Akvisice, lat. acquisitio, nabytí. Římští právníci mluví o a-ci, ať jde o nabývání práv veřejných (a. civitatis) nebo soukromých (a. dominii), aneb o nabyti držení (de acquirenda possessione). Nabytím práva rozumí se spojení práva s určitou osobou. Vznik práva a jeho nabytí nemusí (tradice), ale může býti současným (okkupace). Rovněž nepředpokládá nabytí práva u jednoho jakousi ztrátu u druhého (přírůstek, akcesse). Třídění a. jest velmi pestré. Dle právní povahy třídili Římané nabýváni na acquisitiones civiles a iuris gentium, dle toho totiž, zda norma nabytí takové uznávající neb upravující byla normou iuris civilis (nabytí nexem, mancipací) či iuris gentium (nabytí okkupací), a tuto opět normou iuris naturalis (alluvio) neb iuris honorarii (nabytí ex pacto praetorio). Třídění to a praktické důsledky jeho v dnešním právě se nenaskytují. Všeobecně důležitým jest roztřídění na a. originální (původní) a derivativní (odvozené), dle toho, zda k nabytí práva stačí nabývací úkon sám o sobě (úkon samotvorný, okkupace), čili nic (tradice). – Dle toho pak, zda právo, jehož kdo nabývá, již před nabytím tu bylo nebo při nabytí teprve vzniklo, lišíme nabytí translativné (převádějící) od konstitutivného (zakládajícího). Ježto tento rozdíl vztahuje se na obě předchozí formy, jsou a.: a) originálně konstitutivné (okkupací, vydržením služebnosti vzniklé), b) originálně translativné (avulsí, vydržením věci), c) derivativně konstitutivné (zřízením služebnosti) a d) derivativně translativné (tradicí, cessí). Derivativně translativné nabývání slově sukcessí (posloupností). Sukcesse, jež je pouhou změnou subjektu práva, omezuje se jen na nabývání majetkových práv, pokud nejsou ryze osobní (ius personalissimum, práva rodinná). Nabytí držení závisejíc jediné na úkonu a vůli apprehendenta, jest vždy originální a konstitutivné. Není žádné sukcesse v držení. Sukcesse dotýká se buď jediné věci neb práva (sukcesse singulární, tradice) nebo majetku jako ideálního celku práv a závazků (sukcesse nebo a. universální – posloupnost dědicova). Universální sukcesse není souhrnem řady singulárních sukcessí; jediným činem (uno actu) přecházejí tu všechny věci, práva a závazky na sukcedenta. Jest to pokračování právní osobnosti předchůdcovy a nelze si jí mysliti jinde, než kde předchůdce fysicky (smrtí – dědická sukcesse, sukcesse státu v odúmrť), nebo právně neb občansky (občanská smrť) existovati přestal (fuse akciové společnosti, nastoupení ve jmění zaniklé právnické osoby – sukcesse ve jmění zbaveného občanství nebo svobody (bona publicata), muže v majetek ženy in manu, arroganta v majetek arrogáta a p.). Skutečnosti nabývací (acquirendi modus), totiž fakta, jimiž se nabývá, jsou druhu různého. Jsou to buď právní jednání (tradice) nebo výrok soudu neb jiného úřadu (adjudikace, addikce), nebo narození (práva rodinná), delikt, vydržení a p., a po stránce formální buď úkony obřadné (solenní, mancipace, knihovní vklad), buď nesolenní, prosté (okkupace, cesse). Mluví-li se o nabytí právním jednáním a »ze zákona« (§§. 380., 342., 449., 480., 481., 553. ob. z. obč.), jest to potud nesprávné, že i v případech nabytí »ze zákona« nabýváme určitou skutečností (okkupací, akcessí a p.), a že s druhé strany jen ta právní jednání a jen výroky oněch úřadů práva zjednávají, kterým zákon takový účinek propůjčil, tak že není žádného nabytí »bez zákona«. Čk.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Akvizice