Ottův slovník naučný/Čechy/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba starší
| Ottův slovník naučný/Čechy | ||
| Dějiny právní: úvod | Dějiny právní: dějiny pramenů, doba starší | Dějiny právní: dějiny pramenů, doba střední |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Dějiny právní: dějiny pramenů, doba starší |
| Autor: | neuveden |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 455–456. Dostupné online |
| Licence: |  PD anon 70 |
A) Doba starší.
1. V nejstarších historických zprávách domácích i cizích nalézáme zmínky o Krokovi i jiných nálezcích práva, kteří prý znali práva a obyčeje kmenů slovanských v Čechách (jura et consuetudines slavicae gentis). Nebylo tudy pochybno, že kmenové ti mají svá zvláštní obyčejová práva, jež se různí obsahem na př. od německých národních práv, zvaných leges barbarorum, která do času Karla Velikého byla už sepsána a v ten čas opravována. Práva tato českoslovanská následkem rozdrobenosti kmenové a neznámosti písma nebyla dlouho jednotna ani určitě formulována, tím méně sepsána, musila tedy býti jak rozmanita, tak i neurčita. Každý kmen, každý svazek župní, obecní nebo rodový v době pohanské i dlouho potom měl své místní obyčeje právní, kterými upravoval jednoduché společenské své poměry a jež zakotveny byly hluboce v názorech jeho mravně. náboženských. Nebyloť také dlouho jiné moci, která by byla právo chránila a ve skutek uváděla, kromě mravu, jenž chránil jednotlivce a svazek, kterému přináležel, když sobě zjednávali právo. Při tom obyčeji místními spravováno se jakožto nezbytnými pravidly namnoze neuvědoměle, tak jako prostý člověk i dnes užívá správně neznámých mu jinak pravidel jazykových z pouhého návyku. Přes všechnu tuto neuvědomělost, neurčitost a rozmanitost měly obyčeje právní společné své kořeny v minulém společném právním životě a přesvědčení lidu slovanského, a sice podobně, jako dialekty bujně druhdy kvetoucí v zemích slovanských měly svůj základ v starodávném společném jazyku slovanském. Teprve postupem času docházelo k určitějšímu formulování neboli »nalézání« obyčejového práva, a sice dálo se tak u nás, jako kde jinde, nejprve ve formě přísloví a řehol právních, jakož i ve způsobě úmluv nebo nálezů na soudech národních nebo smírčích uzavíraných neb vynášených, když už dříve názory právní hleděly si pomocí symboliky zjednati trvalé platnosti. Aby však formulované právo obyčejové mohlo nabyti trvalejší a obecnější platnosti, bylo třeba sepisovati je v abstraktnější formě a přepisy jeho šířiti. Jako mluva sjednotila se hlavně spisovným jazykem, tak takovýmto sepsaným neboli »spisovným« právem sjednocovaly se obyčeje právní. Podlé všeho došlo u nás k takovémuto sepisování práva mnohem později, nežli v zemích západoevropských a ovšem teprve v době křesťanské. Nejedny příčiny musily nutiti k tomu. V dobách pohanských živel právní nebyl zajisté od živlu mravně-náboženského oddělen, nýbrž těsně s ním spoután; křesťanství, které šířilo nové názory mravní a to jednotné, podkopalo půdu mnohým starým obyčejům právním, jež souvisely s názory pohanskými. Nastával spor nových názorů se starými, jejž bylo třeba řešiti. Kromě toho pracně se vyvíjející ústřední moc knížecí společně s mocí církevní vykořeňujíce obyčeje pohanské, usilovaly zároveň o opravu ústrojí státního i společenského a zavdávaly tím podnět k pozvolnému tvoření se jednotného zemského práva obyčejového (communis consuetudo terrae), jež arci dlouho nenabývalo převahy nad místními obyčeji právními. I zemské toto obyčejové právo spočívalo namnoze na domácích základech a lišilo se v mnohém ohledu od současných práv cizozemských; i ono těžce se pozbavovalo kolísavosti a neurčitosti. Nebylať moc zákonodárná od moci soudní oddělena a tím méně ustálena; kdo soudil, ne. prováděl platný zákon, nýbrž teprve »nalézal právo«, vynášel buď nové normy právní nebo rozhodoval, který obyčej právní platí; soudce sice obyčejně držel se dříve již »nalezeného« práva, avšak mohl nalézti časem také právo jiné. Obecně platných norem tedy bylo málo. Při tom staré naše památky právní mají převahou ráz kasuistický, neboť konkretní případy zavdávaly podnět k formulování práva. To bylo na velkou újmu abstraktnosti norem právních. Pozvolnu teprve ve vyšších a vzdělanějších kruzích společnosti tvořilo se jednotné abstraktnější právo, dole v lidu platily staré neb opravené místní obyčeje právní. Při tom duchovenstvo a cizinci do země za obchodem přicházející a zde se usazující řídili se svými právy a dávali si je také od panovníků českých potvrzovati. Následujíc jejich příkladu i šlechta začala vymáhati si uznání zvláštního postavení právního v zemi a zavdávala tak podnět k sepisování domácího práva. Následkem toho jsou též novými předpisy obecnými nebo zvláštními měněny staré obyčeje právní na prospěch moci knížecí, církve neb i šlechty, anebo sepisovalo se obyčejové právo některé krajiny, aby se uvedlo v souhlas s obyčejovým právem ostatních krajin a tudy celé země. Stopy tohoto vývoje možno sledovati na zachovaných nám nejstarších našich památkách právnických. Při tom hledíce k formě těchto památek, spatřujeme, že přesného rozdílu mezi obyčejem právním a zákonem ještě v té době ne bylo, každé právní pravidlo zvalo se lex a rozeznávalo se toliko podlé toho, bylo-li staré nebo nové, zemské nebo místní. I nové předpisy, které panovníci čeští ve formě statutů, dekretů, ediktů, privilegií atd. začali vydávati a kterými hlavně přispěli k vytvoření se zemského práva, měly přechodní nebo dočasný význam jakožto leges temporales, nezavazovaly jích nástupce a pro nedostatečnost moci výkonné a nedokonalou rozšířenost známosti písma mohly udržeti se v životě trvale toliko jako nové obyčeje právní. Vším tím zároveň vysvětluje se, proč se nám celkem tak málo právnických památek z této starší doby zachovalo a proč pro tuto dobu jsme větším dílem odkázáni na prameny historické, na listiny a zprávy domácích i cizích spisovatelů, kteří o dávném životě právním u nás poskytují nějakého poučení.
2. Z právnických pramenů této starší doby sluší uvésti nejprve papežské a císařské listiny, kterými poměr knížat a biskupů českých k nejvyšším mocem světa křesťanského nebo k jiným knížatům křesťanským se upravoval (na př. z l. 1086, 1158, 1179, 1187, 1198, 1204 a 1212), jakož i výsadní listiny knížat českých vydané na prospěch církve a cizinců nebo obsahující sepsání a opravení obyčejového práva. Sem patří: edikt knížete Boleslava II., kterým biskupu Vojtěchovi a jeho nástupcům přiznal právo stavěti kostely, vybírati desátky a konati soudní moc ve věcech manželských; dekreta knížete Břetislava I. r. 1039 na výpravě do Polska u hrobu sv. Vojtěcha ve Hnězdně vyhlášená, kterými mnohé pohanské obyčeje měly se vykořeniti; výsady králem Vratislavem II. kolem r. 1080 a knížetem Soběslavem II. asi před rokem 1178 Němcům na Poříčí v podhradí Pražském usazeným udělené a konečně nejstarší objemnější památník práva českoslovanského, tak zv. statuta ducis Ottonis, která se nám zachovala v potvrzeních některým moravským krajům za Přemysla Otakara I. udělených a o nichž možno souditi, že je kníže Kunrát Otto, nastoupiv r. 1189 na trůn český, dal sepsati, aby právní obyčeje krajů moravských sjednotil a obyvatelům tamějším zjednal ochranu před utlačováním úředníků hradských. Statuta ta poskytují zajímavý obraz starého zřízení hradského a obsahují mnohé předpisy práva processuálního, částečně též soukromého a trestního. Jest možno, že v ten čas došlo také v Čechách k podobnému sepsání práva obyčejového některých krajův, avšak dokladů na to není.
Z historických pramenů té doby největší mají důležitost kronika Kosmova do roku 1125 sahající a letopisy k této kronice do roku 1198 připisované (srov. str. 286), konečně i jiná sepsání, jako životy svatých, též arci zprávy cizích spisovatelů a to jak jinoslovanských (Nestora, Galla, Kadlubka), tak i západoevropských, byzantských a arabských, v nichž se nalézají roztroušené zvěsti o dávném společenském a právním životě Slovanů vůbec a Čechů zvláště. Sebrány a uveřejněny jsou v Pramenech dějin českých, v Monumenta Germaniae, ve spisech Strittera, Makuševa, Garkaviho, Kunika a Rosena a j.). Mezi nimi zvláštní zajímavost mají zprávy arabských cestovatelův a kupců, kteří druhdy ze Španěl obchod po Evropě vedli a některé vědomosti o slovanských zemích si opatřili, na př. Ibráhíma Ibn-Jakúba, který zanechal poutavý a věrohodný popis Čech i jiných krajin slovanských z X. století z doby panování Boleslava II., na jehož dvoře se zdržoval.