Ottův slovník naučný/Accusatio publica
| Ottův slovník naučný | ||
| Accusatio | Accusatio publica | Accusatio suspecti tutoris |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Accusatio publica |
| Autor: | Jiří Tilšer |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. První díl. Praha : J. Otto, 1888. S. 120–121. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
Accusatio publica (crimen publicum legitimum). U Římanů platila ode dávna zásada, že vůbec každý dospělý a zachovalý občan, později pak skrze zástupce i peregrinus, jest oprávněn podati a provésti veřejnou obžalobu trestní, která proto a. p. se nazývá. Znenáhla však vylučovány některé osoby, a sice naprosto nedospělci, ženy, vojáci, zcela nemajetní, ti, kdož sami byli obžalováni neb již ve dvou sporech hrdelních obžalobu hájili neb za úplatu obžalobu vznesli neb ji odvolali, a bezectní; descendentům, propuštěncům a otrokům nedovolovalo se vznésti obžalobu na ascendenty, patrona neb pána; sourozencům pak, by obžalovali své sourozence pro zločin hrdelní.
V dobách nejstarších vyskytuje se a. p. před soudem králův a magistrátův a před výbory trestními (quaestiones temporariae), které sněmy národní (comitia) zřizovaly, kdežto před sněmy těmi řízeni tr. výhradně obžalobou magistrátů bylo zahajováno. V době stálých porot odborných (quaestiones perpetuae) řozšířen obor a. p. tím, že před příslušností těchto quaescí skoro zcela ustoupila příslušnost ostatních trest. úřadů v Římě i sněmů národních jakožto trest. soudů; i jest v době té a. p. pravidelnou formou zahájení sporu.
Kdo obžalobu podával, oznámil to předsedovi příslušné poroty (postulatio), jenž zkoumal, není-li žalobce z práva obžaloby vyloučen; bylo-li více žalobců, rozhodlo se soudně, kdo z nich jakožto nejzpůsobilejší má býti připuštěn (divinatio). Po určité lhůtě nastala pak nominis neb criminis delatio, podání skutečné obžaloby, při čemž se zjistil základ sporu a zákon dle kterého řízení mělo se díti, za přítomnosti obviněného v interrogaci, načež sepsán protokol o obžalobě (inscriptio), jejž žalobce podepsal (subscriptio) a jenž byl nezměnitelným základem celého sporu. Prohlášením praetora, že obžalobu přijímá (nominis receptio), bylo podání obžaloby dovršeno, a následovalo řízení in iure; ale i zde zůstal žalobce pánem sporu a mohl žalobu odvolati.
Ochranou proti svévolným obžalobám byla ustanovení o calumnii. Ač takto zahájení a též další vedení sporu tr. vloženo v ruce soukromé, nebylo velkého nebezpečí, že by delikty trestné zůstaly bez trestu. Jednak sám obor bezpráví trestného v tu dobu byl obmezenějším, poněvadž mnohé delikty jakožto delicta privata měly povahu soukromoprávnou; jednak ručilo tehdy za horlivé konání spravedlnosti živé účastenství Římanů v záležitostech veřejných, jakož i odměny, jež buď porůznu, buď zákonem slíbeny tomu, kdo obžalobu pro jisté obecné nebezpečné delikty vítězně provedl. I řízení samo chránilo zájem obecný jednak svrchu uvedenou divinací, jednak tím, že již v době té liknavé vedení sporu, nadržování obžalovanému neb úmyslné upouštění od obžaloby, podané za tím účelem, by tento trestu ušel, prohlašováno za čin trestný.
I po zaniknutí porot zachovala se a. p.; ale poněvadž zájem veřejný – v jistých případech též výhradný zájem poškozeného – v stíhání deliktů stále více uznáván, počet činů trestných pozdějšími zákony rozmnožen byl, podání však obžaloby od soukromníků znenáhla za nečestné se pokládalo, přibývá čím dále, tím více případů, kde právo obžaloby z určitých deliktů vyhrazuje se jen poškozenému, nebo kde stíhání zločinův obecně nebezpečných vedlé a. p. státi se může z úřední povinnosti zvláštními úředníky, ba kde i soudům uloženo, aby zakročily bez podané obžaloby jen na základě udání trestního neb úřadní vědomosti o skutku trestném. Ale přes to jest a. p. ještě i v Justiniánském právu aspoň v zásadě pravidelnou formou zahájení sporu trestního. (Srv. Geib. Gesch. d. röm. Criminalprozesses, str. 98 dd, 115 dd, 254 dd, 515 dd.) JT.