Ottův slovník naučný/Římané/Římské právo
| Ottův slovník naučný/Římané | ||
| Umění | Římské právo | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Římané (římské právo) |
| Autor: | Josef Vančura |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Dvacátýprvý díl. Praha : J. Otto, 1904. S. 805–806. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Římské právo |
|
Římské právo, t.j. právo platné ve státě Římském, bylo v nejstarší době stejně jako u jiných národů starého věku právem obyčejovým, jež k usilovnému naléhaní plebejů sepsáno bylo v r. 451 a 450 př. Kr. ve sbírku právní zvanou zákonem XII tabulí (srv. Lex duodecim tabularum, str. 981b), jímž mělo se čeliti právní nejistotě a libovůli patricijských konsulů vytčením přesných norem právních. Pramenem práva římského byly pak kromě práva obyčejového leges, snesení národa římského v comitiích a po zákonu Hortensiově (r. 289–286 př. Kr.) plebiscita, snesení v conciliích plebejských, od konce republiky též senatusconsulta a od principátu zákony císařské různé podle svého určení (edicta, mandata, decreta, resripta). Největší důležitost pro další vývoj práva římského měla však věda právní, která zejména od té doby, kdy znalost práva a formálností procesních přestala býti výhradním majetkem kněžského kolegia pontifiků po uveřejnění soudního kalendáře a legisakcí r. 304 př. Kr. Cn. Flaviem, tvořila začasté i nové normy právní, opírajíc se při tom o dosti volný výklad zákona XII tabulí (civilis interpretatio), jednak úřední činnost soudních magistrátů, od r. 367 př. Kr. praetora městského a od r. 242 př. Kr. praetora peregrinského, jimž ius edicendi, t. j. právo vydávati předpisy, kterými se budou po dobu svého úřadování říditi (srv. Edictum), poskytovalo možnost, aby národní právo římské, určené původně pro obyvatelstvo zabývající se ponejvíce zemědělstvím, přizpůsobilo se změněným poměrům rostoucího velestátu Římského, a aby mohlo vyhovovati potřebám vzmáhajícího se obchodu a průmyslu obyvatelstva městského. Tato přeměna římského práva národního – ius civile – ve právo mající míti platnost pro všecky národy říše Římské – ius gentium – jest jednou z nejdůležitějších stránek ve vývoji tohoto práva, jež byla též příčinou, že římské právo mohlo se státi vhodným základem i pro další tvorbu práva soukromého ve státech doby nové.
Nejvyššího stupně rozkvětu dosáhlo právo římské za principátu, od Augusta až po císaře Diokleciána; již od počátku principátu právníci římští rozestupují se podle různosti názorů ve dvě hlavní skupiny, školy právní, a to Sabinianskou (Ateius Capito, Masurius Sabinus, C. Cassius, Salvius Julianus, Sextus Pomponius a Gaius) a školu Proculeianskou (M. Antistius Labeo, Sempronius Proculus, oba Celsové, Nerva, Pegasus); pozdější době klassicismu právního náležejí pak nejpřednější právníci římští, z nichž na prvním místě uvésti jest Aemilia Papiniana (žáka Cervidia Scaevoly) za Septimia Severa a Caracally, dále Julia Paula, Domitia Ulpiana a Herennia Modestina. Právníci tito působili i jako spisovatelé i jako učitelé a praktičtí právníci, z nichž mnozí zastávali zároveň i nejvyšší úřady státní. Činnost právníků římských měla důležitý význam nejen pro vědecké zpracování platného práva, ale též pro samu tvorbu práva tím, že císařové římští přiznali jejich dobrým zdáním, responsům, a později i spisům moc pro soudce závaznou. (Srv. Responsa prudentium.)
Od doby Diokleciánské počíná úpadek římského práva a vědy právní; hlavním pramenem práva jsou tu konstituce císařské, jež jeví však četné nedostatky jak v obsahu tak ve formě a technice právní; v pozdější době setkáváme se již jen s pracemi kompilačními, z nichž zasluhují zmínky hlavně sbírky císařských konstitucí, codex Gregorianus kolem r. 295 po Kr., codex Hermogenianus (r. 314–324 po Kr.) a úřední sbírka codex Theodosianus z r. 438. Nejdůležitější z těchto kompilací jest sbírka pořízená za císaře Justiniána (r. 529–534 po Kr.), zvaná Corpus iuris civilis, jíž vděčíme, že se nám dochovaly aspoň ve výtahu dosti četné památky ze spisů klasických právníků římských a z císařských konstitucí. (Srv. Corpus iuris civilis.) Sbírka Justiniánova zůstala v platnosti v říši Byzantské a tvoří v podstatě obsah Basilik (srv. Basilika, str. 431b), pozdějšího zákoníka vydaného za císařů Basilia Macedona (867–886) a Leona Philosopha (886–910). O vlivu této sbírky na vývoj soukromého práva v pravoslavných zemích slovanských, zejména v Rusku, srov. Prochiron.
Ale též ve státech západoevropských soukromé právo římské obsažené v kompilaci Justinianské mělo po zániku západní říše Římské dalekosáhlou důležitost a bylo, od XII. století počínajíc, ve většině států přijato za právo platné (srv. Recepce práva římského), čímž vysvětlí se, že i nynější občanské zákoníky na základních zásadách práva římského spočívají (tak nauka o individuálním vlastnictví, universální povaze práva dědického).
Vědecká literatura o právě řím. jest nad jiné hojná; uvésti jest práce glossátorů ze stol. XI. až XIII. (Irnerius, Bulgarus, Martinus, Jacobus, Hugo, Bassianus, Azo, Accursius), dále spisy kommentátorů ze stol. XIII.–XV. (Odofredus, Cinus, Bartolus, Baldus, Durantis), cenná díla spisovatelů školy francouzské ze století XVI. (Jacobus, Cujacius, Hugo Donellus, Franc. Duarenus) a školy hollandské ze století XVII. (Ger. Noodt, Jak. Vorda), dále spisy praktiků ze stol. XVI.–XVIII. (Wesenbeccius, Carpzov, Lauterbach, Stryk, Struve, Leyser); zejména pak proslula v době nejnovější škola historická zastoupená vynikajícími spisy nejpřednějších právníků stol. XIX. (Savigny, Puchta, Mühlenbruch, Dirksen, Keller, Vangerow, Rudorff, Wächter, Bruns, Huschke, Brinz, Jhering, Windscheid, Randa). J.V.