Ottův slovník naučný/Abélard

Ottův slovník naučný
Abel de Pujol	Abélard	Abelasis

Údaje o textu
Titulek:	Abélard
Autor:	Josef Durdík
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 48–50. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Pierre Abélard

Abélard Pierre (1079–1143), jeden z nejznámějších filosofů scholastických, narodil se v městě Palais (Palette, Palatium) u Nant, byl za svého mládí žákem nominalisty Roscellina a přišel asi po r. 1095 do Paříže, kdež zdokonalil své vzdělání, poslouchal realistu Viléma ze Champeaux (de Campellis) a za krátko sám mistrem učitelem se stal. I založil v zámku melunském u Paříže vlastní svou školu, již pak později, když netušeného úspěchu docházel, přeložil ještě blíže k Paříži do města Corbeilu. Uškodiv přílišným namáháním duševním zdraví svému musil ustati v činnosti učitelské, vrátil se v otčinu svou, ale za několik let účastnil se opět výkladův a disputací Viléma Champeauxského (asi r. 1110), a když tento se stal biskupem chalonským, A. též studiím theologickým se věnoval a konečně v Paříži samé zahájil vedlé přednášek filosofických přednášky o theologii. Mocen jsa všech řečnických dojmů a podporován skvělými prostředky zevnějšími, postavou, hlasem i odvahou, působil neodolatelně na posluchače valem k němu se sbíhající (míval někdy prý až 5000 posluchačů, mezi nimi jména později proslulá), sláva jeho rostla a vrstevníci nadšenými výrazy velebili jeho učenost i ducha. Tu roku 1117 poznav spanilou a duchaplnou Heloisu, sedmnáctiletou neteř přítele svého, kanovníka Fulberta, stal se učitelem a milencem jejím. Po rozmanitých příhodách, v nichžto velkodušnost Heloisina. ale na straně A-ově jakási povážlivá vypočítavost se jeví, dal jej Fulbert ze msty přepadnouti a vyklestiti, aby mu zamezil přístup k vyšším hodnostem. A. zdrcen uchýlil se do kláštera sv. Diviše, ale nepohodnuv se s mnichy opustil sídlo toto a v Nogentu nad Seinou vystavěl si příbytek a kapli věnovanou Svatému duchu Utěšiteli (Paraklét). Obé zůstaviv pak Heloise, jež byla také do řádu vstoupila, a jejím družkám klášterním, obrátil se do Paříže, kdež na jevišti prvních svých zdarů znova své výklady počal i pověsti předešlé dosáhl, ovšem spolu ve spory se dostal, které ho však přiměly jen k-čilejší činnosti spisovatelské. Nové hádky a nesnáze odtud vzešlé ztrpčovaly stále život jeho, až konečně znavený dialektik poslední útulek našel v převorství sv. Marcella u Chalonsu, kdež po dvou létech skonal na lepru. Heloisa mu zůstala věrna a láska její zazářila tím čistěji v oné nešťastné době; vyprosila si jeho mrtvolu a pochovala ji v Paraklétu, kdež i sobě samé určila hrob. Kosti jich obou byly několikráte přeneseny a posud na pařížském hřbitově Père la Chaise ukazuje se hrobka, kdež odpočívají. Vzájemné listy jejich zůstanou dojímavým dokladem nejohnivějších vznětů, jichžto srdce lidské jest schopno, a zvláště o vznešené povaze Heloisině svědčí. Bohatý a intensivní život vnitřní nám se tu otvírá i pásmo zevnějších příběhů, rovněž rozmanitých a vyznačujících celou dobu tehdejší. – Na školách klášterských, od VIII. stol. počínajíc, rozmohla se snaha osvojiti si a rozšířiti vzdělanost starověkou, spolu však užiti výtěžkův oněch k objasnění obsahu nauky křesťanské; i povstala filosofie odtud nazvaná školská čili scholastická. Jméno původně tak prosté nabývalo znenáhla obtěžkaného významu a přídavek »scholastický« se rozšířil konečně na celou filosofii středověkou, která měla za účel učiniti články víry také předměty hlubšího přemýšlení, určiti poměr mezi vírou a rozumem a proukázati žádoucný souhlas mezi zjevením a zkoumáním. Totě ráz filosofie scholastické; známou průpověď, že jest »služka bohovědy«, dlužno bráti ve smysle závažném; nejsvětějšímu, totiž pravdám zjeveným měla býti filosofie služkou a rozjímati o nich hloubavým duchem. Stojí-li ono první pevně v myslech věřících, jest úloha služky znamenitá, velebná. Vynikla celá řada myslitelů, kteří především pěstovali dialektiku, již bychom mohli označiti nejen dle původního smyslu jakožto umění rozmlouvací, nýbrž i jakožto nauku o správném myšlení a poznání, tedy logiku i noétiku, spojenou s řečnictvím, s uměním disputačním a s úryvky jiných blízkých nauk. K těmto dialektikům náleží A., jenž spolu s jinými kráčeje cestou od sv. Anselma Canterburského raženou hlavně pomáhal dodávati bohosloví středověkému formy dialektické. Poněvadž důrazněji váhu klade na úděl rozumu, nabývá jeho filosofování rázu rationalistického, což jej odlišuje od mnohých myslitelů tehdejších. Smělým vystupováním vzbudil obdiv i pohoršení, ale zajisté též přivedl do snah scholastických něco svižnosti a vzletu. Svobodné badání bylo mu heslem ve filosofii, a ač poznával, že rozum náš má meze, kterých nemůže překročiti, přece A. pokládal, že rozum v oboru svém vlastním má si počínati svobodně, že jsou látky, o kterých sám dle svého uznání rozhoduje a k autoritě utíkati se nemusí. Přirozeným světlem rozumu má osvěcována býti víra, všechno máme dříve prozkoušeti, nežli to přijmeme, a věřiti, jen když přesvědčeni jsme. Za svého mládí A. více dialektikou, v zralém věku tajemstvími náboženskými se obíral. Dialektiku ovšem převzal ve věcech hlavních od učitelů svých, kteří ji drželi jakožto odkaz starověku, ale v mnohých věcech ku potřebám svým upravili, a tím se dostal i A. do proudu palčivých otázek, které za jeho doby horlivě byly protřásány. Ve sporu mezi realismem a nominalismem A., jak přiměřeno též onomu dvojímu zdroji jeho vzdělání (Roscellin a Champeaux), zaujal jakési prostřední stanovisko. Kdežto realismus učil, že obecniny čili abstraktní pojmy jsou věci, nominalismus pak, že jsou jména pouhá: obrátil se A. proti oběma tvrdě, že nejsou ani věci ani jména, nýbrž pomysly ducha (conceptus), a pokládá obecninu za něco, co schopno jest, aby o mnohých věcech pověděno býti mohlo. V tomto povědění (výpověď, sermo) klade jsoucnost obecniny. Rozum náš shrnuje předměty podlé podobnosti ve třídy, a tyto třídy jsou druhy a rody (species et genera), nazvány jsouce obecninami (universalia). Každý druh jest sbírkou podobností, tedy složený z několika částek. a dává-li se mu jméno, jest to jméno jakéhosi souhrnu, asi tak, jako se dává jméno národu, který, ačkoli složen z mnoha jednotlivců, také se zove jeden. Učení toto, později konceptualismem zvané, jak patrno, v jádře svém blíží se přece k nominalismu, a změna více se týká názvů zde užívaných než vlastního jádra. Obyčejně historikové zde říkají. že A. onoho sporu nerozhodl, aneb že není dosti jasno, na kterou stranu se přidává. V bohosloví sluší vytknouti některé náhledy A-ovy, které tendenci jeho zvláště vyznačují. Tak ihned víru samu pojímá A. po rationalisticku jakožto zvláštní vědění o věcech nadsmyslných, nám se nezjevujících, při čemž ovšem zdůvodnění článků víry se ukazuje nutným a zřetel k autoritě vypouští. Bůh, tak učí A., nemohl učiniti ničeho jiného, než co a jak učinil, a zejména nemohl to učiniti lépe než jest. Neboť ježto Bůh potřebuje pouze slova, aby něco bylo a jeho všemohoucnost se projevila, jest mu jedna i druhá cesta stejně možna, jeden druh dobra stejně blízký a možný jako jiný, a tu by se byl dopustil nespravedlivosti, kdyby byl v skutek neuvedl veškeré dobro, jež učiniti mohl. Za druhé Bůh nic neučiní ani neostaví bez příčiny dostatečné a dobré; jest tedy. všechno, co učinil, přiměřeno a zdůvodněno. Bůh proto nemohl svět stvořiti v jiném čase, poněvadž nemoha zadati neskonalé své moudrosti, umístil každý děj v dobu, která jest a byla nejpřiměřenější stavu všehomíra, ano ani nemohl překaziti zlo, poněvadž zlo jest zdroj velikých výhod, které jiným způsobem nebyly by k místu přišly. I zlo má svou dobrou stránku a v té má svou omluvu i důvod jsoucnosti své, – tak vyrozuje se jistý optimismus – a proto i se svým zlem svět jest nejlepší, jak dle moudrosti a moci boží býti musí. Pomysl tento později objevuje se ještě zevrubněji zpracován. V Trojici vidí A. ne tři osoby, nýbrž podlé stanoviska, se kterého hledíme, spíše attributy či vlastnosti jediné a téže bytosti. Bůh Otec vyjadřuje všemohoucnost či plzeň všech dokonalostí, Bůh Syn moudrost, Duch svatý dobrotivost či lásku. Vedle jiných tvrzení a obdob, kterými objasňuje poměr tří božských osob, sluší vytknouti i mínění jeho, že už někteří filosofové starověcí tušili dogma o Trojici, zejména Plato, jehožto světoduše znamená prý ducha svatého. Příkladem a slovy svými Ježíš Kristus nás k dobru vede, v čemž jediné záleží milost jeho. K ní člověk přilnouti může prostředkem svého rozumu. bez pomoci cizí; neboť hřích prvotní není jakési skutečné provinění, nýbrž bída a obtížný stav, jemuž lidé podrobeni jsou narozením svým. Toto pojímání prvotního hříchu souvisí sethikou A-ovou; kdo není v užívání rozumu a svobody, nemůže se proviniti ani přestupkem ani zanedbáním čeho. A. tu větu pošinoval vpřed a položil hlavní váhu na ni. že v chování člověka všechno záleží na úmysle; výkon sám není nic a tudíž ani nezáleží na tom, zdali více méně jednáme neb nejednáme, jen když to souhlasí s naším svědomím. V tomto souhlase mezi svědomím a úmyslem spočívá jakost a ráz mravní povahy. Vše, co se koná proti světlu svědomí, jest neřest, – vše, co se řídí podlé něho, jest vyloučeno z hříchu, ano ti, kteří Krista k smrti odsoudili, byli by více zavinili, kdyby byli jeho šetřili, vzdorujíce hlasům svědomí svého.

Tato a podobná mínění potkala se však s odporem na straně pravověrné a mnohá z nich byla výslovně zavržena v církevních sněmích, zejména v Soissoně (1121) a v Sentě (1140). Přese všechnu bujnou a vzdornou bojovnost povahy své A. se všem nálezům církve podrobil úplně a v klášteřích, kde se zdržoval, vedl život bezúhonný, přísný, všem předpisům kázně přiměřený a zemřel jako pravý vzor bohabojného křesťana, jakž to vysvítá ze všech hlasů současných svědků. – Hlavní spisové A-ovi jsou, filosofické: Dialogus inter philosophum, Judaeum et Christianum; Spis o dialektice; Theologia christiana a Introductio ad theologiam; theologický spis: Sic et non; spis ethický: Scito te ipsum; Historia calamitatum, životopis, a konečně dopisy mezi Abélardem a Heloisou. Nejúplnější a nejlepší sbírku jeho děl pořídil Victor Cousin v Paříži (1849 a 1859), o životě jeho nejobšírněji pojednal hrabě Charles de Remusat (Paříž 1845); o milostném poměru jeho však stává celá literatura ve francouzském, anglickém i v jiných jazycích, kteráž pod heslem »Abélard a Heloise« zřejma jest z přehledných seznamů bibliografických. Dd.