Ottův slovník naučný/Aconitum

Ottův slovník naučný
Aconitin	Aconitum	Aconquija

Údaje o textu
Titulek:	Aconitum
Autor:	Josef Velenovský, Bohuslav Jiruš
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 134. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Oměj
Související články ve Wikipedii: oměj šalamounek, Oměj vlčí mor

Č. 44. Aconitum napellus L. (celá rostlina zmenšena).

Č. 45. Aconitum napellus L. a) květ málo zvětš., b) po odstranění zevních okvětních plátků, c) průřez květu, d) diagramm květu, e) tobolka plodní; f) Aconitum lycoctonum L., květ.

Aconitum L., oměj, rod z ř. pryskyřníkovitých (Ranunculaceae). Byliny vytrvalé, s oddenky často silnými a ztlustlými. Listy jednoduché, bezpalistné, střídavé a více méně dlanitě dělené. Květy nepravidelné, v hroznovitých neb latnatých květenstvích, vesměs s dvěma listenci. Kalich složen z 5 nestejně vytvořených, jako koruna zbarvených lístků. Největší z nich má podobu vyklenuté přílby. Korunní plátky 3—5, malé, za kališními lístky ukryté. Dva nejdelší jsou přeměněny v dlouze nehetnaté, ostruhovité a kuklovité medníky, jež obaluje přílba. Ostatní mají podobu malých šupinek neb jsou úplně zakrnělé. Tyčinky mnohé, mezi sebou volné, u velkém počtu. Semenníky 3—5, volné, mnohovaječné. Plodní měchýřky vícesemenné, na vnitřní straně se otvírající. — Rod tento čítá asi 18 druhů v severním mírném pásmu (hlavně na horách) rozšířených. V Čechách toliko 3 druhy. Všechny obsahují ostře jedovatý alkaloid aconitin (v. t.).

A. napellus L., šalamounek (Viz vyobr. č. 44 a č. 45 a, b, c, d, e, f). Lodyha přímá, až přes metr vysoká, s oddenkem silným, jenž nese několik řepovitě ztlustlých kořenů. Celá rostlina jest lysá. Listy na líci temně zelené, lesklé, dlanitě 5—7dílné, laloků stříhaně trojsečných. Květy veliké, fialově modré (řídčeji bílé), v jednoduchém neb málo větevnatém, hustém konečném hroznu sestavené. Přílba květní polokulovitá, na příč nejširší. Medníky na obloukovitě ohnutých nehtech rovnovážně nahnuté. Kvete od července do září. Roste na horách celé téměř Evropy, v sev. Americe a na Himálajích. V Čechách na všech pohraničných horách. Zhusta se také pěstuje v zahradách pro ozdobu. Podobou svou jest šalamounek velmi proměnlivý, tak že mnozí botanikové více plemen rozeznávají.-Plimus pokládal šalamounek za nejprudší jedovatou rostlinu. Podlé toho, kde rostlina tato roste, jest také více neb méně prudkých účinků. V lékařství jest velice důležitým lékem. Z květů tlačí se také modré barvivo. Obyvatelé horští otravují šalamounkem vnadidla pro vlky, lišky, kočky a jiná zvířata. Staří Germané a Gallové prý napouštěli šalamounkem své oštěpy při honbách na vlky. V Nepalu a Himálaji dělají domorodci z příbuzných druhů omějů kruté jedy (bikh, bish, visha), jimiž také své zbraně otravují. Med, který na omějích čmeláci sbírají, jest prý jedovatým. Podivno ale, že jeden druh oměje (A heterophyllum Wall.), jenž roste v Indii, má podzemní hlízy, jez nejsou jedovaté, nýbrž jedlé a zdravé.

A. lycoctonum L., oměj žlutý (Viz vyobr. č. 45 g). Roste v hájích ve střední Evropě (také v Čechách). Má žluté květy. Jest stejně jedovatý jako předešlý. Vský.

Farmakologicky a toxikologicky nejdůležitější druhy jsou: modrokvěté A. napellus. Pouze hlízy tohoto druhu jsou officinální, ale lze je jen těžko a nikoliv s jistotou od hlíz následujících druhů rozeznati. Mimo to jest (ne však u nás) officinální nať herba Aconiti. Příbuzné druhy jsou A. Stoerkeanum Rchb, rostlina vyšších hor, a A. variegatum L., rostoucí též v nižších horách a teplejších krajích, u nás na př. v Středohoří, v Polabsku a j. Žlutokvěté evropské druhy jsou velmi rozšířeny: A. lycoctonum mající krátký, šikmý oddenek, a řídčeji A. anthora L. A. ferox Wall. roste v subalpinských částech Východní Indie a v Himálaji, má modré květy a veliké, více cylindricky kuželovité hlízy, které do obchodu jménem tubera Aconiti indici, bikh neb bish přicházejí. A. Fischeri Rchb. roste v Japonsku; od něho a příbuzného A. japonicum Thunb. pocházejí hlízy v obchodu jménem tubera Aconiti japonici známé. A. heterophyllum Wall. roste v Indii a dává hlízy Atees zvané. Mimo tento poslední druh jsou všechny ostatní ve všech svých částech, zvláště však hlízy velmi jedovaté; nejjedovatější jsou hlízy druhu A. ferox a A. japonicum. Jš.