Acquit à caution [akìta kósio͡n], franc., průvodní list za jistotu; tak sluje vůbec veřejná listina průvodní, vydaná franc. úřadem finančním pro zboží, jež jest osvobozeno od placení cla (přívozního) nebo daně uvnitř země pro případ, že se ho užije k jistému účelu (k vývozu, nebo že se dříve v zemi upraví). Již nařízením z 15. čce 1719 zaveden a. pro přívoz plátna k bílení z provincií flanderských, dotyčné kusy známkovány a musily se do 4 měsíců vyvézti. Zák. z 5. čce 1836 určil, že se může král. ordonnancemi dovoliti dočasný přívoz (importation temporaire) surovin nebo polotovarů cizích, jež se mají v zemi spracovati. Přívozce zavazuje se tu v a. pod zárukou (rukojmím nebo jistotou). že zboží upravené do 6 měsíců vyveze neb uloží ve skladišti celním (entrepôt), jinak ho stihne pokuta rovná čtyřnásobnému obnosu cla nebo ceny zboží, dle toho, byl-li přívoz zboží dovolen či nic. Teprv ord. z r. 1837 provedena zásada tato u přívozu foulardů, později při plechu železném, železe lodním a kotlovém, rýži, oleji, pšenici, železe vůbec atd. Původně týkala se výhoda ta zboží přivezeného pod vlajkou francouzskou; teprve r. 1869 rozšířeno toto dočasné připouštění beze cla (admission temporaire) i na vlajky cizí. Většina výhod těch pozbyla důležitosti změnou tarifů celních, kdež přívozní clo na zboží to odstraněno nebo zmenšeno. Zprvu žádáno, by zboží přivezené a vyvezené bylo totožným (zásada identity), a zboží přivezené známkováno neb úprava jeho kontrolována zřízenci celními; dekrety z r. 1850 a 1851 dovoleno při pšenici a železe, by se vyvezlo na místě zboží přivezeného zboží téže nebo poměrné váhy (zásada substituční č. kompensační). To vedlo u surovin těchto ke zvláštní spekulaci s a., kterou soudy (na př. obchodní v Boulogni) prohlašovaly za nedovolenou, již ale úřady celní trpěly a vláda i ve sněmovnách hájila. Tak přivážena beze cla na jih (do Marseille atd.) pšenice z ciziny a prodávána v jižních krajinách, kde se pěstuje pšenice málo a kde je dražší, přívozce prodal pak a. na ni vystavený zvláštními agenty jinému vývozci, který na a. vyvezl ze sev. krajin, pěstujících mlynářství, mouku ať tuzemskou či cizí. Všechny tyto osoby dělily se pak o clo, jež by byl měl přívozce platiti. Tak obdržel i vývozce prémii na vývoz mouky a prémie ta odstraněna teprve r. 1873, kdy ke stížnosti Belgie dovolen vývoz mouky v tom případě jen na celních úřadech toho ředitelstva celního, v jehož obvodu pšenice přivezena. Podobně dělo se u přívozu litiny a surového železa, až k naléhání majitelů hutí dekr. z r. 1857 obmezeno užívání a. na továrníky, kteří prokážou, že zboží, jež se má z přivezené suroviny vyrobiti, bylo cizinou u nich objednáno. Ale i tu přívozce užíval k objednávkám suroviny jiné (francouzské) a prodal plnou moc přívozní (ne a.!) agentu neb jinému vývozci, který pak surovinu přivezl a staral se o vyřízení (décharge) dotyčného a., jejž mu celní správa vydala. K novým stížnostem určil dekr. z 9. led. 1870, že za přivezené železo k litině se hodící smí se vyvézti jen litina, kdežto se železo tyčové a jiné musí dopraviti do továrny, mající právo k přívozu; další kontroly však tu není, ba připouští se zase kompensace. Obmezení to zostřeno znova r. 1879. Toho roku přivezeno do Francie na a. 45.990 tun pudlovaného železa, z toho 38.047 t. z Německa; na ceny však celý systém tento neměl účinku, kromě u železa tyčového, kde úspora cla byla 30–35 fr. na tuně. Srovn. Appreturní řízení. Hsz.
PD old 70