Ottův slovník naučný/Adamité
Ottův slovník naučný | ||
Adamin | Adamité | Adamjuk |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Adamité |
Autor: | Klement Borový, František Augustin Slavík, neuveden |
Zdroj: | Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 169–171. Dostupné online. |
Licence: | PD old 70 |
Heslo ve Wikipedii: Adamité |
Adamité: 1) Bludaři II. století, jichž původcem dle jedněch byl Prodikus, dle jiných jakýsi Adam. Učili, že manželství vzniklo teprv po vyhnání Adama z ráje. Oddávali se pohlavním neřestem a panovalo u nich společenství žen. Bohoslužbě obcujíce byli zcela nazí. Bvý.
2) A. sekta náboženská na poč. XIII. stol.; má původ svůj ve Francii, odkud rozšířila se po jiných zemích, hlavně po Německu a Italii, ačkoli velmi byla pronásledována. V Čechách vznikli A. za krále Václava IV. z pozůstatku mrskačů neboli flagellantů, kajicníků, kteří z náboženské blouznivosti mučili poobnažená těla svá a pro mnohé neplechy také byli stíháni. Kolem r. 1410, pokud známo, vyskytují se ve farní osadě chvojnovské u Pelhřimova, noční schůze konajíce. Podlé kroniky Fr. Jana Aquense, v Římě chované (z níž B. Dudík ve svém popise »Iter romanum« I., 282 zprávu o A-ech podává), povstali r. 1418 někteří mrskači, mezi nimi jakýsi Rohan se ženou Marií a sestrou její (dle Aeneáše Sylvia »nějaký pikhart z Francie do Čech přišlý«), který proměnil své jméno v Adam, a zřídili v jihovýchodních Čechách novou sektu, nazývanou po něm Rohané neb A. R. 1419 vystoupivše nepřátelsky proti jinověrcům vpadli do mnohých osad, jmenovitě v Povltavsku, pálili a nejen muže, ale i ženy a děti vraždili. Věřili a pravili, že Bůh jest v nich, jen oni že jsou praví synové boží, svobodní, ostatní lidé synové ďáblovi, hříšníci, jim podrobení; oni že mají hojnost Ducha svatého v srdcích svých a nepotřebují přikázání ani knih; jakožto synové a dcery boží jsou prý svobodni a mají všecko všem obecno, i ženy. Modlili se jen: »Otče náš, jenž jsi v nás, osvěť nás, a buď vůle tvá« atd. R. 1420 vyskytují se A. i mezi prvními Tábory, způsobujíce mezi lidem pohoršení a bouření. Martinek, kazatel Húska z Moravy, Petr Kaniš, Jan Bydlinský a jiní kněží počali pokoutně v hospodách kázati, na př. že všichni hříšníci mají zahynouti, jediné dobří toliko ostanou; že přijde církev sv. v takovou nevinnost, že budou lidé na zemi jako Adam a Eva v ráji, že nebude se jeden druhého styděti; Kristus sestoupí na zemi a bude zde kralovati a přijde taková hojnost Ducha sv. v srdce věrných, že nebude potřebí druhu učiti se ode druha, ani bible; neb zákon boží bude na srdci každému napsán a moudrost světská všecka zhyne; v tu dobu přijde a bude taková láska v lidech, že všechny věci budou mezi nimi ve spolku, i ženy; manželství prý nemá býti. Po mnohých hádkách byla strana Martinkova z Tábora vypuzena, a v počtu na 300 lidí, se ženami a s dětmi, stěhovali se do Přiběnic, dvě hodiny západně u Tábora nad Lužnicí, jichž Táboři byli 13. listop. 1420 dobyli. Tam na hradě a dole u řeky v městečku Martinkovci bydleli, žijíce nevázaně podle učení svého a nazí chodíce. S nimi byl zde i Rohan a jeho Marie. Táboři pozvali kněze Martinka do města svého a hádajíce se s ním o víru přiměli ho, že odvolal veřejně na kazatelnici bludy své, a vyhnali A-y, kteří nechtěli jeho příkladu následovati, z Přiběnic do lesa. A. bydleli pak nedaleko odtud nad řekou proti Dražicům a do okolních vsí vpadajíce, více nežli na 200 sedláků pobili. Když o tom Žižka navrátiv se v dubnu 1421 do Tábora uslyšel, přepadl je. A., mezi nimi Rohan a Marie, udatně se bránili, ale poraženi a rozptýleni jsou. Někteří byli zjímáni a do Klokot odvedeni, a tu opět s nimi dlouho pracováno, aby svého bludu zanechali; kteří tak učinili, propuštěni jsou na svobodu, a 24 osoby, mezi nimi kněz Petr Kaniš, nechtějíce se víry své odříci, upáleny jsou v Klokotech ty dni před sv. Jiřím. S radostí a s úsměchy šli do ohně, podobně jako muži a ženy té sekty, jež byl pan Oldřich z Rožmberka zajal a po roce upáliti rozkázal. Ale mnoho jich před Žižkou po boji tom uteklo na Bernartické hory a bydleli tam, až také zjímáni jsou, a jiní na Valovský les (u vsi Valu pod Veselím u Nežárky). Odtud počali zase v okolí páliti a vražditi, nejprve město Veselí jedné noci zapálili a 16 mužů pobili, pak v Řečici, Pleší a ve Stráži mnoho lidí zabili, domy jejich spálili a rozličných ohavností se dopouštěli, všichni obojího pohlaví nazí chodíce. Když tak zle si počínali, poslal Jan Žižka na ně hejtmana svého Bořka Klatovského se 400 oděnci, aby je s pomocí pana Oldřicha ml. z Hradce konečně vyhubil. A. obleženi jsouce na svém ostrově, tak udatně se bránili, že mnoho oděncův, i samého Bořka, zabili, ale přece jsou přemoženi, pobiti a zajatí upáleni dne 21. října 1421. Avšak úplně vyhubeni nejsou; udrželiť se potají i v dobách příštích jsouce před lidmi pokorni. Vdova po knězi Bedřichovi, hejtmanu Orebském († r. 1459 na Potšteině), patřila k nim též. Nejvíce jich bylo v kraji chrudimském a královéhradeckém. Roku 1467, když Jednota bratrská zřizujíc se konala shromáždění ve Lhotě u Rychnova n. Kn., pokoušeli se A. o spolek s ní a vypravili tam posly své. Bratří ovšem zamítli návrh jejich; byliť jim A. »lidé zlých úmyslův, u víře zkažení, v milosti tělesné«. A. byli v XVII. a XVIII. století zevně katolíky, ale uvnitř drželi se zděděných bludů, mívajíce schůze tajné, a lid vyprávěl si o nich všeliké pověsti, že prý v nich nazí bývají a nestoudnosti páchají, a proto jim říkal Berani, Neznabozi, A.; ale dokázáno prý to není. Veřejně se k učení svému prohlásili, když císař Josef II. vydal r. 1781 toleranční patent. Nechtěli se přiznati k vyznáním dovoleným, pravíce, že jsou bez náboženství, že mají sami »ducha všecko obživujícího«, od něhož má všecko svůj původ a počátek, a ten duch čistý žije v nich a oni v něm; jako staří Rohané neuznávali manželství ani cizoložství; žena byla jim hospodyní, ničím více; věrností manželskou nebyli si povinni, a muž nehlásil se k dětem hospodyně, po zákonu ženy své. I nebylo mezi nimi rozdílu, ani otce, syna, sestry, ani tchyně, snachy, švakra. Vychování dětí bylo pak ovšem velmi zanedbáváno; rodiče nechávali dětem úplnou volnost, o ně se nestarajíce, a děti neměly k rodičům úcty ani vážnosti. Kteří se nepřihlásili k některému vyznání dovolenému, lutherskému nebo reformovanému, hleděno k nim jakoby katolíci byli, a všichni musili plniti povinnosti, jež jim přijaté vyznání ukládalo; však přece konali své tajné schůze i později. V jednání byli správni vyhýbajíce se všem sporům, v obcování s jinými lidmi bázlivi a v řeči zdrženlivi, ale mezi sebou upřímní. R. 1848, když hlásala se vůbec volnost a svoboda, vystoupili A. opět na čas veřejně; dosud prý udržují se potají v krajině chrudimské a vysokomýtské. – Pověsti o A-ech byly od některých spisovatelů spracovány; nade vše vyniká báseň »Adamité« od Svatopluka Čecha. Zprávy historické o nich podali mimo svrchu jmenovaného Aquense Staří letopisové, M. Vavřinec z Březové a Aeneáš Sylvius ve svých kronikách, Jos. Dobrovský, Fr. Palacký v Dějinách národu českého III., Josef svob. pán Helfert v Časopise čes. musea 1877 a 1879, dr. Ant. Rezek, Jos. Svátek v Culturhist. Bilder a. Böhmen, str. 97 sl. F. A. S.
3) A. ruští shodují se ve mnohém s chlysty (v. t.), což se vysvětluje tím, že v pol. XVIII. stol. prorok chlystův, zvaný »Lžichristus Andrjuška«, docházíval k některým paním v Moskvě a udržoval s nimi styky. R. 1817 se objevilo, že A. mají schůze v Petrohradě u pí. Buksgevdenové a ještě v 30tých létech existence jich za předsednictví pí. Tatarinové jest dosvědčena.