Ottův slovník naučný/Abd-ur-rahmán
| Ottův slovník naučný | ||
| Abdún | Abd-ur-rahmán | Abd-ur-rahmán (paša) |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Abd-ur-rahmán |
| Autor: | neuveden |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 43–44. Dostupné online. |
| Licence: |  PD anon 70 |
Abd-ur-rahmán (Sluha Milosrdného), jméno několika panovníkův, vojevůdcův a učencův: 1) A. I., první chalíf z dynastie Omajjovců španělských, syn Muávijjův a vnuk chalífa Hišáma, * 731 v Damašku. Po vyhlazení všech Omajjovců r. 750 unikl pouze A. útěkem (začež se mu dostalo názvu ad-dachal = uprchlík) a po mnohých dobrodružstvích přišel do Španěl, kdež založil zvláštní chalífát v Kordově. Překonav přičiněním svého vojevůdce Abd-ul-Melika vzpoury emírů, kteří stáli na straně Abbásovcův aneb kteří jej pokládali za vetřelce, podrobil si do r. 786 celý téměř poloostrov pyrenejský, načež jal se organisovati svou novou říši. Podporoval básníky a učence, zřídil velkolepé sady poblíž Kordovy a ozdobil sídelní své město nádhernými stavbami, z nichž vyniká zvláště veliká mešita, dosud zachovaná, stavěná dle slavné mešity damašské, avšak dokončená teprv za jeho nástupce Hákima I., ježto A. zemřel již 30. září 788. Požíval veliké vážnosti u svých souvěrcův i křesťanův pro svou moudrost a spravedlnost, tak že slul al-ádil (t. j. spravedlivý); jeho básně vzbuzovaly u vrstevníků značný obdiv.
2) A. II., zvaný al-Muzaffer (Vítězoslavný), čtvrtý chalíf španělský, syn a nástupce Hákima I., bojoval r. 826 vítězně s Pipinem, který byl vtrhl do Katalonie, při čemž dobyl Tarragony, Tortosy a Barcelony, a pokořil vzpouru v Meridě i v Toledě (836). R. 844 odrazil Normany, kteří plenili jižní pobřeží španělské, a bojoval až do smrti s králi leonskými a asturskými. Pečoval o zvelebení svých zpustošených a povodněmi zničených provincií; zavedl v Kordově vodovody a upravil kommunikaci, přál vědám a umění, ba napsal i sám annály Španělska a dal překládati do arab. díla řeckých filosofů, jež za drahé peníze skupovával v Orientě, a mimo to prvý dal raziti peníze.
3) A. III., zvaný an-Násír lidíni-l-láhi (pomocník víry boží), osmý a nejznam. chalíf špaň., nastoupil po svém strýci Abd-ulláhovi r. 912 místo syna jeho. Byl první chalíf, který přijal titul »Emír-ul-múminín« (kníže věřících), z čehož křesťané utvořili »Miramolin«; vedl dlouhé a těžké války s křesťanskými králi, kteří úsilně drali se k jihu používajíce doby, kdy Maurové byli již částečně zženštilí nádherou a zaměstnáními mírumilovnými, nicméně jim odolal, dobyl v Africe města Ceuty a učinil poplatným krále mauretánského. Zemřel po panování skoro 50letém r. 962 maje 73 léta. Jeho dvůr byl nejskvělejší v tehdejší Evropě, neboť dle líčení dějepiscův měl 12.000 mužů jezdecké stráže a asi 6000 žen, otrokyň a eunuchů atd., shromaždoval na svém dvoře učence i básníky a všemožně dbal ozdoby a výstavnosti v Kordově. Vliv utěšeně vzkvétající literatury arabské působil za jeho doby na Evropu měrou největší: ze všech stran putovali učenci (i křesťané) do Kordovy, zvláště na lékařskou školu, jež byla tehdá v Evropě jediná. Rovněž orba, dolování a obchod byly za něho značně zvelebeny.
4) A. ben-Abd-ulláh-al-Gáfekí, emír španělský za vlády Omajjovců a znam. vojevůdce (u franc. kronikářů Abderam), vyznamenal se na výpravě do Francie u Toulousu r. 724, začež se mu dostalo po návratě titule afrického emíra. R. 731 vtrhl s ohromným vojskem do jižní Francie, zamýšleje pokořiti všecku západní Evropu. Přes odpor vév. aquitanského Euda přešel přes Garonnu, dobyl města Bordeaux a zpustošil Francii až k Loiře, byl však od franckého majordoma Karla Martella, jejž Eudes na pomoc povolal, v sedmidenní strašné bitvě v říjnu 732 mezi Poitiersem a Toursem poražen a zabit, čímž byla Francie i všecka Evropa zbavena všech dalších útokův arabských.
5) A. Múlej, sultán marocký (* 1778 – † 1859), nastoupil na trůn r. 1823 po svém strýci Múlej-Sulejmánu, jenž r. 1794 po smrti otce A-ova trůnu se zmocnil. Prvá léta vlády zápasil se vzpourami jednotlivých kmenů, jež konečně pokořil, ale brzy na to octl se v konfliktu s některými námořními státy evropskými, které mu odepřely odváděti značný poplatek za ochranu svých lodí proti pirátům africkým. První tak učinilo Rakousko (1828); Maročané zajali pak obchodní loď rak.-benátskou a posádku její uvěznili; ta byla však demonstrací loďstva rakouského, jemuž velel admirál Bandiera, opět vysvobozena a poplatek zrušen. R. 1830 za franc. okkupace v Alžíru chtěl se A. zmocniti provincie Oranu, byl však odražen a žil od té doby s Francií v míru. Ale již r. 1844, když Abd-ul-Kádir se utekl do Marokka, byl nucen fanatismem svých poddaných přispěti mu 15.000 muži k svaté válce, v níž však 14. srpna 1844 u Isly od admirála Bugeauda byl poražen. Po bombardování Tangeru a Mogadoru loďstvem admirála prince Joinvillea zprostředkovala Anglie tangerský mír (10. září 1844). Nepokoje, jimiž Abd-ul-Kádir ohrožoval jeho trůn, zvl. r. 1847, skončily se zajetím tohoto emíra. I později býval zapleten často s evrop. velmocemi ve spory, které však blokádou přístavů marockých vždy brzy byly vyřízeny; k tomu družily se též vnitřní nepokoje, ba i vzpoura jednoho z příbuzných (r. 1858), jež ho zaměstnávaly až do konce života. Nástupcem byl syn jeho Sídí Muhammed (* 1803).
6) A. chán, emír afgánský (* 1830). Na politické jeviště vystoupil záhy, ještě za Akbara chána; ale potom nebylo o něm slyšeti až do r. 1863, kdy po smrti Dústa Muhammeda vzplanula válka mezi jeho otcem Afzalem Múrem a mladším jeho bratrem Šír-Alím. A., tehdáž emír buchárský, ujal se svého otce, jehož konečně také dosadil na trůn, sám se stav náměstníkem v Balchu (afg. Turkestán). Po smrti Afzalově 1867 zvedl se syn Šír-Alího Jakúb chán a porazil A-a, tak že musil utéci do Bucháry. Zde byl přijat od Rusů a dostal roční plat 25.000 rublů se závazkem, že se vzdává nároků na trůn afgánský. R. 1880 spojil se však s Angličany a byl místo sesazeného Jakúba chána za souhlasu knížat středního a vých. Afgánistánu nastolen. Ale teprve když sesazeného chána 1881 u Kandáháru na hlavu porazil, mohl se A. pokládati za neobmezeného panovníka země. – A. chán je panovník chytrý a hraje ve sporech Ruska s Anglií důležitou úlohu. Dovede vždy využitkovati okolností, jak to ukazují jeho vztahy k Rusku a k Anglii, od které dostává se mu podpory na penězích a zbraních. Přes to dovedl uhájiti i naproti Angličanům úplnou samostatnost, jak to ukázal při schůzi s indickým místokrálem lordem Dufferinem r. 1885 v Rawal Pindi.