Ottův slovník naučný/Alba (osoby)

Ottův slovník naučný
Alba (sídla)	Alba (osoby)	Albacete

Údaje o textu
Titulek:	Alba
Autor:	Vladimír Pech
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 690–692. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Fernando Álvarez de Toledo, 3. vévoda z Alby

Alba (biogr.): 1) Macrino d'A., vlastně Giovanni Jacopo d'Alladio (rodným jménem snad Fava), italský malíř, žil koncem XV. a zač. XVI. věku († 1528?). Patří sice do staré školy piemontské, ale uměleckého vzdělání nabyl v Miláně. Pracoval v Albě, Asti a Turině, kde všude ještě obrazy od něho se zachovaly. Zejména vyniká jeho oltářní obraz v jedné kapli Certosy u Pavie, malovaný v šesti odděleních na dřevo; oddělení hlavní představuje Madonnu s Ježíšem. Celek je dílo znamenité, krásných forem a silných, sálavých barev. – Srovn. G. Piacenza v Baldinucciho Opere. (Milán 1808–1812, VII. str. 36–47.); Lanzi, Storia pittorica. 5. vyd. (Florencie 1834, V. str. 302.).

2) A. Fernando Alvarez de Toledo, vévoda (* 1508 – † 1582), vojevůdce a státník špan., pocházel z rodu velmi vznešeného. Vychován byv pod dozorem svého děda Frederiga de Toledo vstoupil již v 16. roce do vojska a účastnil se válek za Karla V. V bitvě u Pavie r. 1525 s Francouzi svedené, v Uhrách proti Sulejmanovi I., v Túnisu a Alžíru proti Chaireddinu Barbarossovi, v Provenci při obléhání Marseille, při čemž nešťastný výsledek podniku toho předpověděl, osvědčil svou udatnost a nadání vůdcovské. Již v 26. roce byl generálem a v 30. roce nejvyšším velitelem vojska císařského a měl od té doby ve válečné i státní radě císařově slovo rozhodující. Vyznamenav se r. 1542 ve čtvrté válce s Francií skvělým hájením pevnosti Perpignanu a obranou Katalonie i Navarry, získal si neobmezené důvěry Karlovy, tak ze, když tento do Němec se ubíral, obdržel vojenskou správu Španěl a ochranu nad synem jeho Filipem. R. 1546 povolán byv císařem do Němec k vedení války šmalkaldské, podrobil protestantská města v již. Německu, Ulm, Nördlinky, Augšpurk, Frankfurt, Štrasburk a jiná města švábská, podmanil vévodu virtemberského Oldřicha a přispěl nejvíce k vítězství Karlovu v rozhodné bitvě u Mühlberka r. 1547. Na to předsedal vojenskému soudu. který kurfirsta saského Jana Bedřicha na smrť odsoudil, radil císaři, aby rozsudek ihned provésti dal, a způsobil také, že Filip, lantkrabí hesský, delšímu zajetí se podrobiti musil. Před Moricem, vévodou saským, císaře marně varoval; když pak Moric, povstav náhle proti Karlu V., veškeré výsledky bitvy mühlberské podvrátil a spojenec jeho, franc. král Jindřich II., města Mety, Toul, Verdun a Cambray osadil, vypraven byl A. r. 1552 proti Francouzům, ale pokusiv se o Mety, kterých František vévoda Guise udatně hájil, musil po velkých ztrátách s nepořízenou se vrátiti. Byv potom průvodcem následníka Filipa při svatbě jeho s Marií anglickou poslán byl za velitele a místokrále do Neapolska, kdež se spojeným vojskem papežským a francouzským vítězně bojoval. Když Karel V. r. 1556 odstoupil, zmocnil se A. ve sporu mezi pap. Pavlem IV. a Filipem II. státu papežského, opuštěného r. 1557 od vojsk franc.; ale k výslovnému rozkazu královskému musil zavříti mír a dobyté krajiny navrátiti. Po míru s Francií, smluveném v Chateau Cambrésis, odebral se r. 1559 do Paříže jako zástupce králův při sňatku jeho s Alžbětou, dcerou Jindřicha II. Strašlivého jména nabyl správou svou v Nizozemí; tam totiž despotická vláda Filipa II. způsobila nespokojenost, a když pobouřená chátra jala se pleniti chrámy katolické a ničiti obrazy, rozhodl se Filip II. užiti prostředků co nejpřísnějších, ačkoli bouře mezitím od vladařky nizozemské, Markéty Parmské, byly potlačeny. A. ustanoven byv za gener. kapitána v Nizozemí s neobmezeným plnomocenstvím vypravil se r. 1567 s 12.000 muži výborného vojska z Italie přes savojské Alpy, Burgund, Lotrinsko a Lucemburk do Brusselu; a takový strach z příchodu jeho nastal, že na 100.000 lidí, mezi nimi princové Nassavsko-Oranienští, Vilém a Ludvík, ze země uprchli. Maje rozkázáno, aby každý pokus odboje a veškeré kacířství krvavou přísností vyhubil a zničením hmotného blahobytu odpor provincií zlomil, objevil A. v provádění příkazu tohoto celou ukrutnost povahy své. Ačkoli králi španělskými bylo obyvatelstvu výslovně zaručeno, že povolování daní bude stavům ponecháno, úřednictvo a vojsko španělské do země se nepřipustí a soudnictví neodvislým zůstane, přece ustanovil A. ku potrestání účastníků vzpoury t. zv. »radu nepokojův«, od lidu soudem krvavým pojmenovanou, která nebyla platným zákonům podřízena. A. sám s počátku jí předsedal a v ní rozhodoval, později činil tak jménem jeho Juan de Vargas. Na tisíce lidí bylo tímto soudem, z jehož nálezův nebylo odvolání, bez milosrdenství k smrti odsouzeno a utraceno, mezi nimi i přední zástupcové šlechty nizozemské, hrabata Egmont a Hoorn, jež Alba. líčeným přátelstvím zrádně do Brusselu byl přilákal a tam odsouditi dal. On sám honosil se, že v Nizozemí 18.000 lidí na popraviště přivedl. Následkem ukrutností těchto pokoušeli se uprchlíci o osvobození vlasti, ale s počátku bez výsledku. A. porazil u Jemmink ve Frieslandu Ludvíka Nassavského a donutil r. 1568 i Viléma Oranienského, jenž do Brabantu vtrhl, bez bitvy k ústupu. Jakož pak krvavá rada život a svobodu obyvatelstva ohrožovala, tak hodlal nyní Alba. správou berní i blahobyt a obchod země zničiti. Ač daně měly jen od stavů a na krátkou dobu povolovány a dle určení jejich vybírány býti, ustanovil, aby stý díl ze všeho jmění, dvacátý z nemovitých a desátý z movitých statků, kdykoli byly prodány, do státní pokladny se odváděl, kterážto daň, »desátý peníz« nazvaná, pokládána za nejkrutější ustanovení Albovo. Tímto libovolným zasažením do práv a svobod zemských dopustil se A. veliké chyby politické; setrvávaje na svém požadavku, jímž kupcům i statkářům protestantským i katolickým hrozila hmotná zkáza, vzbudil odpor po celé zemi a sblížil strany dříve z příčin náboženských na sebe nevražící. Katolíci jižního Nizozemska spojili se s protestantskými povstalci na severu, vojsko Albovo musilo ustoupiti do pevných míst a za nedlouho byly pomocí Viléma Oranienského celý Zeeland a Holland až na města Middelburg a Amsterodam Španělů prosty. Na shromáždění stavů v Dortrechtě r. 1572 zvolen byl Vilém Oranienský za místodržitele nad Hollandem, Zeelandem, Utrechtem a Frieslandem a povoleny mu potřebné peníze na vedení války. S 20.000 muži vtrhl až k Levně v Brabantě, dobyl měst Malina, Dendermondu a Oudenardu, ale u Monsu donutil ho A. k ústupu, načež celý Brabant opět osadil, zatím co města Zütphen, Haarlem a Naarden od syna jeho Frederiga dobyta a strašlivě popleněna jsou. Další podniky Albovy byly pro nedostatek peněz velmi stíženy a vojsko v neustálých menších půtkách, hladem, zimou a nemocemi v nezvyklém podnebí hollandském ztenčené, počalo reptati a odpíralo poslušnost. Tu A. požádal krále Filipa II. buď za posilu aneb za dovolení, aby se směl vrátiti do Španěl; i byl roku 1573 odvolán a na místo jeho poslán mírnější don Luis de Requesens y Zuniga. Od krále, kterýž také sňatkem syna Albova Frederiga, proti vůli jeho uzavřeným, byl uražen, chladně byv přijat musil se po nějaký čas vzdalovati dvora a zdržoval se v Uzedě, která mu za bydliště byla vykázána. Teprve r. 1580 byl opět povolán k vojsku a uloženo mu, dobyti Portugal, na něž Filip II. po smrti krále Jindřicha nároky činil. Zvítěziv nad nápadníkem trůnu donem Antoniem u Alcantary osadil rychle celou zemi, ale když jal se zaváděti násilnou vládu jako dříve v Nizozemí, král musil jej odvolati. Nedlouho potom A. zemřel 12. ledna 1582. – A. byl postavy vysoké, temného a odpudlivého výrazu v tváři. Chování jeho bylo pyšné i vůči králi, hlas drsný. Vynikající vlastnosti jeho, jako nadání válečnické a státnické, upřímná láska k vlasti a oddanost k panovníku i církvi, zatemněny jsou krvelačnou ukrutností, licoměrností, lakotou a fanatismem náboženským. Barbarských jeho skutků nelze omlouvati, ale možno je vyložiti tím, že jednal vždy pod vlivem vůle královy a poměrů církevních. Srovn. Motley, The Rise of the Dutch Republic, Londýn 1856; Ranke, Die Osmanen und die spanische Monarchie im XVI. und XVII. Jahrh., Lipsko 1877; Prescott, Dějiny panování Filipa II., přel. M. Tejřovský, Praha 1865; Leo, Zwölf Bücher niederländischer Geschichte, Halle 1832–35. p.