Otevřít hlavní menu

Ottův slovník naučný/Accidens

Údaje o textu
Titulek: Accidens
Autor: Josef Durdík
Zdroj: Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 117. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Accidens (lat.) jsouc odvozeno z ad (ku, při) a cadere (padnouti) znamená případek jakožto znak, který na něčem jen nahodile se vyskytuje, čili věci připadá nebo nepřipadá, aniž by se na ní samé co měnilo. Tak diamant má své známé, určité znaky, které nutně náležejí v pojem jeho; je-li broušený nebo nebroušený, jest okolnost nahodilá, právě případek. O znacích oněch (mineralogie je vyčítá) díme, že skládají bytnost (essentia) diamantu či, jak lid říká, přirozenost jeho. Jsou tedy případek a bytnost pojmy proti sobě postavené. – Ježto i případek i znak bytný tkvějí v něčem, co jest samostatný, trvalý podklad a nositel jich, čemuž také díme podstata (substantia): patrno, že pojmy jich obou, případek i znak bytný, stojí proti pojmu podstaty. I vyskytuje se slovo a. za druhé jakožto protiva podstaty, ale máme k účelu jemnějšího rozlišení více výrazův, jako: znak vůbec, vlastnost, přívlastek, přímět či přímětek (attribut), jichžto užívajíce táhneme se ku podstatě, jako při slově »případek« táhneme se k bytnosti. Říkáme na příklad: přímětek inhaeruje čili tkví v podstatě, mluvíme o záhadě přímětnosti (inhaerenci), kdež podstatnost sama sebou se vyrozumívá. Uvedena-li broušenost za pouhý případek diamantu, náleží vyhraněnost (krystallisovaný uhlík) k bytnosti jeho, kdežto podstatou jeho zoveme to, na čem broušenost i vyhraněnost visí čili tkvějí, totiž uhlík. Znamená tedy v našem příkladě podstata totéž jako látka a konečně hmota určitá. Rozšíří-li se však pojem podstaty a přiberou-li se do něho i bytní znakové sami, pak oba pojmy, totiž podstata a bytnost, tak se sblíží, že se jich užívává střídavě jako pojmů záměnných, rovnomocných (aequipollentních). Odtud ujalo se také na místě znaky »bytné« říkati znaky »podstatné«, kdež právě nelišíme mezi bytností a podstatou, podobně jako když nelišíme mezi případkem a přímětem, zovouce oba a. Tu konečně vysvitne smysl věty, již čítáme jakožto výklad onoho názvu: a. stojí jednak proti bytnosti, jednak proti podstatě. – Avšak onen uhlík, jejž nám lučba vytkla za podstatu diamantu, sám opět ukládá podobnou otázku, co totiž jest jeho podstata zase. Určování podstaty počíná tedy znova a vyskytuje se v průvodu s jinými důležitými úkoly, kterých úplně rozřešiti posud se nepodařilo. A tudíž název a., má-li jen poněkud objasněn býti v ohledu filosofickém, poukazuje ihned ke svým dvěma protivám otvíraje cestu k záhadám, které náležejí k nejčelnějším a nejobtížnějším v celé filosofi. Viz k tomu hesla: Bytnost, Podstata. Dd.