Ottův slovník naučný/Aconitin
| Ottův slovník naučný | ||
| À condition | Aconitin | Aconitum |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Aconitin |
| Autor: | Bohuslav Raýman, Bohuslav Jiruš, Ferdinand Pečírka |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 132–134. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Akonitin |
|
Aconitin, chem. složení C33H43NO12 je zásada z hlízy omějové (Aconitum napellus), odkudž alkoholem a kyselinou vinnou se vyjímá a draslem sráží. Výtěžek z hlízy této obnáší as 0,03%. Vyhraňuje se v rhombických hlatích, taje při 183–184°C, otáčí rovinu světla polarisovaného na levo i svrbí na jazyku, což jest charakteristické. Působením žíravin štěpí se a. v kyselinu benzoovou a beztvarý, hořký aconin C26H39NO11 Zásada podobná a-u jest pseudaconitin C36H19NO12+H2O, jenž jest v Aconitum ferox i jeví se v jehličkách neb jako písek. V Aconitum japonicum jest japaconitin C66H88N2O21, jenž též pomocí žíravin kyselinu benzoovou odštěpuje. Látka ta má týž bod tání jako a. Rn.
A. nalézá se hlavně v evropských modrokvětých druzích, zejména v oměji, Aconitum napellus, variegatum, Stoerkeanum atd., pak v Aconitum japonicum. Nachází se ve všech částech rostliny, nejhojněji v hlízách. Druhý alkaloid jest pseudaconitin; vyskytuje se hlavně v hlízách Aconitum ferox a v malém množství mimo a. v hlízách evropských druhů. V Aconitum lycoctonum nalezeny byly alkaloidy lycaconitin a myoctonin, v hlízách A. heterophyllum atesin. Mimo to jest bezpochyby ještě v hlízách oměje vedlé a-u a pseudaconitinu více amorfních alkaloidů, které však blíže známy nejsou. Pode jménem a. přicházejí do obchodu rozmanité výtahy hlíz oměje, které nejsou čistý alkaloid, nýbrž ve složení dle přípravy velmi proměnlivá směs alkaloidů, produktů jejího rozkladu a jiných znečišťujících látek, což rozmanitě silný účinek těchto a-ů vysvětluje. Nejdůležitější jsou a. německý, anglický a francouzský. Připravují se vesměs, ovšem rozličným způsobem, z hlíz oměje, anglický mimoto též z Aconitum ferox. Anglický a francouzský a. účinkují velmi silně, německý byl dříve velmi slabý. V novější době vyrábí se však v Německu nejsilnější. Všechny uvedené látky účinkují na zvířecí organismus stejně a liší se jen, ovšem dosti značně, intensitou. Lépe známe čisté alkaloidy a. a pseudoaconitin; účinkují kvalitativně a kvantitativně úplně stejně, aconin má týž, ale mnohem slabší účinek. Působení lycoctoninu a myoctoninu málo jest prozkoumáno, atesin z hlíz druhu Aconitum heterophyllum není jedovatý. A. jest nejsilnější rostlinný jed, který vůbec známe. Smrtná dávka na kilo zvířete chladnokrevného jest 1,2–2,4 mg, na kilo zvířete teplokrevného 0,05–0,075 mg, pro dorostlého člověka tedy asi 3–4 mg. V jednom případě otravy nastala smrt po požití 4 mg. A. působí hlavně na rozmanitá centra v mozku a míše, dráždí je počátečně, načež ochrnují; mimo to dráždí místně sliznice. Příznaky otravy jsou pálení v ústech, slinotok, bolesti v žaludku, dávení, průjem, necitelnost, závrať, ztráta zraku. sluchu, řeči, sopor, oblenění tepu, obtížné dýchání, křeče, bezvědomí. Otrava a-em nastává požitím hlízy, listů nebo květů; většinou však tím, že se vydal silnější praeparát, nežli předpisující lékař zamýšlel. Jš.
Smrť nastává tu obrnou centra dýchacího někdy dosti brzy, jindy se stižení uzdravují, což řídí se množstvím látky otravné a rychlostí, s jakou odstraněna byla. V mrtvolách otrávenců lze a. lučebně dokázati aneb i fysiologicky, ač oba důkazy dosti neurčity jsou. Otrava se léčí davidly, vyčerpáním obsahu žaludečného, podáním třísloviny a léky dráždicími, jestli obrna nastala. Při léčení neužívá se a-u zhusta; od dávných časů sice dochovala se pověst, že v zastaralých nemocech kloubů, při rheumatismech, dně a pod. znamenitě účinkuje, avšak tvrzení toto jest podkopáno, neboť lék v ohledu tom pramálo zmůže. Ostatně se užívá a-u při různých příznacích nervových i co místního dráždidla. Širšímu užívání a-u vadí nespolehlivost jednotlivých praeparátů. Peč.