Ottův slovník naučný/Alberti (osoby)
| Ottův slovník naučný | ||
| Alberti | Alberti (osoby) | Alberti ab Enno |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Alberti |
| Autor: | redakce, František Pover, Renata Tyršová, Josef Trakal, Hynek Vysoký, neuveden |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 715–718. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
Alberti, stará, vznešená a bohatá rodina florencká, vynikavší nádherou i svobodomyslností a přesným smýšlením republikánským. V občanských rozbrojích ital. ve XIV. století stála na straně Ghibellinů jsouc mocnou protivnicí zvláště rodiny Albizzi (v. t.). O vážnosti její svědčí, že v témž století mnoho jejích členů zvoleno bylo za náčelníky republiky. Z těch Benedetto A. r. 1378 porazil protivnou stranu Albizzův, ale již po čtyřech létech zvítězili jeho nepřátelé a vyhnali rodinu A-tů z Florencie dvakráte (po druhé r. 1440), z kteréhožto vyhnanství vrátili se potomci jejich až r. 1434 s Cosimem de Medici. Někteří členové rodiny té i nadále zůstali v cizině, zejména ve Francii (nyní vévodové de Luynes), v Tyrolsku (hrabata A. di Poja a v dalmatském Splitu. Z rodu toho pošlo mnoho kardinálů, hodnostů republiky, umělcův a učenců; nejvíce však proslul:
1) A. Leone Battista (* 1398 nebo 1400 ve Florencii, dle jiných 18. pros. 1404 v Janově nebo Benátkách, † v Římě 1472), ital. filosof, básník, sochař, malíř a stavitel, stud. práva v Bologni, kdež si vědomostmi svými jako mladík dvacetiletý získal obdiv učencův, a věnoval se později stavu duchovnímu. A. snad více než kterákoli osobnost renaissance splňuje v sobě onen ideál všestrannosti a dokonalé harmonie všech schopností a vědomostí, výchovy duševní i tělesné, jak vznešenějším duchům renaissance tanulo před zrakoma. Nebylo umělosti, nebylo vědy, v níž by se nebyl vyznal tento hudebník a skladatel, básník, výmluvný řečník, spisovatel elegantní a jasný, vynálezce četných nástrojův a přístrojů, latiník tak výtečný, že komédie jeho Philodoxeos fabula pokládána za dílo řím. básníka Lepida. K ušlechtilým vlastnostem povahy družila se nevšední hbitost a křepost tělesná; jsa zápasník a šermíř dokonalý stejně proslul též ve vrhání kopím, hře míčem, v běhu i skoku. Od let jinošských pěstoval A. prakticky i theoreticky všechna odvětví umění výtvarných. Z jeho maleb, rytin a prací sochařských pohříchu nic pověřeného se nezachovalo. Znamenitého jména požíval A. po vší Italii jako architekt. Ze staveb jeho jsou nejčelnější: Kostel sv. Františka v Riminech (r. 1447), jehož průčelí a dekorace podélných stran od něho pocházejí; hlavní části chrámu Zvěstování P. Marie (Annunziata) ve Florencii, sv. Ondřeje a sv. Šebestiána v Mantově, dle plánův a kreseb A-tových zbudované, pak dekorace průčelí kostela Sta. Maria Novella ve Florencii, konečně ze staveb profanních Palazzo Rucellai (1460–1466), kdež poprvé užito na façadě pilastrů ve spojení s rustikou. Svými zkušenostmi a svojí znalostí klassické architektury účastnil se A. též velkolepých plánův a monumentálních podniků papeže Mikuláše V. v Římě. V architektonických výtvorech A-ho obráží se jemně vytříbený cit pro krásu, pro rhythmus a harmonii. Není tu již stopy po stavitelských zásadách středověkých, i sám charakter křesťanského kostela je zastřen tvary přímo ze staveb starořímských přenesenými. Jsou to façady římských chrámů, oblouky triumfální, jež A. v celku i v částech v církevních stavbách svých napodobuje s větší důsledností než kterýkoli jiný architekt současný. Jde mu především o komposici budovy, zevnějšek není u něho nikdy přesným výrazem konstrukce, ale dílem uměleckým o sobě, při němž klade hlavní důraz narhythmický souzvuk, na onu souhru symmetrie a kontrastů, na onu harmonii v poměrech, tvarech a liniích, jež se mu zdá účinkovat kouzlem hudebním (tutta quella musica). Tyto zásady nalézají ostatně též theoretického výrazu v odborných spisech A-ho, především v proslulé knize De re aedificator o 10 knihách, kterouž r. 1451 dokončil a papeži Mikuláši V. věnoval. Latinské vydání spisu toho vyšlo tiskem ve Florencii r. 1484, z textu italského jsou známy pouze tři první knihy psané vlastní rukou původce svého. Jest to spis v podstatě theoretický, technickými úvahami obohacený, z části o Vitruvia se opírající. K obšírnému pojednání tomuto připojil později spis o pěti sloupořadích a stručnou nauku o perspektivě. O sochařství pojednal v knize Della statua (lat. Breve compendium de componenda statua), hlavně praktické pokyny obsahující; r. 1435 pak věnoval Bruneleschimu své Della pittura (lat. De pictura libri tres, 1435), jež také do řečtiny přeloženy. Většina starších úvah a pojednání A-ho je sepsána latinsky, neboť on za vyhnanství své rodiny v sev. Italii jsa vychován jen zvolna přiučil se mluvě toskanské; ale pak vládl jí se vzácnou dokonalostí, zvláštní důraz klada na eleganci výrazu. Od něho jest i pojednání Del governo dellafamiglia (nové vyd. v Sonzognově »Bibl. class. econ.«, Mil. 1877), které mělo býti 3. částí spisu Della famiglia. Spis tento, přičítaný do nedávna Agnolu Pandolfiniovi (srv. o tom spis Virg. Cortesia: Governo della famiglia, Piacenza 1881 a J. Burckhardtovu Die Cultur der Renaissance), pojednává mistrným slohem ošetrnosti, správném způsobě života atd. a má dosud velikou cenu literární. A. je bez pochyby i spisovatelem knihy Hecatamphyla, která se obyčejně připisuje Boccacciovi; s Bembem napsal pak spis Asolani. A-mu přičítají se i různé objevy optické, na př. obrazy perspektivné a j. (Viz o tom G. Uzellia: Ricerche intorno a Leonardo da Vinci, Řím 1884.) Sebrané spisy jeho Opere volgari (5 sv.) vyšly péčí Anicia Bonucciho ve Florencii roku 1843 až 1849. Německý překlad některých spisův A-ho vydal Janitschek (Vídeň 1877) a Rud. Redtenbacher ve sbírce Kunst und Künstler des Mittelalters und der Neuzeit (Lipsko 1879). Nejlepší spisy a pojednání o A-m napsali V. Braghirolli (Archivio stor. Ital. 1869), Onorato d'Albert duca di Luynes, Gli A. di Firenze (Flor. 1870), Mancini, Vita di L. B. A. (t. 1882) a Renier, L. B. Alberti e Agnolo Pandolfini (Ancona 1882). P. Tá. red.
2) A: Ridolfo, řečený Fioraventi, znamenitý mechanik, inženýr a stavitel XV. stol. z Bologně, v ruských letopisech též Aristotelj zvaný, přenesl r. 1455 v rodišti svém pomocí zvláštního mechanismu zvonici chrámu S. Maria del Tempio i se zvony o 35 kroků dále a vzpřímil nakloněnou zvonici sv. Blažeje v Centě. V Uhrách vystavěl umělý most a provedl jiné práce stavitelské, za něž povýšen do stavu rytířského a dovoleno mu raziti vlastní peníze. Roku 1474 provázel ruského vyslance v Benátkách Semena Tolbuzina do Moskvy, kdež mu svěřena stavba Uspenského sobora sřítivšího se r. 1473, kterouž provedl naučiv Rusy tesati kámen i vyráběti cihly a odstraniv zbytky stěn beranem, jehož dosud v Rusku neznali, za 4 léta (do r. 1479). Mimo to provedl mnohé stavby ve Vologdě, Novgorodě a j., lil zvony a děla pro Jana III. Vasiljeviče, při jehož pochodu na Novgorod velel dělostřelectvu a řídil stavby mostů přes řeky. Měl též v Rusku právo raziti peníze se svým jménem. Kdy zemřel, není známo.
3) A. neboli Albertinelli Mariotto, malíř florencký (* 1474 – † asi 1520), přítel a napodobitel Fra Bartolommea della Porta, náčelníka malířské školy florencké v XVI. stol., byl zprvu žákem Cosima Rosseliho, později pracoval pod vlivem Bartolommeovým, studoval antiku a pracoval pečlivě, ale nikdy nezbavil se jakési suchosti v provedení a jednotvárnosti ve výrazu svých postav, ačkoli nelze upříti mu velkoleposti v komposici a ušlechtilosti v kresbě. Hlavním dílem jeho jest Navštívení P. Marie (1503) v Uffiziích florenc., Ukřižování (fresky v Certose), Nejsvětější Trojice, Holdování děťátku božskému, Zvěstování Panny Marie a j. v Louvru, v mnichovské pinakotéce, ve Florencii, v cambridgeském museu a j.
4) A. Leandro, provinciál řádu dominikánského (* 1479 – † r. 1552). Zanechal: De viris illustribus ordinis Praedicatorum (v Bologni 1517); Storia di Bologna siu all' anno 1253 (t. 1541 a 1543) a nedokončené dílo Descrizione di tutta l'Italia (t. 1550 a častěji).
5) A. Alberto, sochař a stavitel italský z Florencie (* 1525–1598), jenž držel se věrně tradic renaissance z poč. XVI. stol. a proslul rozličnými stavbami v Borgu S. Sepolcro, v Římě (chrám sv. Bartoloměje a klášter sv. Kláry), façadou chrámu sv. Petronia v Bologni, opevněním medicejským ve Florencii a j. Syn jeho:
6) A. Cherubino Zaccaria Matteo, náleží k největším rytcům své doby. Nar. r. 1553 v Borgu S. Sepolcro (odtud též jm. Borgheggiano) stal se r. 1593 řed. akad. sv. Lukáše v Neapoli; maloval několik pěkných fresek v rodišti svém i v Římě, ale později věnoval se výhradně rytectví. Vl. 1571–1602 zhotovil asi 172 rytiny. Tchán jeho, Lactanzio Picchi, vydal roku 1628 výbor jeho rytin, z nichž asi 50 dle vlastních kreseb umělcových. Nejlepší práce jeho jsou Sv. Jeronym a Sv. Ondřej, Prometheus (dle Michelangela), David (dle téhož), Sv. Rodina a Madonna del Cardellino (dle Rafaela). Zemřel 18. října 1615.
7) A. Jan, z rodiny A-ův splitských, generál benátský, zv. »obhájce Dalmacie«, vyznamenal se zejména dobyv na Turcích Klisu 6. dubna 1596, ale brzy tito oblehli jej v témž důležitém městě, a když nepodařilo se bánu Lenkovići s vojskem chorvatským jej osvoboditi, zemřel A. hrdinsky před hradbami městskými.
8) A. Valentin, něm. theolog a právní filosof lutheránský, prof. na universitě lipské (* 15. pros. 1635 v Lahně ve Slezsku, † 19. září 1697). Theologické jeho spisy jsou rázu polemického. V právní filosofii hájí nevědecky stanovisko theolog. fakult proti Pufendorfově dílu o právu přirozeném. Ve spise Compendium iur naturae orthodoxae theologiae conformatum (Lipsko 1678) dovozuje v duchu tehdejšího směru protestantského božský původ vrchnosti světské a staví proti t. zv. rozumovému právu přirozenému, jemuž tehdy po H. Grotiovi hlavně S. Pufendorf učil, křesťanské právo přirozené či právní řád, jaký byl v rajském stavu lidí před pádem. Srv. Bluntschli, Gesch. des allg. Staatsrechtes (Mnichov 1864). Tkl.
9) d'A. Giuseppe, malíř tyrolský (* v Cavalese 1664 – † t. 1730), vzdělal se v Římě a z jeho školy vyšlo několik vážených malířů. Četné jeho obrazy oltářní roztroušeny jsou v jižním Tyrolsku, zvláště pak: Večeře Páně a Sv. Josef v Cavalese, Sv. Josef a Sv. Antonín v Margreidu, Večeře Páně a P. Maria v Clesu. Též kaple Ukřižování P. v hlavním chrámu tridentském jest jeho dílem.
10) A. Jan (* 1698 – † 1762), prof. theologie v Lejdě od 1740. Jako filolog vynikl svým vydáním Hesychiova slovníku řeckého, obsahujícího poznámky Ludolfa Küstera k Hesychiovi (až do písmene δ), 1746–1766, 2 díly ve foliu, Mimo to vydal Observationes philologicae in Novi Test. libros (v Lejdě 1725) a Periculum criticum (1727). Vý.
11) A. Domenico, hudebník benátský, žil v prvé pol. XVIII. století a skládal opery, sonáty a j., ale více proslul zavedením nového provázení basového, které nazváno A-tovým basem (v. t.).
12) A. di Villanova, Francesco, ital. lexikograf z Nizzy (* 1737 – † 1800), známý franc.-ital. a ital.-franc. slovníkem (4. vydání v Marseillu 1796, 2 díly); mimo to napsal Dizionario universale critico encyclopedico della lingua italiana (Lucca 1797), jehož 2. vydání po smrti autorově upravil jeho spolupracovník abbate Federici r. 1805 (6 sv.).
13) A. Joh. Christof Ludwig, holl. generál a ethnograf (1768–1812). Jsa Němec rodem vstoupil do hollandských služeb a dostal se r. 1802 do Kapska, kdež bojoval s Kafry a Hottentotty, jež za dlouhého pobytu v Africe důkladně poznal. Vrátiv se do Hollandska bojoval 1809 ve Španělsku a na to poslán na Javu, kdež byv 1811 v boji s Angličany poraněn příštího roku zemřel. Vydal Description physique et historique des Cafres (v Amster. 1811), dílo, jehož původní něm. text vyšel roku 1815 v Gotě Die Kaffern auf der Süaküste von Afrika.
14) A. Friedrich August, geolog a halurg něm., nar. r. 1795 ve Stuttgartě, zemřel roku 1878 v Heilbronně. Napsal několik spisů geologických, zejména s ohledem na halurgii, i zjednal sobě zvláštních zásluh o povznesení výroby solné ve Virtemberce; zejména uvedl v průmysl solný některá zjednodušení processu odpařovacího. Byl správcem salin ve Friedrichshalle a Wilhelmshalle, a za své zásluhy jmenován báňským radou. Napsal: Die Gebirge des Königreichs Wurtemberg in besonderer Beziehung auf die Halurgie (Stuttgart 1826); Beiträge zu einer Monographie des bunten Sandsteins, Maschelkalks und Keupers atd. (t. 1834); Halurgische Geologie (t. 1852, 2 díly); Überblick über die Trias (t. 1864).
15) A. Luigi, básník ital., * ve Florencii r. 1822. Italové jej kladou mezi nejlepší žijící své spisovatele veseloher pro rozmarný a duchaplný dialog a výbornou znalost scénickou. Nejstarší z jeho veseloher jest Il conte e l'ostiere (1845), dále zmínky zasluhují La Madre, Piedro o la Gente nuova, Virtů d'amore, Sposa difresca data non vuol esser trascurata, La donna per bene, La contessa di Santafiore (1884); pak pětiaktové drama s předmluvou Asmodeo, fantasia dramatica (Flor. 1885), jež hráno ve Florencii, 1887 a dalo podnět k živým rozpravám. Mimo to uveřejnil pozoruhodný spis Sull'educazione della doma. Z lyrických a satirických jeho básní nejlepší jsou: Praefatio, Polemica novissima. Alla regina d'Italia, pak Grido, sbírka básní i prosaických statí (1880), namířená proti škole realistické. Tiskne se sbírka básní a prósy Contro corrente s předmluvou Yorickovou.
16) A. Christian Carl, dán. politik, nar. 1814. Jsa v Kodani advokátem a vrchním prokurátorem, patří již od r. 1852 k vynikajícím členům strany liberální (»selské«) na říšském sněmu dánském.
17) A. Eduard, nar. 1827 ve šlesvickém Friedrichsstadtu, kustos univ. knihovny v Kielu. Alberti podal několik důkladných spisův a rozprav z oboru řecké filosofie. Z těch vytknouti sluší hlavně: Die Frage über Geist und Ordnung der Piatonischen Schriften beleuchtet aus Aristoteles (Lipsko 1864); Zur Dialektik des Plato (t. 1856); a Gesichtspunkte für angezweifelte Platon-Gespräche (1864). V Kielu (1866–85) vydal slovník spisovatelů šlesvickoholštýnských XIX. století a některé práce belletristické a básnické, zejména epickou báseň Geramunds-Saga. Vý.