Ottův slovník naučný/Agathoklés
| Ottův slovník naučný | ||
| Agathoergoi | Agathoklés | Agathologie |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Agathoklés |
| Autor: | Vladimír Pech, Jan Placek |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 433–434. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
Agathoklés (Ἀγαθοκλῆς): 1) Syn Karkinův, tyran syrakuský (* 361 – † 289 př. Kr.), pocházel z nízkého rodu v Thermách, ale r. 343 př. Kr. dostal se s rodiči svými do Syrakus, které tehdy Timoleón novými osadníky zalidnil. V mládí vyučil se řemeslu hrnčířskému, ale záhy vstoupil do vojska, kdež vynikal silou a udatností. Sňatkem s vdovou po mocném Damantovi, jehož přízní ve válce s Akragantem hodnosti chiliarchy dosáhl, nabyl A. 333 ohromného bohatství a přišel ve styk s předními rodinami aristokratickými, které však k němu vesměs chladně se chovaly. Když pak r. 332 oligarchičtí předáci odepřeli mu cenu za statečnost, ku kteréž nabyl práva na výpravě vyslané na pomoc jihoitalskému městu Krotónu, přidal se úplně na stranu lidu a obžaloval vojevůdce Sósistrata z bažení po tyrannidě, ale musil před převahou vládnoucí strany ze Syrakus uprchnouti. I dobrodružil potom v jižní Italii a Sicilii jako námezdný vojevůdce, až pád oligarchie návrat do vlasti mu otevřel. V bojích s Karthaginskými a spojenými s nimi oligarchy osvědčil opět své nadání vůdcovské, ale ani sláva válečná, ani přízeň lidu neuchránily ho před oprávněným podezřením, že baží po tyrannidě, tak že na doléhání vojevůdce Akestorida musil opět odejíti do vyhnanství a jen opatrným přestrojením ušel úkladné vraždě. Shromáždiv pak na venkově z dobrodruhů a uprchlíků značnou moc vojenskou, působil za nedlouho Karthaginským i spoluobčanům svým veliké nesnáze; tu uzavřeno s ním prostřednictvím vojevůdce karthaginského Hamilkara narovnání, kterým se přísahou zavázal, že proti ústavě domácí ničeho nepodnikne a Karthaginských nebude znepokojovati. A. však oklamal obě strany. Zvolen byv po návratu svém úsilím strany demokratické, která v něm ochránce proti libovůli oligarchův spatřovala, 317 za vojevůdce, zřídil si v postavení tomto ze žoldnéřův a chátry syrakuské oddané vojsko, jehož pomocí konečně provedl státní převrat; ve dvou dnech dal 4000 občanů zrubati a asi 6000 vypudil z města, statky pak jejich obdrželo vojsko v plen. Postaven byv potom od shromážděného lidu jako »στρατηγός αὐτοκράτωρ« v čelo státu, snažil se vládnouti lidumilně; rozdílením statkův a snížením dluhů připoutal nižší třídy lidu k osobě své, uspořádal finance, staral se o povznesení obchodu, rozmnožil válečnou moc pozemní i námořní a opatřil zásoby zbraní a potřeb válečných. Zachovávaje mír s Karthaginskými podlé úmluv dříve sjednaných, šířil panství své na ujmu svobodných obcí sicilských; 315 pokusil se o dobytí Messany, zmocnil se několika menších měst a uvedl i Akragas v takovou tíseň, že jen prostřednictvím Karthaginských 314 zavřen mír, kterým Hérakleia, Selinus a Himera ponechány Karthaginským, ostatní pak města měla míti zřízení sice svobodné, ale podříditi se hegemonii Syrakus. Messana, která se nechtěla tomuto usnesení podrobiti, byla 312 od A-ea dobyta a strašlivě zpustošena. K takovému šíření moci tyrannovy nemohli Karthaginští nadále přihlížeti lhostejně a jsouce mimo to nespokojeni s mírem z r. 314 jali se proti A-eovi podporovati Akragas, kde mnoho uprchlíků syrakuských nalezlo útočiště. Stálé menší rozmíšky vedly konečně ke zjevné válce; u hory Eknomu nad řekou Himerou byl A. poražen, téměř všecka města na Sicilii spojila se s vůdcem karthaginským a Syrakusy obleženy 311 na suchu i na moři. V nejvyšší tísni pojal A. odvážný úmysl, přenésti boj do Afriky a donutiti tam nepřipravené Karthagince k míru, aneb aspoň přiměti je k odvolání vojska ze Sicilie. Opatřiv si náramným vyděračstvím a zloupením chrámů potřebné peníze, ustanovil bratra svého Antandra za náměstka, a uniknuv se 60 koráby před loďstvem karthaginským, přistal s 15.000 muži jižně od mysu hermajského u břehů afrických (310). Několik vítězství dobytých nad vojskem karthaginským uvedlo v moc jeho četná města a zjednalo mu podporu domácího obyvatelstva, které se počalo bouřiti proti odvěkým utlačovatelům svým. Avšak k vítěznému skončení války síly jeho nedostačovaly; za tou příčinou povolal r. 308 na pomoc Ofella, panovníka kyrénského, přislíbiv, že veškery výboje v Africe jemu postoupí. Když pak tento se značnou mocí se dostavil, dal jej A. úkladně zavražditi, získal vojsko kyrénské do služby své, dobyl potom 307 Utiky a Hippagrety a počal již na suchu svírati i samu Karthaginu. Tehdy stál na vrcholu své moci, když neblahé zprávy o bouřích na Sicilii k návratu do vlasti jej přiměly. Šťastnými boji upevnil opět moc svou na Sicilii a také v Syrakusách povražděním a uvězněním odpůrců svých zjednal pokoj. Odešed potom do Afriky, shledal, že poměry tamější úplně se změnily v jeho neprospěch; podřízení vůdcové Aischrión a Eumachos utrpěli úplné porážky a zbytek vojska pod velením syna jeho Archagatha bouřil se pro nezaplacenou mzdu. Za těchto poměrů mohla jediné vítězná bitva utišiti rozkvašené mysli a A. nevida jiné pomoci odvážil se s nerovnými silami útoku na tábor karthaginský, ale byl úplně poražen: vojsko zbouřivši se drželo A-ea v zajetí, nicméně jemu podařilo se 306 uniknouti do Sicilie, kdežto synové jeho od rozlícených vojínů, kteří později přešli ke Karthaginským, zavražděni jsou. Zvěsti o pohromách afrických povzbudily opět nepřátely jeho na Sicilii u větší míře, než kdykoli před tím, a v čelo jejich postavil se dávný odpůrce A-eův Deinokratés. Avšak A. potlačiv ukrutnými prostředky nepokoje v Syrakusách, které podnítili přátelé vojínů afrických, učinil mír s Karthaginskými a obdržev od nich peníze i zásoby pro vojsko své, zvítězil u Torgia nad Deinokratem, načež tento vešed s ním v úmluvu stal se z nepřítele horlivým nástrojem despotismu tyrannova. Panství A-eovo bylo opět upevněno a v této době nejspíše přijal po příkladu diadochů titul královský (ok. 305, ačkoli Diodór událost onu při r. 307 uvádí). Obyčejům svým zůstal i jako král věren, chodil bez průvodu neb stráže, rád při shromáždění obveseloval lid hrubými žerty a s potěšením vykládal, kterak z nepatrného původu k nejvyšší moci politické se povznesl. Na sklonku života jeví se vláda jeho značně mírnější, ale nejspíše jen proto, že při všeobecném vysílení po tolikerých vnitřních bojích nebylo lze vzbuditi proti němu vydatného odporu. Nicméně příležitost k válečným podnikům vyhledával neustále, jednak pro svou nepokojnou, dobrodružnou mysl, jednak aby zaměstnával své žoldnéře snadno ku vzpouře náchylné. R. 304 plenil na ostrovech liparských a nedlouho po bitvě u Ipsu (301) počal se míchati i do záležitostí diadochů v Řecku; jednaje v zajmu egyptského krále Ptolemaia, jehož nevlastní dceru Theoxenu za třetí manželku pojal, zničil 299 neb 298 makedonské loďstvo Kassandrovo před Korkyrou, zmocnil se sám ostrova toho a dal jej 295 za věno dceři své Lanasse, zasnoubené s Pyrrhem épeirským. Brzo potom dobyl Krotónu (295) a poplenil Bruttium. Konečně jal se konati rozsáhlé přípravy válečné chtěje nejspíše ještě pokořiti Karthaginu, ale uprostřed činnosti této byl návodem vnuka svého Archagatha od otroka Mainóna otráven. V Syrakusách nedlouho po smrti jeho obnovena jest demokracie, jmění jeho zabaveno a příbuzní i stoupenci jeho dílem povražděni, dílem z města vypuzeni. A. byl vojevůdce i státník vysoce nadaný, jenž neštítil se žádného prostředku, který záměrům jeho prospěti mohl, dle okolností však též umírněný a lidumilný; jako válečník zjednal si slavné jméno, ale ukrutnosti, jimiž panství své utvrzoval, poskvrnily pověst jeho v dějinách. O skutcích A-eových psali z vrstevníků: bratr jeho Antandros, Kallias (příznivě), Timaios (nepříznivě) a Duris; ale zprávy jejich zachovány jsou jen zlomkovitě neb u výtahu ve spisech Justinových, Diodórových a Polyainových. – Hamming: De Agathocle Siculo, Utrecht 1835. Kalmus: Leben des Agathokles, Treptow 1865. Wiese: De Agathocle Syracusanorum tyranno, Münster 1867. Holm: Geschichte Siciliens im Alterthum. Lipsko 1874. II. str. 219–265. Schubert: Geschichte des Agathokles. Vratislav 1887.p.
2) A. z Kyzika, řecký dějepisec doby neznámé, spis. dějepisného díla o své vlasti, jehož až 3. kniha se cituje, a Pamětí (Ὑπομνήματα), jichž se uvádí až kniha 7. Toto poslední dílo rozuměti třeba jménem Historia, jež jako název spisu A-eova připomíná Cicero De divinat. I. 24. Z něho čerpal též Plinius ve své Historia naturalis. Zlomky u Müllerů: Fragm. hist. graec. IV. 288. nn. Pek.