Ottův slovník naučný/Aleksějev
| Ottův slovník naučný | ||
| Aleksějenko | Aleksějev | Aleksijev |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Aleksějev |
| Autor: | Arnošt Winter, Renata Tyršová |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 766–767. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
Aleksějev: 1) Petr Alexějevič, protoijerej kathedrály moskevské (* 1727 – † 1801 v Moskvě), náleží mezi nejvzdělanější ruské duchovní v 2. pol. min. stol. Znám jest hlavně slovníkem Cerkovnyj Slovarj ili istolkovanije rečenij slovenskich drevnich, takož jinojazyčnych bez perevoda položennych v sv. pisaniji i drugich cerkovnych knigach (Moskva 1773, 3 díly). Hlavním úkolem spisovatelovým bylo vyložiti smysl slov takových, která v Písmech sv. nejsou přeložena, tak že jest tu zřetel nejen filologický, nýbrž i historicko-exegetický. Slovník A-ův na svou dobu je práce důležitá a velice svědomitá; hodnotu jeho uznala také ruská akademie tím, že autora jeho jmenovala skutečným členem. Kromě toho jakožto »katechizator« university mosk. vydal několik spisů náboženských a z Hugona Grotia přeložil a výkladem opatřil knihu »De veritate religionis christianae«, již nazval Jistinnoje blagočestije christijanskoje dokazano protiv bezbožnikov, jazyčnikov, židov i machometan (Moskva 1762, po druhé 1801). Zanechal též historický slovník heretiků a rozkolníků, jenž jako rukopis chová se v bibliotéce Alexandroněvské akademie. w.
2) A. Ivan Alexějevič, bratr předešlého, kněz kathedrály Spasské (Vykupitelovy) v Moskvě, † 1780 v Petrohradě. Z jeho prací původních nejdůležitější jest Prostrannoje pole, obrabotannoje i plodonosnoje, ili vseobčšij Istoričeskij originaljnyj Slovarj, iz najlučšich avtorov kak Rossijskich tak i jinostrannych vybrannyj, sočinennyj etc. 2 části (Moskva 1793–1794). Dílo zajímavo jest tím, že jest to prvý pokus v literatuře ruské o slovník encyklopaedický. Pokus ten však se nevydařil; slovník dospěl jen k liteře B, v části pak vydané jest převalná většina věcí zeměpisných, kterýžto obor skladateli nejvíce byl znám. Tím ovšem dílo zaběhlo v jednostrannost na úkor souměrnosti. Dílem sám, dílem s bratrem svým Petrem překládal A. z Valeria Maxima, Aeliana, Diodora Sicil., pak knihu Cornelia Agrippy »De nobilitate et praec. fem. sexus declamatio«, již r. 1784 nákladem ruské Akad. nauk vydala kněžna Daškova s názvem O blagorodstvě i prejimščestvě ženskago pola. w.
3) A. Feodor Jakovlevič, ruský malíř, * v Petrohradě 1753 – † 1824. Na akademii petrohradské odchován dovršil vzdělání svoje hlavně v Benátkách. Pod vedením G. Morettiho a Gaspariho dospěl tam A. na obratného malíře »perspektiv«. Vrátiv se na Rus (1779) věnoval se především malbě dekorací divadelních, později též krajinomalbě. R. 1803 stal se učitelem perspektivní malby na akad. petrohradské. Od Kateřiny II. a od cara Pavla dostávalo se A-u četných objednávek. hlavně pohledů na Moskvu a města jihoruská, v kterýchžto obrazech obráží se zřejmě vliv Bernarda Bellota, pročež umělci se dostalo též příjmení ruského Canaletta. Na plné výši svého vzácného nadání jeví se A. v pohledech na Moskvu, z nichž některé nalézají se v Eremitáži petrohradské, jiné v Rumjancovském museu v Moskvě, pak v soukromých sbírkách ruských, též v Anglii a Německu. Tá.
4) A. Alexandr, ruský spisov., pokřtěný žid (Vulf Nachlas), * 1820 v Nezarinci v gub. podolské. Přijav pravoslaví obrátil více než 500 židů na křesťanství a vydal spisy missionářské, z nichž důležitější jsou: Toržestvo christianskago učenija nad učenijem Talmuda (Petrohrad 1859); Obščestvennaja žizn jevrejev, jich nravy, obyčaji i predrazsudki (Novgorod 1868); Obraščenije judejskago zakonnika v christianstvo (Novgorod 1882). Spisy A-ovy, v nichž líčí se všední život židů, mají důležitost také v příčině národopisné. w.
5) A. Petr Petrovič, chemik ruský, nar. r. 1840 v Luze, studoval na gymn. novgorodském a na universitě petrohradské, a r. 1860 0debral se do ciziny, by v Paříži, Heidelberce, Gotinkách a Tubinkách u znamenitých chemiků zdokonalil se v badání vědeckém. Navrátiv se do Petrohradu povýšen na doktora a stal se docentem chemie na universitě kijevské, brzy pak professorem mimoř. a r. 1869 řádným. A. podnikl několik vědeckých cest do Berlína a Lipska, r. 1873 na výstavu vídeňskou a r. 1878 na výstavu pařížskou. Práce A-ovy pojednávají o lučbě organické, a to po výtce o azosloučeninách. Jmenujeme z nich: Über die Reductionsproducte der Nitroanisylsäure (v »Liebig's Annalen« sv. 129); Sur la reduction de la nitrobenzine par l'amalgame de sodium a Sur l'acide hydrocinamique (obě v »Bulletin de la Société chimique de Paris«, Nouv. serie t. I. a II.); O dějstviji světa na nitrokuminovuju kislotu (Žurn. fiz.-chim. obšč. sv. 17.); O strojeniji nitrosojedinenij žirnago rjada (t. sv. 18.) atd. Zvláštních zásluh dobyl sobě A. jako autor některých ruských učebnic chemie; jsou to zvláště: Elementarnyj organičeskij analiz (Petrohrad 1870): Lekciji organičeskoj chimiji (3 vyd., Kijev 1868–73); Organičeskaja chimija (Kijev, 3 vydání, 1877, 1880 a 1884); Analiz gazov (Kijev 1887). A. vede také po dlouhou řadu let kritický obzor chemických prací ruských i cizích v »Žurnale fiz.-chimičeskago obščestva«. Na jazyk ruský přeložil některé vynikající cizojazyčné spisy chemické.
6) A. Alexandr Semenovič, prof. státního práva na univ. moskevské; * 1851 v Moskvě. Vzdělal se v rodišti svém, dosáhl r. 1876 stupně magisterského a roku 1879 počal čísti jako soukromý docent o dějinách státního práva. R. 1884 jmenován mimořádným a roku 1887 po M. M. Kovalevském řádným professorem státního práva. Aby obohatil vědomosti své, poslán byl od ministerstva dvakráte do ciziny (1876 a 1884). Vědecké rozpravy A-ovy sneseny jsou v »Rusk. Věstn.« 1877 a v »Juridič. Věstn.« 1879–1886. Za nejlepší pokládají se studie samostatně vydané: Makiavelli kak političeskij myslitelj (Moskva 1880); Etjudy o Ž. Ž. Russo (t. 1887, 2 díly). Ku práci této použil A. pramenů rukopisných, na něž roku 1884 připadl v bibliotéce genevské a neufchatelské. Nejvzácnějším nálezem jest původní text spisu Rousseauova »Contrat Social«, jenž dosud nikde nebyl vytištěn. w.
7) A. Vladimir Fedorovič, chemik ruský, * 1852 v Petrohradě, kdež jest professorem chemie na akademii hornické (Gornyj Institut). Ukončiv hornickou akademii stal se laborantem tamtéž a roku 1876 odebral se do Berlína, kdež poslouchaje výklady znamenitého Hoflmanna o chemii organické zároveň zaměstnán byl v jeho laboratoři. Navrátiv se do vlasti napsal rozpravu magisterskou O vzajimnoj rastvorimosti židkostej (1879). Odborným předmětem svého badání chemického učinil A. kapaliny vůbec a zvláště roztoky kapalin v kapalinách, jak svědčí uvedená dissertace a přehojné studie uveřejněné v »Gornom Žurnalě«, v »Žurn. russk. chim. Obščestva«, v »Bulletin de la Soc. Chemique de Paris«, v »Journ. für praktische Chemie« a j. Vydal též učebnici chemie organické: Kratkij učebnik organičeskoj chimiji (Petrohrad 1885). w.