Ottův slovník naučný/Addictio

Ottův slovník naučný
Addicti	Addictio	Addictio annorum

Údaje o textu
Titulek:	Addictio
Autor:	Ferdinand Pantůček, František Kropsbauer
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha : J. Otto, 1888. S. 184. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: 4) In diem addictio(WD)

Addictio (lat.) značí: 1) Ve pramenech práva římského přiřknutí určité věci za vlastní. Tak byla kořist ve válce dobytá, pokud nebyla vojevůdcem mezi vojíny rozdána, podobně jako i věci, které z jiných důvodů státu propadly, ve veřejné dražbě prodána a kupci pak vlastnictví její přiřknuto. Věci zabavené přiřkl magistrát, prodej jejich vykonávající, věřiteli za jeho pohledávku, jestliže se kupec nenaskytl. Soudce přiřkl dlužníka, který nemohl platiti, věřiteli, načež tito přiřknutí dlužníci (addicti) přicházeli v poměr služebných pracovníků majíce prací dluh svůj si odpracovati, ač-li dříve nebyli od přátel vyplaceni. Podobně i člověk svobodný, který krádeže se dopustil, byl, jestliže s okradeným se nevyrovnal, tomuto výrokem soudcovým dán za otroka. – 2) Výraz a. vyskytuje se i ve rčení: iudicis a., znamenaje tolik jako iudicis datio, t.j. jmenování porotce stranám sporným se strany praetora. Pčk. – 3) A. bonorum, libertatum servandarum causa. V římském právu zvláštní druh nastupování u veškerost práv a závazkův (universální sukcesse). Nepřihlásil-li se totiž dědic k pozůstalosti obávaje se, že je předlužena (hereditas suspecta), měli dle konstituce císaře Marka Aurelia otroci, propuštění legátem nebo fideikommissem, právo žádati, aby se jim dědictví přiřklo tak, že jednak věřitele pozůstalostní zcela vyplatí, jednak ostatní otroky, kterým byla svoboda odkázána, propustí. – 4) A. in diem, úmluva vedlejší (pactum adiectum), dle níž je straně dána vůle smlouvu zrušiti, když by se do určité doby vyskytl někdo jiný, kdo by chtěl smlouvu uzavříti za podmínek výhodnějších pro oprávněného. Nejčastěji naskýtá se taková a. in diem při smlouvě trhové a tu zove se výhradou lepšího kupce. Rak. obec. obč. zakonník jedná o této úmluvě v §§ 1083–85, kde stanoví (podobně jako pruský Landrecht) domněnku, že smlouva trhová, za této výhrady uzavřená, visí na podmínce rozvazovací, byl-li předmět kupujícímu odevzdán: pakli nebyl odevzdán, je platnost smlouvy závislá na podmínce odkládací. Ohledně času, do kterého se »lepší« kupec vyskytnouti musí, platí táž ustanovení, jako při trhu na zkoušku (totiž u věci movitých tři dni, u nemovitých rok). Dle římského práva měl původní kupec právo, nabídnouti totéž co druhý a tím platnost trhu zachovati; toto ustanovení však nepřešlo do našeho zákona, který předpisuje výslovně (v § 1085), že má prodavač úplně volnou ruku v posuzování, který kupec je lepší, že tedy si může vybrati třeba toho, který méně dává; dobrota kupcova závisí tedy na subjektivním zájmu prodavačově. Užitky peněz a věcí v době od uzavření smlouvy původní až do rozvázání jejího na vzájem se ruší. Zvláštním druhem trhu s výhradou lepšího kupce jest koupě při dražbě. (Viz Dražba.) – 5) A. pignoris, v řím. právu přiřknutí zástavy, když věřitel zástavní zaplacení nedošel a žádný kupec na zastavenou věc se nenaskytl. Tato a. dála se při zástavě soudní ihned a při jiné teprve po bezvýsledném upomenutí dlužníka a uplynutí lhůty platební, soudem ustanovené. Přebytek ceny předmětu soudně odhadnutého musil vydati věřitel dlužníkovi, kterýž měl do dvou let právo, věc zastavenou vykoupiti. Kr.