Ottův slovník naučný/Adalbert (osoby)
| Ottův slovník naučný | ||
| Adalbert | Adalbert (osoby) | Adalbert I. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Adalbert |
| Autor: | František Xaver Kryštůfek, Vojtěch Jaromír Nováček, Josef Ladislav Píč, Alfons Jaromír Žák |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 158–159. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
Adalbert: 1) Adelbert neb Aldebert a Klemens byli toulaví biskupové, kteří svatému Bonifácovi život ztrpčovali. A., rodem z Gallie, byl dle svědectví sv. Bonifáce obyčejný blouznivec a podvodník, který lidi mámil a četně k sobě vábil. Ohlašoval o sobě, že anděl zvláštní sv. ostatky jemu přinesl, pročež že on všeho může na Bohu vyprositi; činil prý se rovným apoštolům, posvěcoval kaple na své jméno, rozdával své vlasy a nehty lidem, aby je jako sv. ostatky ctili; ukazoval jakýsi list Ježíše Krista. který prý v Jerusalémě na zemi padl; zaváděl nová jména andělův a sváděl ženské. Klement, rodem Skot neb Ir, žil v souložnictví, zavrhoval vážnost sv. otců, bezženství duchovních, církevní překážku švakrovství při manželství a učil naprostému předurčení čili praedestinaci. Synody, soissonská r. 744 a římská 745, prohlásily oba za bludaře a odsoudily je k vazbě. Poněvadž výroky synodální nebyly provedeny, odsoudil je k žalobě sv. Bonifáce opět r. 747 papež Zachariáš. Co se dále s Klementem stalo, není známo. A. byl zavřen v klášteře fuldském, a když z něho uprchl, byl bloudě zabit od pastýřů. Dr. Fr. Xav. Kryštůfek.
2) A., první arcibiskup magdeburský († 21. kv. 981). Byl asi rodem z Lotarinska. R. 960 byl mnichem v klášteře sv. Maxima v Treviru. Ruská velkokněžna Olga, která v Konstantinopoli byla pokřtěna, nejsouc s řeckým císařem pro věci politické spokojena poslala r. 959 neb 960 posly k něm. králi Ottovi I., aby jí poslal biskupa, který by ruský lid v křesťanství vyučoval. Otta ustanovil k tomuto poselství A-a, kterého dal posvětiti za biskupa. A. odebral se do Ruska, ale nic tam nepořídil; jeho druhové byli zavražděni, a on sám jenom s velikou nouzí ušel podobnému osudu a navrátil se r. 962 do Německa. Poslání nezdařilo se, poněvadž Svjatoslav nedbaje napomínání své matky Olgy zůstal pohanem a Rusové se báli, aby křesťanství hlásané z Německa nebylo pláštíkem, pod kterým by Němci je v porobu chtěli uvésti. A. konal cestu v Čechách po území Slavníkově a biřmoval sv. Vojtěcha. V létech 962–966 žil v Mohuči a při císařském dvoře a stal se r. 966 opatem ve Weissenbergu u Špíru. Když r. 968 Otto I. se svolením papeže Jana XIII. založil v Magdeburce arcibiskupství a jemu šest biskupství podřídil, kteráž vesměs ležela na půdě slovanské, povýšil týž rok A-a na arcibiskupa. Týž působil horlivě mezi Slovany, staral se o kázeň duchovních, jmenovitě řeholníkův, a pečoval o pěstění vědy. Jeho kathedrální škola, jejímž představeným byl učený Otrich, těšila se znamenité pověsti. Do ní byl poslán sv. Vojtěch, kterého si A. velmi zamiloval a jemuž při svěcení na kněžství dal své jméno Adalbert A. umřel na visitační cestě v Scherbenu u Meziboře. Dr. Fr. Xav. Kryštůfek.
3) A., arcibiskup hambursko-bremský (1043 neb 1045–1072). Byl syn saského falckraběte Fridricha a matky Anežky z domu výmarského. Matka určila jej k duchovnímu stavu, i stal se proboštem halberstadtským a potom arcibiskupem hamburským. Hamburk byl též sídlem saského vojvody Bernarda II., kterýž A-a pokládal za císařského vyzvědače a zrádce svobody saského vojvodství; za to držel se A. pevně císaře Jindřicha III., chodil pilně ke dvoru a účastnil se všech válečných výprav císařových do Uher, Slovan, Italie a Flanderska. Pracoval o to, aby vojvodské moci v objemu své metropole učinil konec, což se mu z větší části podařilo; jsa císařem podporován pomýšlel též na zřízení hamburského patriarchátu pro celý křesťanský sever. Náleželoť k jeho metropoli mimo německé území na severu též Dánsko s devíti biskupstvími, Švédsko, Norsko a Island. A. počínal si v Dánsku tak pánovitě, jakoby dánské koruny nebylo, a zmařil záměry králů těchto zemí zříditi si samostatné metropole. Však jeho vyjednávání s pap. Lvem IX. o zřízení patriarchátu nemělo úspěchu; papež jmenoval jej r. 1053 pouze svým legátem pro sever. Smrť papežova a potom i císařova přiměla ho, že zatím se vzdal svého záměru. Když ovdovělá císařovna Anežka, která jménem svého nedospělého syna Jindřicha IV. panovala, vlády r. 1062 zbavena, stali se správci říše arcibiskupové Hanno kolínský a A. hamburský. A. chtěje se nepohodlného Hannona zbaviti, prohlásil za jeho pobytu v Italii 29. března 1065 14tiletého Jindřicha IV. za dospělého a opásal jej mečem. Teď panoval A. a působil záhubně na krále, jsa všem jeho choutkám po vůli. Ale sláva jeho netrvala dlouho; říšská knížata majíce v čele Hannona svrhli jej r. 1066 na říšském sněmě triburském, a mladý král dosáhl jenom tolik, že směl mu dáti vojenský průvod, aby na cestě nebyl naň učiněn útok. Avšak na počátku r. 1069 přišel A. opět ke dvoru a veslu, a byl jako spoluvládcem jsa ve všem králi po vůli. Zanášel se zase zřízením patriarchátu, ale zemřel 16. března r. 1072 v Goslaru; pochován byl v Bremách. Jeho pěkné vlastnosti zastíněny byly jeho nesmírnou ctižádostí a vládychtivostí; jako státník snažil se zlomiti moc a svévoli velmožů; jako duchovní neprospěl církvi; jeho láska k řeckým církevním obřadům, dle nichž též mši sv. ve své metropoli dal zpívati, ukazuje k úmyslům rozkolnickým. Srov. Grünhagen, Adalbert, Erzbischof von Bremen und die Idee eines norddeutschen Patriarchats (Lipsko 1854). Dr. Fr. Xav. Kryštůfek.
4) A. I. arcib. mohučský (1111–37), byl z mládí důvěrníkem krále Jindřicha V., jehož kancléřem záhy se stal. R. 1111 provázel jej do Italie a byl účastníkem všech násilných skutků králových, které papeže Paschala II. přiměly k tomu, že se vzdal práva investitury. Za to jmenoval Jindřich V. A-a arcikancléřem pro Italii, ač hodnost ta příslušela arcibiskupovi kolínskému. Vrátiv se do vlasti uveden slavně v arcibiskupství mohučské, a tím stal se zároveň arcikancléřem německým. Náhle však změnil Adalbert své smýšlení a stal se rozhodným přívržencem strany církevní, začež jej král r. 1112 sice sesadil a do žaláře uvrhl, ale r. 1115 povstáním měšťanů mohučských byl donucen pustiti jej na svobodu a uděliti mu opět předešlé hodnosti. Za války občanské, které neustával rozněcovati, byl A. několikráte v Mohuči sevřen, ba i vyhnán, začež od papeže odškodněn palliem (1117) a hodností legáta (1118). Vůbec byl hlavní překážkou smíru císaře s papežem, a ač byl původcem formule pro kompromiss, k němuž došlo konkordátem wormským (23. září 1122), zdá se, že s ním sám byl nejméně spokojen. Po smrti Jindřichově zasadil se vším úsilím o volbu Lothara Saského proti Fridrichovi Staufskému. Než později nelíbilo se mu Lotharovo se vší šetrností prováděné hájení práv královských proti církvi. Krátce před smrtí, která jej 23. čna r. 1137 stihla, smířil se se stranou Staufskou. A-a vděčně vzpomínají města Mohuč a Erfurt, o jichž rozkvět získal si zásluhy. Nk.
5) A., prvý biskup pomořanský rodu polského, ustanovený na návrh apoštola Pomořanů Otty, bisk. bamberského, r. 1140 se sídlem ve Volině při kostele sv. Adalberta. Z Volina sídlo biskupství 1175 přeneseno do blízkého Kamina. A. horlivě a se zdarem působil v Pomořansku, kde křesťanství do té doby nebylo dosti utvrzeno, a doznával při tom podpory tamních vévod. Když biskup moravský Jindřich II. Zdík s vojskem křižáckým pronikl až ke Štětínu, hodlaje šířiti křesťanství v zemích při moři Východním, přiměl jej A., jak se praví, k návratu. A. zemřel mezi r. 1160 až 1162. Píč.
6) A., třetí syn Vladislava II., krále českého, dán od otce svého na vychování klášteru strahovskému, tehdáž hlavně péčí Giezona, prvního opata, pěstováním všelikých vědomostí vynikajícímu. Vyznamenávaje se nelíčenou zbožností a pokorou přijal na Strahově bílé roucho řádu sv. Norberta, stal se pak proboštem mělnickým a r. 1168 arcibiskupem salcpurským po smrti strýce svého arc. Konráda II. z Babenberku, markraběte rak. Pallium obdržel A. od pap. Alexandra III., posvěcení pak od patriarchy aquilejského. – Téhož času stižena byla církev rozkolem (»schisma Fridericianum«), neboť proti Alexandru III., řádně zvolenému a 20. září posvěcenému, zvolila si strana císaře Bedřicha Barbarossy Viktora IV. Mimo jiná církevní knížata uznal Alexandra i arcib. A., čímž na sebe císaře rozhněval. Působením arcibisk. A-a i Vladislav, král český, ač byl dříve Viktora poslouchal, nyní uznal též Alexandra. Císař nelibě nesa jednání A-ovo nutil jej složiti úřad arcib., což A. rozhodně odepřel. Teprve když se byl císař po bitvě u Legnana (1176) na přímluvy biskupa clermontského a opata bonavallského s Alexandrem smlouvou benátskou (1177) smířil, vzdal se A. hodnosti své, hlavně k radě samého pap. Alexandra, a vrátiv se do Čech nastoupil opět proboštství své na Mělníce byv nadto jmenován od papeže legátem apošt. Teprv když nástupce A-ův, Konrád III., hrabě z Wittelsbachu, r. 1183 do Mohuče se odebral jako arcibiskup, vrátil se A. do Salcpurku, kdež ještě 17 let vynikaje svatostí života biskupoval. Zemřel 8. dubna r. 1200. AŽ.