Ottův slovník naučný/Alanus
| Ottův slovník naučný | ||
| Alantsee | Alanus | Alap |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Alanus |
| Autor: | Alois Jirák, Josef Hanuš, Kamil Henner, Karel Chytil |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 682–683. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Alan z Lille |
|
Alanus: 1) A. čili Allen Vilém, kardinál anglický, nar. 1532 v Rossalu v Lancashiru, byl prof. v Oxfordě za královny Marie, ale za král. Alžběty k útěku donucen. Když tato zapověděla v Anglicku vychovávati a světiti katolické kněze, aby tak duchovenstvo katolické zde vymřelo, zal. A. r. 1568 v Douay v Nizozemsku zvláštní kollej k výchově kněžstva, odkud v 5 létech více než 100 missionářů do Anglicka poslal. Když mu od španělského místodržitele Requesense z politických příčin pobyt v Douay byl zapověděn, přesídlil se A. s kollejí svou do Remeše a později odtud zpět do Douay. † 1594. Velikých takto zásluh sobě získav o náboženství katolické v Anglicku jmenován kardinálem. Přeložil s Martinsem a Bristowem bibli do angličiny, kteréhožto překladu se dosud užívá v Anglicku a Sev. Americe, a mimo to napsal latinsky a anglicky několik spisův obsahu apologetickopolemického. Jrk.
2) A. ab Insulis, vlastně Alain de Lille, vynikající filosof scholastický, nar. ok. r. 1114 v Ryssellu (Lille, lat. Insulae) v Nizozemsku, zemřel r. 1202 v Citeaux. O jeho životě ví se jen tolik, že byl cisterciáckým mnichem. A. vynikl mezi současníky jako bohoslovec, filosof, fysik, dějepisec a básník a nazýván pro všestranné své vzdělání doctor universalis. Napsal mnoho spisů theologickofilosofických, v nichž snažil se jako Lombardus podepříti theologii základy rozumovými; mezi nimi vynikají Regulae de sacra theologia a Ars catholicae fidei. Dílo jeho, veršem sepsané: Doctrinale altum seu liber parabolarum bývalo hojně čítáno, ke konci XV. stol. několikráte vydáno v Kolíně a Deventeru a přeloženo také do jazyka francouzského. A. složil také allegorickou báseň o XI. knihách, zvanou Anti-Claudianus seu de officio viri in omnibus virtutibus perfecti carmen hexainetrum. Motivem byl A-novi Claudius Claudianus, římský básník IV. stol., kterýž v nedokončené skladbě Raptus Proserpinae líčil cestu do Tartaru (pekla). A. naopak předevzal si vylíčiti cestu do nebe a provedl to v Anti-Claudianu ukazuje všude své hojné filosofické i astronomické vědomosti, zřídka však nadání básnické. Však právě proto líbila se skladba jeho ve středověku a byla hojně šířena, přepracována, skracována i vysvětlována. Jediné v pražské univ. knih. zachováno 5 přepisů rukopisných ze XIV. a XV. stol., z nichž jeden zasluhuje zmínky pro české meziřádkové glossy v latinském textě. Neméně hojné jsou i výtahy čili kompendia z něho Jedno z nejstarších nám známých kompendií jest v rukopise cís. dvorní knihovny vídeňské z počátku XIV. století. Dle takového jednoho výtahu latinského spracována jest česká báseň (o 1527 verších) Alán aneb o mravném obnovení prvotní dokonalosti člověka (srovn. Hanuš, Sitzungsberichte d. k. böhm. Gesellsch. d. Wissen. in Prag. 1868 lI.), při čemž skladatel český čerpal také z rozličných jiných spisův a z prostonárodního podání. Úplná skladba česká zachovala se pouze v chatrném přepise z konce XIV. stol. ve Sv.-Vítském rukopise a v nesouvislých glossách českých z XV. stol. v latinském textě rukopisu universitní knihovny pražské z roku 1444. Původní sepsání stalo se nemnoho dříve. V přepise chová se ve 2 exemplárech z XVIII. a XIX. stol. v čes. Museu. Tiskem vydána v transskripci v Hankových Starobylých sklád. I. 140–200 (r. 1817), částečně ve Výb. z liter. české (1845), v Anthologii Jirečkově a Grimově I., v Semberových Dějinách čes. liter. Věrně otištěn text v Památkách staré literatury české čís. 9. od Ad. Patery: Svatovítský rukopis (1886). Aesthetická cena básně jest skrovna již v originále, a český básník k tomu nepřidal, ač také neubral. Za to vyniká svým učeným, didaktickoallegorickým obsahem, jenž vrhá jasné světlo na středověké názory filosofické a kosmologicke a výrazně charakterisuje středověkou zálibu v allegorickém představování a poučování. Toto a více ještě jazyk, značící se starobylými formami a přesností, řadí památku tuto k předním plodům překladové literatury středověké v Čechách. Srovn. Fejfalik, Studien zur Geschichte der altböhm. Liter. IV. a Úvod Paterova vydání. Hš.
3) A. Anglicus, angl. kanonista († 1233), známý svou sbírkou papežských dekretalií, která povstala okolo r. 1208 a v 5 knihách 290 článkův obsahuje, z nichž 205 pap. Innocentem III. byly vydány, a doplňkem jest sbírky Gilbertovy, pocházející z r. 1201 neb 1202. Tyto dvě sbírky byly neznámým autorem sloučeny a rozmnoženy. Asi r. 1210 napsal A. první apparát ke kompilaci Bernarda Pavijského, která pochází asi z r. 1187 a nazvána jest compilatio prima; avšak kompilací, které známy jsou pod názvy compilatio secunda a tertia, A. neglossoval. Hnr.
4) A. z Walsinghamu, architekt kathedrály v Ely (v Anglii). Když se r. 1322 sřítila velká prostřední věž tohoto kostela, přestavěl A. pobořené části způsobem originálním, jenž jest charakteristickým příkladem smělých snah stavitelů XIV. věku. Střední prostoře, kterou rozšířil značně, nedal obvyklé podoby čtyřúhelníku, nýbrž tvar šestihranu a přepjal ji vějířovitou klenbou, kteráž nese osmihrannou lucernu. Obé, klenba i lucerna, jsou sice jen ze dřeva, a podobá se pravdě, že byly zřízeny jen prozatímně; ale i takto činí stavba velkolepý dojem, a myšlénka sama, kteráž má jen v kopulích dómů v Sienně a ve Florencii analogii, překvapuje novotou a umělostí. Chl.