náboženských válek zajisté i mezi nimi krutě řádily. Z pozůstalých českých maleb a. f. jmenujeme před jinými: cyklus výjevů z české legendy o sv. Jiří z r. 1338 na hradě Jindřichohradeckém, mnohé malby na Karlštejně, v chrámě sv. Jiří na Hradčanech, v klášterní chodbě na Slovanech (z doby Karla IV.), v chrámě sv. Víta, v mnohých zámcích a domech českých rodin šlechtických, v četných klášterech a kostelích v Praze i na venkově, zejména z doby pobělohorské (Balko, oba Kramolinové, J. K. Liška, V. V. Reiner a j.). K tomu řadí se některé z prací moderních, provedených a. f.; na př. v letohrádku Ferdinanda I. na Hradčanech (většinou dle návrhů Kristiana Rubena od A. Lhoty, K. Svobody, J. Trenkwalda, E. Lauffera, J. Tille), v kapli sv. Rafaela (dle náčrtků Führichových od Kandlera a Lhoty, pak od Lhoty, Sequense a E. K. Lišky), v basilice karlínské (od Trenkwalda, Maixnera a Sequense), v loggii Národního divadla (od Tulky) a j. v. – S malbou a. f. příbuzný jest způsob malby, zvaný stereochromie, jejž vynalezl v roce 1846 mnichovský vrchní horní rada Fuchs.
PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Freska