Ottův slovník naučný/Aineias

Ottův slovník naučný
Ainad	Aineias	Aineias (osoby)

Údaje o textu
Titulek:	Aineias
Autor:	Jan Kvíčala, Hynek Vysoký
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 539–541. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Aineiás

Č. 123. Aineias odnáší otce svého Anchisa.

Aineias (Αἰνείας, lat. Aeneas), syn trojského bohatýra Anchisa a bohyně Afrodity. Trójské války zprvu A. se nesúčastnil; když však se stády svými od Achillea na hoře Idě byl přepaden a do města Lyrnéssu zahnán a toho města dobyto bylo, táhl se zástupem Dardanův králi Priamovi na pomoc. Ve vojsku trójském pokládán byl A. po Hektorovi za nejznamenitějšího reka, jehožto udatnost i nepřátelští hrdinové Mérionés a Idomeneus uznávali. Také s Achilleem, když tento rek smířiv se s Agamemnonem opět boje se súčastnil, bojoval A. odhodlaně, avšak byl by v tomto boji zahynul, kdyby ho nebyl bůh Poseidón zachránil. Achilleus při tom z náhlého zmizení A-iova poznal, že A. jest miláčkem bohů (Il. 20. kniha). Jako se A-iova zbožnost při této příležitosti důrazně chválí, tak vůbec i v Iliadě i v pozdějších básních řeckých i římských zbožnost a boholibost co charakteristická vlastnost A-iova se objevuje. Když A. v boji s Diomédem (Ilias 5. kn.) podlehl, chtěla ho matka, bohyně Afrodité, z boje unésti, a když Afiodité sama od Dioméda poraněna jsouc syna svého zachrániti nemohla, zachránil ho Apollón, jenž A-ia temným mrakem zahalil a Dioméda zuřivě útočícího odrazil; Apollón přenesl pak A-ia raněného do svého chrámu na hradě trójském, kde mu Létó a Artemis léčení a zotavení poskytly, načež A. posilněn byv od Apollóna do boje se vrátil. Zvláštního povšimnutí zasluhuje, že Poseidón při zachránění A-iově praví, že souzeno jest, aby A. a jeho rod po Priamovi v Tróji kraloval. Z toho jest patrno, že již dle Iliady A-iovi a jeho potomkům slavná budoucnost byla vůlí božskou ustanovena; avšak rovněž tak jest patrno, že dle Iliady (a dle homérského hymnu) A. se nevystěhoval do ciziny, nýbrž že zůstal ve vlasti a po nešťastném králi Priamovi vládl. Avšak později vznikly a rozšířily se četné pověsti o tom, že A. vlasť svou opustil a do vzdálených krajin přišel, i vytvořena během času takřka báječná legenda rozsáhlá o cestách a dobrodružstvích A-iových. Básník Stésichoros ze sicilského města Himery (jenž asi od r. 630 do r. 550 př. Kr. žil) jest, pokud víme, první, jenž v básni své Iliu Persis vypravoval, že A. do Hesperie (t. j. do Italie, Hesperie znamená vůbec západní zemi) přesídlil. Ještě později vznikly báje, že A. přišel do Latia a že on a syn jeho Iulus (čili Ascanius) jsou praotci římského národa. Rod Iulský v Římě (gens Iulia) honosil se tím, že od syna A-iova Iula (Ascania) pochází. Pověsti o tom, že vznik římského národa souvisí s vystěhováním se A-ia do Italie, převzali Cato v díle svém »Origines«, Vergil, Ovid, Dionys Halikarnasský a j. Nejdůležitější jest Vergiliovo vypravování v Aeneidě. Dle Aeneidy opustil A., když Tróje v osudné noci od Řeků dobyto bylo, město to nesa otce svého Anchisa a veda syna Iula; opodál pak následovala choť A-iova Kreusa. Poněvadž A. otce nebohého na ramenou nesl a penaty domácí zachránil, nazýván jest v Aeneidě často významným jménem pius (zbožný). A. shromáždil zbytky Tróův a odplul s 20 loďmi; nejprve připlul do Thrakie, pak k ostrovu Délu, kdež mu dána věštba, aby Tróové »starou matku vyhledali«. To vyloženo o Krétě, pročež A. plul k tomuto ostrovu, usadil se tam a založil město Pergamum. Avšak za nedlouho, když mor na ostrově Krétě a nastal a A. zjevením se penatů ve snách poznal, že věštbou božskou nebyl míněn ostrov Kréta, plul k Italii. Na této cestě zemřel otec jeho Anchisés na ostrově Sicilii. Když pak A. od Sicilie plul směrem k Latiu, která země A-iovi byla osudem ustanovena k držení a ovládání, tu bohyně Iuno, jež přejíc Karthagině založení města Říma překaziti chtěla, Aeola, vládce větrů, přemluvila, aby bouři způsobil a A-iovo loďstvo takto zničil. Touto bouří byl A. v nebezpečí veliké uveden, avšak pomocí boha Neptuna, jenž zuřivou bouři utišil, zachráněn a přistal k břehům Libye. Zde byl od královny Didony, která právě tehdáž město Karthaginu založila, laskavě přijat. Dido působením bohyně Venuše vzplanula láskou k A-iovi; dle vůle Iunoniny měl A. Didonu za choť pojmouti a v Karthagině zůstati, čímž by záhuba tohoto zamilovaného města Iunonina, která osudem byla ustanovena, byla se překazila. Avšak Iupiter vyslal Mercuria (Aeneis IV. kn.), kterýž A-iovi kázal opustiti Karthaginu a bráti se za cílem, jenž mu osudem byl ustanoven, totiž za Italií. A. poslušen jsa rozkazu od Mercuria zvěstovaného opustil Didonu a odplul z Karthaginy, Dido pak v zoufalosti sama sebe usmrtila. A. připlul opět k Sicilii, kdež od krále Acesta pohostinně přijat. Zde A., poněvadž roční památka úmrtí mileného otce Anchisa právě na tu dobu připadla, uspořádal slavnostní závody na poctu otce svého (Aen. kn. V.), pak přistal ku pobřeží italskému u města Kum. Zde provázen jsa Sibyllou vstoupil do podsvětí (Aen. kn. VI.). Z Kum plul k Latiu a přibyl s loďstvem svým do ústí řeky Tibery. U krále Latina dostalo se mu laskavého přijetí a vykázáno mu místo k založení města. Latinus, jemuž dána byla věštba, že cizinec jeho zetěm státi se má, slíbil mu dceru svou Lavinii, která dříve rutulskému králi Turnovi byla zaslíbena. Turnus od choti Latinovv Amaty, která mu přála, ponoukán jsa strojil válku spojiv se s rozličnými italskými knížaty, mezi nimiž hlavně Mezentius vynikal. A. žádal za pomoc krále Euandra, jenž ve městě Pallanteum sídlil, a spojil se dle rady Euandrovy s vůdcem Etrusků Tarchontem. Po krutých bojích nabyli konečně Tróové převahy a A. přemohl a usmrtil v souboji Turna. Tím končí Aeneis a další osudy A-iovy nejsou od Vergilia vyloženy. Že však A. dceru krále Latina Lavinii za choť pojal a město založil, jež dle jména jeho choti Lavinium nazváno, že tři léta panoval a pak dokonav život mezi bohy přijat byl, jest v Aeneidě jen při příležitosti mimochodem naznačeno. (Srv. Aen. I. 258. násl., I. 265. násl., XII. 794. násl. a 937.) Dle báje, která u Dionysia Halikarnasského, u Livia a Aurelia Victora buď vyložena, buď jen naznačena jest, dokonal A. život svůj v bitvě, kterou u řeky Numicia s Rutuly svedl, a přijat mezi bohy. Ve chrámě u břehu řeky Numicia ctěn co Iupiter Indiges (t. j. domácí Iupiter). – Mezi nesčíslnými bájemi, které o A-iovi a jeho rodu vznikly, zasluhují zvláštního povšimnutí ty, dle kterých město Řím buď od samého A-ia, neb od jeho synů, neb od jeho vnuků založeno bylo. Báje, že A. město Řím založil, přidržel se na př. Sallustius (Catil. 6.). Dle Naevia, Ennia, Dionysia Halikarnasského byli Romulus a Remus (Romus), kteří Řím založili, synové dcery A-iovy. Dle obyčejné báje založil A. Lavinium, jeho syn Ascanius (Iulus) pak město Alba Longa, a teprv pozdní potomci A-iovi Romulus a Remus, synové dcery Numitorovy, která buď Rea (Rhea) Silvia neb Ilia slove, založili město Řím. – Hojné báje, které o A-iových cestách a o jeho pobytu v různých zemích vznikly, jsou bezpochyby ve spojení s kultem bohyně Afrodity. Kde na pobřeží svatyně bohyně Afrodity (matky A-iovy) se nalézala, vznikla báje, že A. zde přistal a chrám založil. Důležito jest, že právě na pobřeží Latia u Lavinia a u Ardee chrám Afroditin byl. – Původ jména A. vykládá se rozmanitým způsobem. Starověké výklady (z adj. αἰνός = hrozný, neb ze subst. αἶνος = ἔπαινος, chvála) jsou zcela liché; mezi novějšími výklady jest pozoruhodný, že jméno A. pochází od Aine, bohyně ctěné v Ekbatanech, a že jméno to jest = syn bohyně Ainy (t. j. Afrodity). – Literatura vědecká o bájích A-ia se týkajících jest velmi hojná; srv. zvláště: Schwegler, Röm. Gesch. I. 2. vyd., str. 279. násl., Preller-Jordan, Röm. Mythol. II. 310.; Hild, La légende d'Enée avant Virgile (v Pař. 1883); Roscher, Lex. d. griech. u. röm. Mythol. s. v. Aineias. Kv.

Z bohatého počtu památek uměleckých, vztahujících se k A-iovi, vytkneme zde pouze nejdůležitější. A. jako průvodce Paridův na cestě jeho do Řecka uváděn jest spolu s Paridem od Menelaa k Heleně na vase publikované Gerhardem: Antike Bildwerke, Tab. 34. A. účastnící se únosu Heleny zobrazen jest na vase Makrónově chované ve sbírce barona Spinelliho v Aceře (Klein: Vasen mit Meistersignaturen, str. 172–173., 2. vyd.). Na hojných vasách, představujících válečné scény z války odnáší otce svého Anchisa trójské, bývá též A. zobrazen, na př. na vasách podávajících boj o mrtvolu Tróilovu, Patroklovu (na př. na vase Oltově a Euxitheově chované v berlínském antiquariu pod čís. 2264.), Achilleovu (na archaiské jedné amfoře z Vulci: Baumeister, Denkmäler des Altertums, tab. I., č. 10., na jedné mnichovské amfoře: Overbeck, Heroische Gallerie, Atlas, tab. XVIII., č. 2.; na západním štítu aiginském jest postupující oštěpník trójský dle Welckra A., dle jiných snad správněji Hektór) atd. A. zachráněný z boje Afroditou zobrazen jest snad na archaiské jedné amfoře, dojista však na dvou gemmách (Overbeck, str. 394. a 395.). Nejčastěji však zobrazen bývá odchod A-iův z Tróje; scénu tuto shledáváme na hojných vasách, mincích, gemmách, skupinách terrakottových, lampách, malbách nástěnných, na jednom reliefu v Turině, na tabula Iliaca atd. (Overbeck, str. 655–661.; Gerhard, Auserlesene Vasenbilder, III., str. 126. až 132.). Z vas podána jest zde pod č. 123. jedna oinochoé černého stilu ze zmíněného již díla Gerhardova, tab. CCXXXI., č. 1. Oinochoé ta byla kdysi v římském obchodu; kde nyní se chová, jest neznámo. A. v odění a přílbě, s oštěpem v levé ruce, nese na zádech stařičkého Anchisa, jehož nohy pravou rukou přidržuje. Anchisés charakterisován jest jako kníže diademem a žezlem. Před nimi spěchá ku předu maličký Askanios ohlížeje se starostlivě po své vzadu zůstávající matce Kreuse, v jejíž posuňcích patrně váhání se zračí. V pravo spatřujeme bohyni Afroditu v rouchu bohatě protkaném; obrácena jsouc do zadu dodává, jak se zdá, posuňkem Kreuse zmužilosti. Pak zasluhuje zmínky polychrómovaná malá skupina terrakottová chovaná v Museo nazionale v Neapoli (Kekulé, Die antiken Terracotten, I. díl, tab. XXXVII., č. 1., str. 48–49.), představující A-ia, jak nese na levém rameni Anchisa, pravou rukou vede Askania, a nástěnná malba pompejská (Helbig, Wandgemälde, č. 1380.), kde tato scéna jest karikována: A., v podobě opice, v římském krunýři a vojenských botkách, nese na levém rameni Anchisa, kenž jsa zobrazen jako opice drží na klíně červenou skřínku; pravou rukou A. vede Askania v podobě malé opičky, oděného červenou chlamydou, frygickou čepicí a držícího v ruce pedum. Originál všech výtvorů římských, zobrazujících tuto scénu, bylo dle velmi pravdě podobné domněnky Heydemannovy sousoší představující A-ia nesoucího otce Anchisa, jež stálo na foru Augustově (Ovid Fasti V., 563.). Z pozdějších osudů A-iových zobrazen jest snad pobyt jeho u Polyfema (Aeneis III.. 655 nn.) na pompejské jedné malbě nástěnné, pobyt jeho u Didony na fragmentu malby pompejské (Sogliani, Pompei e la regione sotterrata dal Vesuvio, č. 602.; Helbig, č. 1381.); A. přijímající zbroj od Venuše zobrazen jest snad na malbě pompejské (Helbig, č. 1382.), poranění A-iovo dle Aeneidy XII., 398 nn. zobrazeno jest rovněž na malbě pompejské (Helbig, č. 1383.). K založení Lavinia vztahují se nástěnné malby nalezené v jednom hrobě na Esquilinu (Annali dell' Inst., 1878, str. 235.); poslední boje Trojanů s Rutuly, pád Turnův, smlouva mezi A-iem a Latinem zobrazeny jsou dle mínění Brunnova na známé cistě praenestinské. – Srov. Baumeister, Denkmäler des klass. Altertums, str. 30–32.,; Roscherův Lexikon der griech. und röm. Mythologie, str. 183–187. Vý.