Ottův slovník naučný/Albinus
| Ottův slovník naučný | ||
| Albínové | Albinus | Albion |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Albinus |
| Autor: | Emerich Maixner, neuveden |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 728–729. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Clodius Albinus |
|
Albinus: 1) A. Postumius viz Postumius.
2) A. D. Clodius Septimius, vzdorocísař římský r. 193–197. R. 172 velel vojsku v Bythinii a potlačil vzpouru Avidia Cassia, za cís. Commoda bojoval s úspěchem proti barbarům na hranicích dackých, později v Gallii proti Frisům, r. 192 stal se velitelem v Britannii. R. 193 byl od svých legií proti Didiu Juliánovi za císaře prohlášen. Dohodnuv se se Septimiem Severem, který jej přijal za spoluvládce, pomáhal mu proti Pescenniu Nigrovi; když však tento r. 194 byl u Issu poražen, došlo záhy mezi Severem a A-nem ke sporům, jež vypukly ve zjevnou válku. A. byl u Trinurtia (Trevoux u Lyonu) poražen a na útěku sám se zavraždil. Viz o něm Iulius Capitolinus, Clodii Albini vita ve Script. historiae Augustae.
3) A. Peter, též Petrus von Meissen, vlastně von Weisze (* 1534 – † 1598), prof. poetiky ve Vitemberce a saský zemský historiograf, pilný vzdělavatel dějin saských a obzvláště míšenských. Hlavní spis jeho jest Meissnische Land- und Bergchronica. Ostatně všecky jeho kroniky míšenské jsou jen starožitnicky zajímavy.
4) A. Jan, knihtiskař a knihkupec, působil od r. 1594–1630 v Mohuči. Dobyl si ve svém oboru váženého jména, ale přišel na mizinu a zanikl v bouřích švédské okkupace r. 1631–35. A. měl ještě r. 1604 dřevěné typy Gutenbergovy.
5) A. Johann Georg (* 1624 – † 1679), rektor gymn. a farář v Naumburce, plodný básník něm. školy saské. z jehož duchovních básní většinou bombastických některé zdařilejší dosud se udržely ve zpěvnících protestantských. Nazýval se též A. von Weissenfels dle místa poblíže rodiště svého Dolní Nisy na rozdíl od vrstevníka svého – 6) A-na Michaela (Weisza), pastora gdánského, jehož Heilige Lieb- und Loblieder náležejí mezi lepší duch. písně této doby.
7) A. Bernhard Siegfried (* 1697 ve ve Frankfurtě n. Odrou, †1770), prof. anatomie na universitě lejdské, syn váženého anatoma a pathologa Bernharda A. (Weisze), professora na téže universitě (* 1653 – † 1721), vynikl jako badatel ve své vědě nad vrstevníky a právem zasluhuje jména reformátora anatomie. Jsa 16letý vstoupil na universitu lejdskou, jež tehdy nalézala se v největším rozkvětu majíc mezi členy svými Bidlooa, Raua, Weckerta a Boerhaava. Pobyv krátkou dobu v Paříži za příčinou studií v anatomii a chirurgii povolán r. 1719 kuratoriem university lejdské za lektora anatomie a chirurgie, a po dvou létech jmenován byl po svém otci řádným professorem anatomie a chirurgie. Nejhlavnějším plodem naskrze samostatných a po více nežli čtvrť století konaných anatomických studií jsou Tabulae sceleti et musculorum corporis humani (1747), jež v druhém vydání r. 1757 doplněny jsou dodatkem Tabulae vasis chyliferi cum vena azyga, arter is intercostalibus aliisque vicinis partibus. Obrazce k dílu tomu připojené ryty byly slavným ikonografem Wandelaarem. Z menších, ale neméně důležitých spisů A-nových dlužno uvésti: Libellus de ossibus corporis humani (1724), Historia musculorum corporis humani (1734) a dva jiné, z nichž prvý pojednává o sídle barvivého pigmentu v pokožce černochově, při čemž nová, originální a naskrze pravdivá pozorování v rete Malpighii byl učinil, druhý popisuje vývoj kostry v plodu. R. 1725 s Boerhaavem upravil nové vydání anatomických a chirurgických spisů Vesalových, r. 1737 vydal spisy Fabricia ab Aquapendente, r. 1744 spracoval neb, lépe řečeno, přepracoval Eustachiovy Tabulae anatomicae. Byv 25 let činným jako anatom a učitel toužil A. po odpočinku, a zřeknuv se proto stolce anatomického nastoupil r. 1745 kathedru theoretické fysiologie, ve které ovšem zvláštním způsobem nevynikl; jako anatom přirozeným způsobem fysiologii lidského těla rozebíral podlé jemné struktury tkaniva. Mx.