Ottův slovník naučný/Čechy/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba střední
| Ottův slovník naučný/Čechy | ||
| Dějiny právní: dějiny pramenů, doba starší | Dějiny právní: dějiny pramenů, doba střední | Dějiny právní: dějiny pramenů, doba novější |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Dějiny právní: dějiny pramenů, doba střední |
| Autor: | neuveden |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 456–466. Dostupné online |
| Licence: |  PD anon 70 |
1. Na počátku XIII. století platilo celkem ještě pro všechny obyvatele země obecné zemské právo obyčejové, jehož nepatrné toliko části byly sepsány, a vedlé něho udržovalo se v platnosti veliké množství nepsaných obyčejů místních. Panovníci čeští, sněmy, úřady a soudy dvorské, rovněž i církev byli činitelé, kteří se starali o sjednocení, najisto postavení a zdokonalení práva vůbec a práva zemského zvláště. Z tohoto domácího práva opatřili sobě v dřívější době toliko duchovenstvo a němečtí kolonisté částečně vyjmutí, žijíce větším dílem dle svého původem cizího práva. Vyjmutí neboli immunitní toto postavení v ten čas nemělo ještě velkého významu; avšak během XIII. století nastala v tom ohledu velká proměna. Obyvatelé nově zakládaných měst, osadníci na zboží korunním, na statcích klášterův a kostelů, napotom i pánů, některých vladykův a měst, konečně i manové královští k hradům přikázaní buď o sobě nebo s celými krajinami vymohli sobě právo immunity a spravovali se odtud svými zvláštními právy, kterými rozmanitost právních obyčejův a předpisů doposud v zemi panující jen ještě větších rozměrů nabyla. Když pak i domácí obyvatelé hleděli sobě zjednati některých výhod, které povoleny byly cizím kolonistům, a zaměňovali nebo přizpůsobovali své místní právní zvyky cizím, tu během času veliká většina obyvatelstva vyňata jest z obecného práva zemského a podřízena zvláštnímu, povahou vyjímečnému (singulárnímu) nebo místnímu (partikulárnímu) právu a zároveň zvláštním úřadům a soudům, jež se těmito zvláštními právy řídily. Následkem toho pojem a obsah zemského práva podstatně se změnil, platiloť neobmezeně toliko pro ty třídy obyvatelstva, které neopatřily sobě vyjmutí z pravomoci úřadův a soudů zemských. Byli to zejména držitelé svobodných statků, kromě členů královské rodiny v první řadě páni a zemané, kteří také prostřednictvím sněmů, soudův a úřadů zemských mohli vykonávati závažný vliv na další jeho vývoj. Právo zemské nabylo takto povahy práva převahou šlechtického, práva tříd zvláště privilegovaných, třebas svobodníci i jiní obyvatelé nešlechtičtí, pokud drželi svobodné statky, se jím musili spravovati a třebas ono i pro třídy společenské, kterým bylo přiznáno immunitní postavení v zemi, platilo podpůrně, pokud totiž zvláštní práva pro ně platná neobsahovala bližších ustanovení. Celkem celý vývoj právní této doby podržoval tedy ráz ještě více partikularistický, nežli v době předešlé. Nebylo toliko jedno zemské právo, spočívající větším dílem na domácích základech, nýbrž vedlé něho platila a vyvíjela se zvláštní též práva cizího původu, jako právo církevní, právo manské a dvorské, právo městské a právo vesnické, právo to poddaného lidu světských i duchovních vrchností. Všechna ta práva v dalším postupu svého rozvoje působila na sebe vzájemně; i zemské právo přijalo neboli »recipovalo« mnohé z cizích těchto práv, i tato původem svým zvláštní práva přizpůsobila se mnohým domácím obyčejům místním, vyvíjela se samo. statným způsobem a časem zdomácněla na půdě naší tou měrou, že stala se formou a i namnoze obsahem domácími právy, jež od podobných práv ve vůkolních zemích platných dosti se odrůznila. Všechna ta práva, zemská i zvláštní, začala se v této době sepisovati, spracovávati a konečně i kodifikovati, a mohou se vykázati velikým počtem bohatých pramenů právnických, které podávají nezvratný důkaz o stálém pokroku a značném stupni vzdělání právnického u nás po celou tuto dobu. Zejména ve stoletích XIV., XV. a XVI, v této slavné době českého právnictví, vynikají četné prameny zemského práva, jež autonomní i zákonodárnou činností vznikly, a to jak pro samo. statný obsah, tak i pro zajímavou formální stránku. Sotva lze dnes pochybovati o tom, že všechna práva národní prodělala celkem obdobná stadia vývoje, jedna rychleji, jiná mnohem volněji, a že k těmto poslednějším, konservativnějším právům náleží právo slovanské vůbec a české zvláště, jež proto v památkách z doby historické zachovalo zprávy o ústavech a formách právních, jejichž počátek do dávných dob položiti se musí a pro vývoj práva i ostatních národů neobyčejně je poučný a zajímavý. Pokud se formální stránky týče, zajímavost zemského práva zejména bije do očí při processuálném a deskovém právu. Neboť jestliže pokládá se za relativně lepší právo, které pro vyvinutější a dokonalejší formalismus přispívá k snadnějšímu uskutečňování a zabezpečování hmotného práva, pak zemskému právu českému náleží mezi současnými právy nepopíratelně vynikající místo pro jednoduchost, účelnost a rozumnost formalismu jeho, a arci i sepsáním tohoto práva z téže příčiny nemenší zajímavost musí se připsati, zvláště když společná všem osnova základní v těsném svazku s tímto formalismem se nalézá.
2. K pramenům zemského práva počítáme: a) Státní listiny, které od papežův a císařů římských v této době byly vydány králům, biskupům (arcibiskupům) i stavům českým a kterými poměry panovníkův a obyvatelů zemí Českých k stolici papežské a k říši Římské dále byly upravovány na starších základech. Náleží sem též některé zákony církevní i říšské (na př. zlatá bulla císaře Karla IV. z r. 1356), pokud měly význam pro Č., jakož i smlouvy mezinárodní, kterými poměry království Českého a zemí přivtělených k jiným zemím jsou upravovány, spory ve formě mírů rovnány, spolky a dědičné smlouvy (erbanuňky) uzavírány, území a panství nabývá na neb od koruny prodávána, směňována a zastavována a hranice zemské upravovány. Mnohé z pramenů těchto, pokud k formě hledíme, náležejí vlastně k říšskému právu, ale pokud k obsahuje jich přihlížíme, jsou to prameny českého práva zemského. Od času Karla IV. chovaly se listiny tyto ve státním archivu českém na Karlšteině a často jsou sepisovány i přepisovány, aby známost jich z paměti lidské nevycházela. – b) Majestáty králů českých na práva a svobody zemí i stavů českých, jež buďto při nastupování na trůn anebo během kralování jsou uděleny a jež buďto obecně pro celou zemi a pro všechny stavy nebo toliko pro některý stav nebo některého člena stavu platily. Obsahovaly často potvrzení toho, co bylo právem; ale často též nové právo. V době posledních Přemyslovců byla to zvláště duchovenstvo a města, jež opatřovala sobě velký počet listin na svá práva, od XIV. století počínajíc následovali je v tom i vyšší stavové. Tak potvrdili nebo rozmnožili svobody zemské a stavovské králové Jan v l. 1310, 1311, 1323 atd., Karel IV. v l. 1347 a 1355, Václav IV. v l. 1395 a 1405, Sigmund r. 1436, Albrecht II. r. 1438, Ladislav r. 1453, Jiří r. 1461, Vladislav v l. 1471, 1497 (postoupením odúmrtí), 1499 a 1510 (na neodcizování zemí a statků od koruny) a 1509, Ludvík r. 1522, Ferdinand I. v l. 1526, 1528 a 1545, Maximilián II. r. 1567, Rudolf II. v l. 1576, 1608 a 1609 (na zrušení konfiskac a na svobodu náboženskou), Matiáš II. r. 1611, Ferdinand II. r. 1617 a Bedřich r. 1619. Majestáty ty rovněž se chovaly na Karlšteině, na jehož správu náležel králi a stavům vliv; přepisovaly se s jinými listy královskými při samém vydávání do register české kanceláře, jež od času Přemysla Otakara II. začala se vésti, a rovněž zapisovány jsou do desk zemských, jednotlivě i hromadně (na př. r. 1547), aby znění jich každému stalo se přístupno. – c) Snesení sněmovní, jež ve starší době podržují povahu smluv mezi králem a stavy uzavřených, časem též obecných nálezů na sněmích vynesených. Po válkách husitských nabývala snesení ta významu pravidelných sbírek předpisů zákonných. Obyčejně bývala snesení ta výsledkem dohodnutí se krále se stavy a byla utvrzována vkladem do desk zemských, toliko nějaký čas v době Jagełłonské nabývala zákonné platnosti i bez potvrzení královského. Od r. 1492 jsou pak »artykulové sněmovní« také tiskem vydáváni a obecně prodáváni a časem ve formě snesení sněmovních vyhlašovány jsou i obšírnější zákony, na nichž stavové se byli snesli a jež král potvrdil. Takovými zákony byly na př. míry zemské z l. 1346, 1356, 1405 a 1512, mincovní řády z l. 1460 a 1559. horní řády z l. 1534, 1548, 1575 a 1604, usnesení o napravení pohořelých desk zemských z r. 1541, řády řemeslnické a čelední na př. císaře Rudolfa II. z r. 1605 atd. I sama zřízení zemská a práva městská měla povahu snesení sněmovních. – d) Úřední svědectví o obyčejovém právu. Zemské právo obyčejové formulovalo a sepisovalo se hlavně při vynášení nálezů na soudech královských a zemských a to ve formě jednak nálezů zvláštních, v jednotlivých případech vynesených, jež však i pro příští případy podrželi závažnou moc praejudikátů, jednak obecných nálezů, na nichž soudové se snesli a jež vyhlásili, chtějíce spornou otázku netoliko konkretně, nýbrž i zásadně a obecně rozhodnouti. Pokud moc soudní nebyla od moci zákonodárné odloučena, nálezy tyto obecné rovnaly se váhou svou zákonným předpisům; čím více vyvinovalo se zákonodárství, tím arci řidčí stávala se potřeba vynášeti obecné nálezy. Všechny pak nálezy tvrdily se neboli nabývaly moci práva zápisem do desk zemských rovněž tak, jako snesení sněmovní, a proto desky zemské, jsouce obecně přístupným zápisníkem nebo svodem důležitých pramenů právních a zrcadlem praxe soudní, považovaly se od XIII. století počínajíc v přeneseném smyslu slova za nejpřednější pramen nebo zřídlo zemského práva. Stejný význam v životě právním měly též e) registra soudů královských a desky dvorské, do kterých rovněž nálezy se zapisovaly; zejména do poslednějších nálezy ve věcech práva odúmrtního. Do všech pak těchto knih vepisovaly se v starší době také paměti úředníkův o tom, co na soudech nebo v úřadě desk zemských za právo platilo. S užitím všeho tohoto bohatého materiálu právního, jež obsahovaly soudní knihy, bylo možno sestaviti předpisy zemského práva v jeden soustavný celek. Stalo se tak několikráte jednak soukromou prací ve formě f) právních knih, jednak mocí zákonodárnou ve způsobě g) zřízení zemských. O těchto předních pramenech zemského práva třeba zvláště pojednati, jakož i h) o nařízeních vládních, která čím dále tím hojněji jako nový pramen zemského práva, avšak zároveň též práv zvláštních, se vyskytují a povahou svou tvoří přechod k době novější.
3. Právní knihy. Jakmile množily se materiálie práva zemského, nastávala potřeba chovati je v přehledu a uvésti je v jakýsi soustavný celek. Prameny ty zapisovaly se od 2. pol. XIII. stol. hlavně do protokolů soudu zemského neboli do desk zemských a tudy zápisy související s praxí tohoto soudu vybízely v první řadě ke studování a spracování. Kdož měli vynikající podíl na soudnictví zemském anebo na vedení desk, byli přirozeně k takovéto práci nejprve povoláni a panovníci čeští, nemohouce se dlouho dodělati toho, aby právo zemské bylo kodifikováno, podporovali aspoň soukromé sepisování jeho. Takovým způsobem povstala v této době řada právních knih, jichž se na soudech a ve veřejném životě pro jich vnitřní cenu a důležitý obsah užívalo jakožto pramenů práva zemského a v nichž se nám zachoval aspoň duch starého našeho práva, když jeho tělo, staré desky zemské, r. 1541 zhoubným požárem za své vzalo. K těmto sepsáním, jež jsou zároveň starodávnými památníky právnické mluvy české, náleží: a) Kniha starého pána z Rožmberka o 289 článcích, která jest kompilací z několika pojednání o obyčejovém právu zemském, a to starších i novějších, kterou v l. 1320–1330 dle všeho nejv. komorník Petr starý pán z Rožmberka sestavil anebo dal sestaviti, a to dle vzoru některého italského návodu o právu processuálném (viz Ordo judiciarius). b) Řád práva zemského (ordo judicii terrae), ve dvou redakcích zachované soukromé sepsání o právu processuálném, jak se ho užívalo na soudě zemském za Karla IV. Starší jeho redakce v českém textu zastoupená souvisí s přípravami, které Karel IV. činil, chtěje vydati zákonník svůj Majestas Carolina, a pozdější jeho redakce v latinském textu zachovaná byla pořízena po roku 1365, když záměr kodifikace zemského práva se nezdařil. c) Ondřeje z Dubé Výklad na právo zemské české. Obšírné toto sepsání, které sudí zemský Ondřej z Dubé na vyzvání krále Václava IV. kolem r. 1400 českým jazykem byl učinil, aby přispěl králi radou v zápasech jeho s jednotou panskou, týká se jednak organisace soudní a práva processuálného, jednak hmotného práva, pokud bylo obsaženo v nálezech soudu zemského. Osnováno jest jako předcházející knihy právní na průběhu řízení soudního, které mělo za účel, donutiti strany ke smíru v zájmu veřejného pokoje, a rozpadalo se na tři části, na řízení průpravné, na vlastní řízení a řízení donucovací, z nichž první a třetí čásť dála se před úřadem desk zemských, kdežto čásť druhá před soudem zemským. Následkem toho v knihách těchto právních věnuje se organisaci soudu zemského i úřadu desk a obvyklému při nich processu domácímu hlavní pozornost, kdežto ku právu hmotnému přihlíží se v dodatcích pouze potud, pokud je obsaženo v nálezích soudu zemského. Po válkách husitských následkem změn ve veřejném životě nastalých právní tyto knihy zastaraly a nastávala potřeba poříditi nová sepsání, která by nový materiál právní do desk zapisovaný se starým porovnala a poskytla poučení, co je platným právem. Za tím účelem povstalo: d) Registrum na dávní zřízení zemská, které kolem r. 1493 místopísař desk zemských Albrecht Ojíř z Očedělic sestavil, spořádav více mechanicky nežli systematicky nálezy soudu zemského. e) Viktorina ze Všehrd O právích země české knihy devatery, nejslavnější dílo staré právnické literatury české, které nástupce Ojířův v úřadě místopísařském při deskách zemských a proslulý humanista Všehrd v l. 1495–1499 sepsal, aby s použitím desk vyložil platné za jeho času právo zemské a přispěl tím k obhájení práv moci královské, měst i lidu poddaného proti šlechtě, která chystajíc se tehdy vydati zřízení zemské usilovala o obmezení, ano úplné potlačení těchto práv. Ona dovedla také toho, že byl Všehrd roku 1497 z úřadu místopísařství sesazen a že zastrašen hrozbami, že na každého mocí saženo bude, kdo bude odpor klásti vydanému roku 1500 zřízení zemskému, přepracoval své knihy devatery v l. 1502 až 1508 a novou tuto redakci věnoval králi Vladislavu. V díle jeho, které bylo sepsáno v době, kdy vůkol ve střední Evropě památky právní nesou stopy vlivu dalekosáhlé už recepce římského práva, projevil a proslavil se nejvíce samostatný duch starého českého práva.Osnova spisu jeho je celkem táž jako výkladu Ondřeje z Dubé, toliko pojednání o právu hmotném v deskách zapsaném není pouhou kasuistikou, nýbrž systematickým výkladem, který připojen je k pojednání o deskách a nikoli k processu soudu zemského. »Systém Všehrdův plyne z podstaty českého processu a českých poměrů; ve výkladu jeho není stopy vlivu římského nebo kanonického práva. Vliv ten obráží se poněkud toliko ve způsobu výkladu, jenž připomíná nejlepší římské právníky. Povaha sepsání Všehrdova valně se liší od spisů předchůdců jeho. Spisy ty, vyjmouc práci Ondřeje z Dubé, obsahují soupis českých právnických obyčejů, Všehrd naproti tomu samostatně uvažuje o české praxi soudní, on není, abychom tak řekli, pouhým fotografem, jako předchůdcové jeho, nýbrž učencem, který nechce toliko opisovati a podávati věrně v písemné formě platné právo, nýbrž snaží se objasniti nedostatky právnických řádů, které se v životě vyvinuly, vyrovnati odpory, vyplniti mezery, rozřešiti sporné otázky atd., slovem on zaujímá místo současného učeného spisovatele-právníka« (Zygl). V skutku tento význam díla Všehrdova jakožto učené práce padá nejvíce do očí, když je porovnáme se zřízením zemským r. 1500 vydaným anebo s mechanicky sestavovanými sbírkami nálezů vyšších soudů, které ku potřebě úřadův a stran během XVI. století byly sestavovány a z nichž na př. r. 1536 tiskem jsou vydáni f) Nálezové práv zemských tohoto slavného království Českého od mužův mnohých a v právích této země známých sebraní. (Právník, 1861.)
4. Zřízení zemská. Od XIII. století často se opakovaly pokusy kodifikovati právo zemské, a to s užitím domácích i cizích pramenů právních, aby práva královská vůči stavům byla zabezpečena a aby soudcové byli povinni souditi dle platného práva. Avšak šlechta, obávajíc se, aby soudnictví nepřešlo do rukou učených právníkův a cizí právo nezatlačilo domácí, kromě toho usilujíc nabyti vždy většího vlivu na správu země, považujíc soudy zemské za své privilegované soudy a dokazujíc, že může přičiniti i ujmouti dle své vůle práv, kterými soudy ty mají se spravovati, dovedla vždy odporem svým záměry takové překaziti. Marně usiloval Přemysl Otakar II. o sepsání zemského práva dle cizího vzoru; marně syn jeho Václav II. povolal z Italie r. 1294 věhlasného právníka, mistra Gozzia ab Orvieto, professora práva kanonického a římského, aby sepsal zákonník pro království České. Panstvo opřelo se tomu rozhodně, z kodifikace sešlo a Václav musil se spokojiti s tím, že mohl pomoci nejspíše tohoto italského právníka užiti k sepsání a vyhlášení kolem r. 1300 proslaveného královského práva hornického (jus regale montanorum), ve kterém provedl aspoň ve zmáhající se osadě hornické na Horách Kutných některé opravné své myšlénky, jež se mu v právu zemském nepodařilo k platnosti přivésti. »Zákonodárný tento zjev ve dvojím směru má předůležitý význam; jest jednak prvním a jediným zákonem cizí právo processuálné ve střední Evropě na prahu XIV. století celým rozsahem přijímajícím, mimo to pak pro naše země kořenem trvalé i úplné recepcí řízení soudního ve věcech sporných podlé zásad o něch upraveného« (Ott). V následujícím XIV. století Karel IV., následuje i v tom příkladu děda svého, učinil opět rázný pokus, aby právo zemské bylo sepsáno, při tom práva královská zabezpečena a rozmnožena a libovůli v konání soudní moci konec učiněn. Od r. 1347 jednáno na sněmích o osnově zákonníka zv. Majestas Carolina, ve kterém jak státní tak processuální, soukromé a trestní právo mělo dojíti upravení; avšak r. 1355 viděl se Karel IV. nucena pro odpor šlechty prohlásiti, že osnova sněmu předložená a tímto také již přijatá nemá míti moci zákonné. Přes to zachovalo se nám latinské i české znění větší části této zajímavé práce zákonodárné, sestávající z předmluvy a 127 větších článků, ku které i v pozdějších časech často se přihlíželo jakožto k »statutům a právům země České«, neboť vědělo se, že obsahují skvělou obranu a výklad práv královských a že podávají také zprávu o mnohých starých obyčejích zemských. Po válkách husitských opět král Jiří snažil se o kodifikaci zemského práva, chtěje následovati pokynu jednoho z radů svých, aby dal sepsati »neodvolatelná práva, kterým by nemohlo býti odpíráno«. Sněmovní kommisse pracovala na díle tom, avšak války s panskou jednotou a s králem Matiášem zmařily všechno. Teprve za kr. Vladislava vyšší stavové seznavše, že mohou užiti sepsání zákonníka, o něž král usiloval, ku provedení záměrů svých na trvalé obmezení moci panovnické a na potlačení obyvatelstva nešlechtického, upustili od posavadního odporu proti kodifikaci zemského práva a sami přičinili se, aby důležitější části jeho, pokud neodporovaly jejich záměrům, byly sepsány, novými sneseními sněmovními doplněny a obecně vyhlášeny. Od r. 1487–1499 pracováno na tomto zákonníku na sněmích i v kommissích sněmovních, při čemž stavu městskému upíráno bylo právo, aby při tom užíval stejně oprávněného s vyššími stavy hlasu a v list. 1499 sněmovní kommisse dohodla se s králem Vladislavem v Prešpurce o 80 článků (řečených »zůstání Prešpurské«), aby do zákonníka byly pojaty. Napotom šlechta nedbajíc odporu měst dala v červenci 1500 vyhlásiti a vydati tiskem sepsaná takto práva zemská pod názvem a) zřízení zemské království Českého, která však obsahem svým spíše opravňovala k názvu »zřízení stavu panského a zemanského«. Byla to strannická a nesoustavná práce, ve které vrcholily oligarchické snahy tehdejší šlechty české, avšak která jakožto uskutečněný první pokus kodifikace práva zemského, jež tiskem každému stala se přístupnou, ostala arci pamětihodným zjevem v právních dějinách naší vlasti. Poněvadž duší tohoto podniknutí byl král. prokurátor Albrecht Rendl z Oušavy, nazývala města zákonník tento »právy Rendlovými« a pro obsah a způsob vydání jeho kladla mu rozhodný odpor. Král Vladislav na místě, aby byl pochopil, že města hájí též zájmů královských, navštíviv r. 1502 Čechy, schválil toto zřízení svým i jménem měst královských, chtěje tím naznačiti, že města jsou mu tak poddána jako kterékoli jiné vrchnosti města poddaná a že sám sebe pokládá za pouhého člena vyšších stavů. Stav městský ujav se práva svého sněmovního, donutil konečně šlechtu, že po smrti Vladislavově r. 1517 uzavřela s ním tak řeč. smlouvu Svatováclavskou, kterou zřízení zemské z r. 1500 v mnohé příčině na prospěch měst bylo doplněno a opraveno. Napotom král Ludvík, ujav se r. 1522 správy země, usiloval též o to, aby zřízení na prospěch moci královské bylo přepracováno, avšak teprve nástupci jeho Ferdinandu I. podařilo se uskutečniti takovéto »napravení práva«. Sotva dosedl na trůn, dal sobě r. 1527 sekretářem dvorské kanceláře drem Rodrichem Doubravským z Doubravy přeložiti staré Vladislavské zřízení do latinského jazyka a sám předsedal nově volené kommissi sněmovní, která měla uloženo napravovati nejprve články, které se mocnosti a práv krále týkaly. Nechtěje čekati na opravu celého zřízení dal r. 1530 vytisknouti b) Zřízení zemská, pokud byla napravena, a po přemožení odporu stavovského r. 1547 neustal, až celé staré zřízení zemské podlé přání jeho bylo přepracováno. R. 1549 vyhověl sněm tomuto jeho přání a schválil nově kodifikovaná c) Práva a zřízení zemská království Českého, na jejichž sepsání hlavní podíl měl místopísař Oldřich Humpolec z Prostiboře a jichž účelem bylo jednak rozmnožiti a upevniti moc královskou, jednak soustavněji upraviti předpisy do všech oborův zemského práva sahající, nežli se bylo stalo ve starých zřízeních. Napotom od r. 1557 přehlížena jsou na žádost stavů českých opětně »všecka zřízení zemská«, voleny nové kommisse zákonodárné a výsledkem porad těchto kommissí i sněmů byla d) Práva a zřízení zemská království Českého z r. 1564, která vydána jsou tiskem až po smrti Ferdinanda I. a proto nejv. písařem Volfem z Vřesovic novému králi Maximiliánovi II. byla připsána. Přeložena jsou r. 1566 měšťanem kadaňským Petrem Štěrbou též do německého jazyka, Účelem opravy zřízení bylo způsobiti jakousi rovnováhu mezi mocí královskou a mocí stavovskou; avšak ani jedna, ani druhá strana nemínila se spokojiti s výměrem práv, jež zřízení to jí poskytovalo. Od r. 1583 voleny jsou nové kommisse sněmovní, aby vypracovaly nové zřízení zemské, avšak práce jejich neměla výsledku. Následkem toho r. 1594 Daniel Adam z Veleslavína pořídil nové vydání zřízení zemského z r. 1564 a kromě toho r. 1600 schválil císař Rudolf II. společně se sněmem, aby knížka o soudu mezním, kterou sepsal místosudí Jakub Menšík z Menštejna, jako doplněk zřízení zemského tiskem byla vydána. Ve formálním ohledu zřízení zemská zdokonalovala se ustavičně, důležitější privilegia, sněmovní snesení a obecní nálezy uvedeny jsou v nich v soustavný celek, a sice tak, že za ustanoveními státoprávními následují předpisy práva processuálného a deskového, pak práva soukromého a trestního. Patrně systematika starších právních knih, jmenovitě díla Všehrdova, neostala bez závažného vlivu na ně. Ovšem tato zřízení zemská nevyčerpávala všechnu látku platného práva zemského a proto vedlé nich platily napořáde i jiné prameny tohoto práva.
5. Nařízení vládní. Přese všechno obmezení práv panovnických stavy ostával vždy ve středověku králi vždy jistý obor samostatné činnosti, někdy větší, někdy menší, ve kterém mohl se svobodně pohybovati a buď sám nebo prostředkem úřadů dvorských vydávati nařízení, aniž potřeboval k tomu schválení sněmu nebo rady zemské. Kdežto zákonné předpisy ve formě snesení sněmovních a zřízení zemských vydané musily deskami býti utvrzeny, a kdežto majestáty pod velkou pečetí královskou vydávané musily vycházeti z kanceláře české a býti pověřeny kancléřem českým, jakožto zástupcem stavů, k pouhým nařízením (patentům, mandátům, dekretům) nebo rozhodnutím (resolucím, reversům) ve formě otevřených listů pod menší pečetí královskou psaných nebylo třeba takového souhlasu, a nařízení taková mohla i z jiných královských, ano i dvorských úřadů býti vydávána. Ve věcech, kde nebylo zákonných norem, nařízení ta nemohla míti povahu provádění zákona, nýbrž sama byla zákonem a zejména od času Ferdinanda I. procházela takováto nařízení vždy hojněji, týkajíce se záležitostí náboženských politických, finančních a policejních, ano i mnohých otázek materiálního a formálného práva soukromého a trestního, o kterých vlastně na sněmích mělo se státi usnesení. Vydávání takovýchto nařízení, jakož i zejména dávání instrukcí úřadům na králi závislým užívalo se k tomu, aby moc královská se takořka nepozorovaně šířila na úkor moci stavovské, a aby ve všech zemích rodu Habsburského vláda jednotným způsobem se vykonávala. Vznikalo tímto způsobem nové právo, které bylo doplňkem i opravou práva zemského i práv zvláštních, jež tudy nabývalo povahu obecného práva, jež pro všechny obyvatele země platiti mělo a které také od ostatních pramenů zemského práva v XVI. stol. tím již se lišilo, že při sepisování jeho časem užíváno též německého jazyka vedlé českého.
6. Církevní právo. První třídou obyvatelstva, která domáhala se u nás vyjmutí ze zemského práva, bylo duchovenstvo. Jako již v předešlé, tak i v této době spravovalo se ono vlastním kanonickým právem, jemuž římské právo bylo pramenem podpůrným, a ostávalo podřízeno ve věcech soukromého i trestního práva, pokud nešlo o svobodné statky, v jichž bylo držení, vlastním duchovenským soudům (viz Privilegium fori). Kromě toho soudy duchovní hleděly kompetenci svou rozšířiti i na laiky, když tito umluvili se spory své k rozhodnutí jim předložiti, nebo když soudy světské odepíraly ve sporných věcech dopomoci stranám ku právu, nebo když šlo o záležitosti duchovní nebo i světské, které byly v nějakém svazku s náboženstvím (spirituales actiones). Když r. 1348 založena byla universita pražská podlé vzoru university pařížské, která platila za ústav převahou církevní, tu všichni, kdož patřili k universitě, vyňati jsou z pravomoci pravidelných světských soudův a přikázáni soudu universitnímu, na němž souzeno rovněž dle předpisů práva římskokanonického, pokud arci neplatila zvláštní universitní statuta a práva. Konečně universální povaha církve měla za následek, že předpisy její právní měly značný vliv na vývoj práva všech křesťanských národův a tedy i našeho. Mnohá státní naše zařízení podlé vzoru církevní organisace jsou zavedena nebo vlivem církve změněna, mnohé předpisy našeho práva zemského i práv zvláštních, jmenovitě práva městského, jak z oboru práva processuálného, tak i soukromého a trestního vlivem kanonickéko a sdruženého s ním římského práva jsou záhy pozměněny a zdokonaleny. Zvláště processuálné právo církevní přispělo k tomu, že soudy naše světské, v této době zejména městské, osvojovaly sobě některé zásady jeho, opravujíce dle jeho vzoru řízení průvodní, zavádějíce řízení písemné, v trestních věcech řízení officiální a přípouštějíce odvolání k soudci vyššímu. K pozvolné takovéto recepci přispívalo nemálo, že písemnictví a vzdělanost byly dlouho výhradně v rukou duchovenstva, že právnické vzdělání k nám z románských zemí přicházelo, že na universitě pražské po r. 1348 přednášeno kanonické a pak i římské právo atd. Snaha rozšířiti kompetenci soudů duchovních a zjednati právu církevnímu i ve světských záležitostech platnost narážela však už před válkami husitskými na houževnatý odpor a vedla k mnohým srážkám s úřady a soudy světskými, tak že celkem církevní právo nenabylo u nás té rozsáhlé platnosti, jako ve mnohých zemích sousedních Po válkách husitských pravomoc duchovních soudů byla arci mnohem ještě více obmezena a vliv práva kanonického vůbec umenšil se následkem trvajícího rozkolu s církví. I duchovní podléhali ve světských věcech soudům světským. Strana pod obojí sice nepopírala další závaznost církevního nebo »kostelního« práva a i konsistoř utrakvistická vykonávala soudní pravomoc ve smyslu tohoto práva; avšak následkem válek husitských a pod vlivem reformace přetvořil se poměr státu k církvi úplně, a moc světská nabyla i u nás v oboru soudnictví úplné převahy nad církví. Kromě toho činnost církevní moci katolické ostávala po r. 1420 ochromena, a ani povoláním řádu jesuitského za účelem zřízení katolické university v Praze, ani obsazením stolice arcibiskupství pražského r. 1561 nezměnilo se mnoho na tomto stavu. Následkem toho prameny práva církevního v Čechách před válkami husitskými jsou nepoměrně bohatšími nežli po těchto válkách. Sbírky pramenů práva církevního, soukromé i zákonné, jakož i praktická a vědecká pojednání z oboru jeho napořáde se u nás šířily; biskup pražský Daniel na př. již r. 1159 přinesl z výpravy milánské do Čech dekret Gratiánův. Od XIII. století přibývalo hojně pramenů českého partikulárního práva církevního. Uvésti sluší četná provincionální a diécésální statuta, mezi nimiž náleží vynikající místo statutům arcibiskupa Arnošta z Pardubic z r. 1349, jež r. 1606 proboštem kostela pražského Pontanem z Breitenberku znovu byla tiskem vydána, dále statuta církevních korporací, též rozsudky obsažené v protokolech soudů duchovních (acta judiciaria, libri visitationum), listy biskupův a arcibiskupů, jež od času Arnošta z Pardubic do zvláštních registraturních knih (libri erectionum) byly zapisovány a jimiž zejména nadání církevní jsou potvrzována a j. Z doby pohusitské jsou známa toliko provinciální statuta z r. 1605 a akta konsistorní. Četnější ovšem jsou z té doby právní prameny strany pod obojí, na př. snesení sjezdů té strany, konfesse česká a bratrská z r. 1575, akta konsistoře pod obojí a Jednoty bratrské.
7. Manské právo. Právo to, jež upravovalo poměr vasalů neboli manů, osob zavázaných věrností a službou (dvorskou, úřednickou nebo vojenskou) k pánům jejich neboli seniorům, bylo ústavem právním, který v rozmanitých formách u všech takořka národů se vyskytoval. Na západě evropském, jmenovitě v říších Langobardské a Francké, mocí zbraně založených i udržovaných, vyvinul se dle všeho ústav ten tím způsobem, že k osobnímu právnímu poměru vasalla k senioru, vzniklému z kommendace neboli přikázání se a ukládajícímu senioru povinnost ochrany a pomoci, vasallu pak povinnost věrnosti a služby, přistupoval během času namnoze věcný poměr právní, jenž povstával buď tak, že senior poskytl vasallu držení a užívání nějakého beneficia (feudum datum) anebo že vasall přikázal se senioru i se statkem svým, přijav jej od něho v léno (feudum oblatum) Takovým způsobem spojila se vasallita se zřízením beneficiálním v ústav manský, aby trvale sloužila účelům zejména státním, a také v této formě začala od časů Karla Velikého pronikati všechen právní život západní Evropy, ačkoli někde trvala vasallita sama o sobě, jinde udržovalo se samotné zřízení beneficiální bez vasallity. Ačkoli u nás byly od dávných časů jakési zárodky i vasallity (v členství družin knížecích a hradských) i zřízení beneficiálního (ve statcích k úřadům a službám knížecím a hradským přikázaných) a ačkoli knížata česká ve svých stycích s císaři římskými i jinak měli příležitost záhy se seznámiti se zásadami manského práva v říši platnými; přece beneficia k úřadům a službám přikázaná (župy) přetvořovala se u nás toliko pozvolnu v dědičná manství, svobodné statky toliko v nepatrné míře stávaly se manstvími a ústav manský po způsobu západním byl vlastně teprve za krále Přemysla Otakara II. a to dosti sporadicky v našich zemích zaváděn při kolonisaci statků korunních, církevních i také panských. V ten čas zejména v pohraničných krajinách země České, v Loketsku, Trutnovsku, Kladsku, nejspíše v Žitavsku a Tachovsku držitelové zboží k hradům přikázaných, staří i nově z ciziny povolaní hradčané (castrenses), jakož i zakladatelé nových dvorův a vesnic na zboží korunním vyňati jsou z práva zemského a krajského a nadáni manským právem, při čemž jejich práva a povinnosti ke králi a pohraničným hradům královským řádně jsou listinami upraveny. Pohraničné tyto krajiny obdržely tím organisaci jakýchsi vojenských hranic, jejichž obyvatelé byli povinni hájiti zemi proti vpádům nepřátelským a konečně i věrně státi při králi v jeho zápasech se šlechtou. V následujících časech i některá jiná beneficia hradská nebo župy uvnitř země jsou v manství proměňována, a i někteří pánové a ústavy církevní svým služebníkům, ministeriálům, panošům nebo nápravníkům vlastní některé statky v léno neboli »v nápravu« dávali nebo i statky těchto služebníků v ochranu svou přijali. Vyvinulo se tím způsobem zvláštní dvorské právo, které platilo pro úřadnictvo a čeleď na panských dvorech a bylo odrůdou jednak manského, jednak selského práva. Ve XIV. stol. vůbec ústav tento manský značnějšího rozšíření u nás docházel. Dle zásad jeho upravovány jsou státoprávní poměry zemí českých, počet manství korunních a hradských, ležících v obvodu říše České (feuda intra curten), jakož i mimo tento obvod v Chebsku, Bavorsku, Francku, Švábsku i Sasku (feuda extra curtem), jejichž účelem mělo býti zvýšení lesku královské koruny české, velmi se rozmnožil, zejména za Karla IV. a konečně i mnohá podmanství korunní tím způsobem vznikala, že mnozí zemané a svobodníci viděli se nuceny přikázati se se svými statky světskými duchovním pánům. Pány ty arci králové čeští, zejména Karel IV., napotom nutili, aby ohledně takovýchto manských statkův a též ohledně zastavených jim hradů též k nim vstupovali do manského svazku. Přes to všechno ústav manský nemohl u nás zdomácněti a nedodělal se nikdy toho významu a rozšíření, jaké měl v západní Evropě. Úřady zemské, krajské i městské u nás nebyly na př. udělovány dědičně v léno, nýbrž ostávaly svobodnými, netoliko na králi, nýbrž i na stavech závislými dočasnými úředními hodnostmi. Veliká většina držitelů statků ostávala napořáde svobodna, spravujíc se zemským právem a nesouc toliko ty povinnosti, ku kterým na sněmích byla svolila, a toliko menšina podléhala manskému právu a i ta záhy vším úsilím starala se o to, aby se pozbavila povinností s držením manského statku spojených a aby právním postavením svým mohla se rovnati držitelům svobodných statků. Války husitské a stálé napotomní finanční nesnáze panovníků přispěly pak neméně k tomu, že mnohá manství se osvobodila, ve svobodná »dědictví« obrátila, a že obvod platnosti manského práva značně se ztenčil. Kromě toho nastalé v XV. a XVI. stol. změny ve válečnictví nemálo k tomu přispěly, že obsah ústavu manského podstatně se zjinačil, ztrativ původní vojenský svůj ráz a podržev toliko služební, chceme-li též státoprávní a částečně i hospodářskou povahu. Králové Jiří i Ferdinand I. sice hleděli hájiti práv koruny vůči manům doma i v říši, avšak r. 1574 císař Maximilián II. přímo nařídil komoře české, aby vyzvala many české, by se z manského poměru vykoupili a aby se o výkupní cenu s komorou od případu ku případu dohodli, a také od té doby mnohé hrady, panství i statky (na př. r. 1562 Loket, r. 1575 Zvíkov, r. 1595 Most, r. 1599 Trutnov, r. 1608 Tachov atd.) jsou ze svazku manského propuštěny. Jiným zase manům bylo povolováno, aby se statky manskými svobodně nakládali, a i pobočným jejich příbuzným právo dědičné k statkům druhdy se přiznávalo. Nicméně ku konci této doby trval ještě slušný počet manství českých a pokud se tak zv. německých lén koruny České v říši týkalo, byli to zvláště králové z rodu habsburského, kteří chtějíce uhájiti svému rodu postavení v říši, pilně k tomu přihlíželi, aby právům koruny České k těmto lénům v ničem nebylo zadáváno.
Pochopitelno, že při takovémto vývoji ústavu manského bylo velmi málo jednotných zásad platných pro všechna manství a také ani pokusy se nestaly k sepsání nějakého jednotného manského práva u nás. Každá skupina manů, větších i menších, ano téměř každý man měl své listiny, své právní prameny, kterými se svazek jeho manský upravoval, a pokud tyto prameny nestačily, utíkáno se k podpůrným zřídlům manského práva. Tak v pohraničných krajinách Čech vydal manům tamějším Přemysl Otakar II. majestáty na jejich práva a povinnosti; avšak obsah jejich známe toliko z pozdějších potvrzení. Obšírnější takovéto konfirmace výsad obdrželi na př. r. 1325 manové hradu Kladského, r. 1335 hradů Tachova a Přimdy, r. 1340 krajiny Trutnovské a Královédvorské, r. 1341 krajiny Loketské; manům koruny České v Hoření Falci vydal r. 1355 Karel IV. zvláštní řád soudní atd. Manové tito odbývali schůze, jichž sneseními se spravovali a příslušeli ku privilegovaným soudům manským, jejichžto nálezy zapisovaly se do soudních register tamějších a měly povahu praejudikátů. Při tom spravovali se podpůrně buďto manským právem Saského Zrcadla, které přísné zásady ústavu manského déle zachovávalo, anebo Švábského Zrcadla, jež bylo manům příznivější a k volnějším ustanovením langobardského práva se klonilo. Pro vlastní česká manství uvnitř země platilo záhy zvláštní české manské právo, jehožto prameny byly kromě manských listův a privilegií nálezy soudu dvorského a manských soudů hradských, snesení nebo zřízení sjezdů manských, výpovědi královských soudův a naučení zemského soudu ve věcech manských, paměti úředníků soudu dvorského (na př. z r. 1360 soudců dvorských Jence a Jetřicha řeč. Špaček, kolem r. 1400 sudího dvorského Břeňka ze Skály, r. 1414 písaře dvorského soudu Sezemy atd.), jakož i jiné zápisy desk dvorských nebo register soudů manských. Podpůrně užívalo se na českém soudě dvorském pramenů zemského práva, jmenovitě snesení sněmovních a zřízení zemských, na některých menších soudech manských přihlíželo se též k Švábskému Zrcadlu, které proto před válkami husitskými po prvé a v XV. stol. po druhé do českého jazyka bylo přeloženo, a r. 1538 od biskupa olomúckého Stanislava pod názvem Práva manská v Olomúci česky tiskem vydáno.
8. Městské právo. Cizí osadníci, kteří ve XIII. stol. do zemí našich byli králi českými a vrchnostmi církevními i světskými voláni, aby pomohli zakládati osady městské, vymohli sobě, aby po příkladu staré kupecké osady německé na podhradí pražském vyňati byli ze zemského práva a aby mohli žíti dle práv a obyčejů těch měst a krajin, odkud byli přišli. Kolonisace tato dála se do zemí našich dvojím proudem, od jihozápadu a od severu, tak že nově osazené obyvatelstvo městské v Čechách, pokud bylo německého původu, rozstupovalo se záhy na dvě hlavní skupiny: jednu nalézající se v obchodním spojení a v právním styku s městským obyvatelstvem jižního Německa, jmenovitě Bavorska, Rakous a Frank, a prostřednictvím jeho též s městy hornoitalskými, a na druhou skupinu přiléhající k saským osadám městským v krajinách polabských. Skupiny ty, majíce své zvláštní zájmy a potřeby, zavedly i vyvinuly též práva a zřízení svá městská v mnohém ohledu od sebe různém a tato různost přenesla se i do měst českých. Kdežto většina měst našich, Staré město Pražské, Kutná Hora, Plzeň, Budějovice, Cheb, Loket a jiná založena byla pomocí osadníků, kteří náleželi většinou ke kmenu bavorskému nebo franckému, a proto na počátku v souhlasu s právy měst bavorských, rakouských a franckých (též nizozemských), jmenovitě s Norimberkem, Řeznem, Vídní, též Brnem a Jihlavou, vlastní svá práva vytvořila; města naše polabská, jako Litoměřice, Ústí nad Labem, Mělník, Nymburk, Hradec Králové a jiná v jejich okolí založená, zavedla právo a zřízení své městské dle vzoru mateřských svých měst Magdeburka a Halle a dále také v souhlasu s nimi je vyvinovala. Takovým způsobem nabyla u nás platnosti práva městská, jež, hledíce k obsahu jich pramenů, můžeme na dvě skupiny rozvrhnouti; na jednu středo- a jihočeskou, která k jihoněmeckému, hlavně bavorskému právu, a druhou severočeskou, která k severoněmeckému neboli saskému právu městskému přiléhá. Skupina měst středočeských a jihočeských rozpadala pak se ve XIII. až XV. stol. dále na tři skupiny: na skupinu měst, která ve Starém městě Pražském, druhou, která v Jihlavě, a třetí, která v Norimberce a Chebě střed svůj měla; skupina měst severočeských měla v Litoměřicích, Hradci Králové a v Menším městě Pražském svá střediska. Jsou pak i zprávy, že Staré město při samém založení svém norimberským právem bylo obdařeno. Hledíme-li k národní provenienci práva městského, bylo právo městské jižního původu při samém vkročení do zemí našich již amalgamovaným právem německorománským, proto bylo také právem vyvinutějším a spořádanějším, nežli právo saského původu. Ono podléhalo také napořáde více vlivu obecného práva a částečně i zemského práva, a platíc v hlavním městě země vyvíjelo se čím dále samostatněji, tak že po válkách husitských začalo se nazývati českým právem městským. Naproti tomu městské právo Magdeburské jevilo velkou setrvačnost na starých názorech právních, jaké došly výrazu v Saském Zrcadle, a tím vysvětluje se, že dlouholetý zápas, který na půdě naší byl veden mezi těmito dvěma nestejnorodými a nerovnocennými soustavami právními, na sklonku této periody skončil opanováním pole dokonalejším městským právem Pražským a úplným zatlačením zastaralého práva Magdeburského z měst českých.
Zápas tento započal se nejprve sjednocováním práva městského ve městské skupině středo- a jihočeské. Práva městská, nabyvše během XIII. stol. u nás platnosti ve formě zakládacích listin městům udělených, vyvinovala se nadále jednak novými listinami královskými, jednak autonomní činností rad a obcí městských. Povolená městům autonomie ve věcech obecních a soudních mohla přirozeně vésti k velkému partikularismu, tak ze každé město mohlo míti a také mělo svůj vlastní materiál právní, svá privilegia a statuta, své nálezy a naučení, tedy své zvláštní městské právo; avšak záhy byli dáni činitelové, kteří působili k materiálnímu a formálnímu sjednocování městského práva buď v celé zemi nebo aspoň v některé z obou hlavních skupin měst. Byl to král, jenž s úředníky svými spravoval jednotně města královská, vydával jim společná privilegia a nařízení, jakož i vykonával nad nimi vyšší soudní moc dle společných zásad a částečně v souhlasu s ustanoveními zemského práva. Soudní stolice předních měst, jež jsme svrchu jako střediska života městského jmenovali, povýšeny jsou na vyšší soudy městské, u nichž z ostatních měst brali naučení a k nimž se odvolávali. Následkem toho šířily se po městech totožné prameny právní mateřských měst přičiněním písařů městských ve formě sdělení práva, sbírek statutů, nálezův a naučení, jakož i právních knih, a společné tyto prameny přispívaly nemálo k tomu, že správa a soudnictví ve městech jedné každé skupiny jednotně byly vedeny. Pokud se jmenovitě právních knih týče, kterých se při konání soudní moci ve městech jako podpůrného pramene užívalo, rozšířily se v Praze a ve městech skupiny středo- a jihočeské hojně přepisy Švábského Zrcadla, doplněného pojednáními o právech Pražských a Norimberských, a napotom právní kniha brněnského písaře Jana z r. 1353, zvaná brněnským municipálem, v původní i ve skrácené redakci (viz Brněnské městské právo). Kromě toho šířily se názory obecného práva, zejména v oboru processuálném, po městech pomocí přepisů pramenů práva římského a kanonického, spisů praktických z toho oboru a též hornického práva krále Václava II. V Litoměřicích pak a ostatních městech severočeských užívalo se dlouho dvou právních knih XIV. stol. tak zv. Wikpildy a knihy distinkční práva Magdeburského jako pramene podpůrného, jakož i některých nesystematických sbírek nálezů magdeburských. Po válkách husitských jsou všechny tyto právní knihy do českého jazyka překládány, pokud již před válkami nebylo se tak stalo, a nové sbírky a nová původní sepsání městského práva (na př. Staroměstská tak zv. Práva Soběslavská z r. asi 1439), přispívaly k dalšímu sjednocování práva, zejména ve skupině měst, jež se spravovala právem Pražským. Když pak v čelnějších městech právní materiál do knih městských zapisovaný se pořáde množil, přehlednost jeho trudnější se stávala, a následkem toho ve městech se zmáhala nejistota právní, a když zároveň vyšší stavové začali městům mnohá dobře nabytá práva popírati, tu stávala se čím dále tím naléhavější potřeba obecného zákonníka městského, který by se vydal tiskem a kterým by všichni obyvatelé městští byli povinni se spravovati. Ferdinand I., chtěje nabyti většího vlivu na soudní a obecní správu měst, přiměl mistra Brikcího z Licka, že vydal r. 1536 v Litomyšli tiskem Knihy městských práv Starého města Pražského i jiných měst království Českého k témuž právu náležitých, aby se jimi většina měst spravovala. Byl to český překlad brněnského municipálu, skráceného a doplněného některými statuty pražskými a nálezy jihlavskými, tudy pouhá právní kniha a nikoli zákonník městský. Pokus, přiměti města, aby se ustanovením tohoto tištěného práva ve všem podrobila a obmezení autonomie své městské v jeho smyslu dobrovolně připustila, se nezdařil; avšak od této doby napořáde na sněmích jednalo se o sepsání a vytištění práv městských, kterými by všechna města se spravovati mohla a jež by i ostatním obyvatelům byla známa. Snahy tyto byly podporovány okolností, že Ferdinand I. po přemožení odporu stavovského r. 1547 obmezil značně autonomii městskou, odňal městům mnohé výsady a zřídil pro všechna města soud appellační nahradě Pražském, jehož judikatura nemálo přispěla ke sjednocení práva městského v celé zemi, a to k sjednocení na základě obecného práva římského a s ním sourodého Pražského práva. Nicméně Litoměřice a ostatní města spravující se právem Magdeburským kladla houževnatý odpor těmto sjednocovacím snahám, a když r. 1569 většina měst předložila císaři Maximiliánu II. ku schválení návrh zákonníka městského, vypracovaný důmyslným právníkem, staroměstským kancléřem m. Pavlem Kristiánem z Koldína, tu Litoměřičtí r. 1571 podali císaři též sepsání svého práva z péra kmeta litoměřického Mikuláše Mitasa Austina s nápisem: Extrakt hlavnějších a přednějších artykulův z práv Saských anebo Magdeburských vybraných, který dal podnět ku kritice pro právo Magdeburské velice nepříznivé. Přes to Litoměřičtí dovolávajíce se svých výsad odepřeli vzdáti se svého práva městského a tak nezbývalo císaři Rudolfovi II. a sněmu nic jiného, nežli dáti Pražanům zatímné povolení, aby svá práva »všem vůbec« vydali. Tím způsobem vyšla r. 1579 tiskem proslavená Koldínova Práva městská království českého, která dopřávala městům uspokojivou míru samosprávy a v ustanoveních o právu processuálném, soukromém a trestním těžila v rozsáhlé míře jak ze zřídel obecného práva římského tak i statutárného práva Pražského a práva zemského. Systematika knihy Koldínovy ve mnohém ohledu připomíná práci Všehrdovu o právu zemském a vyniká podobně jako ona samostatností, jasností právnických výměrův a jadrností řeči. Koldín r. 1581 vydal ještě stručný výtah neboli krátkou summu své kodifikační práce, v kteréžto summě latinská rčení vypustil, poněvadž prý jim mnozí nerozumějí. Summa tato pro praktickou příručnost dočkala se čtrnáctého vydání a vyšla také r. 1607 a 1614 v Lipsku tiskem v německém překladu pod názvem »Das behmische Recht«. Vlastní práva Koldínova přeložil sice měšťan kadaňský Petr Štěrba ze Štěrbic do něm. jazyka, avšak překlad ten nebyl tiskem vydán. Když pak opětované pokusy přiměti Litoměřické, by se těmito právy městskými spravovali, ostávaly bezvýsledny, snesli se císař a stavové na sněmě r. 1610, aby v Čechách nebylo již užíváno práv Magdeburských, nýbrž aby při všech soudech městských spravovali se toliko Koldínovými právy městskými z r. 1579, která tudy za obecný zákonník městský jsou uznána a vyhlášena. Tím dlouholetý sjednocovací process městského práva na půdě naší byl ukončen; při tom zároveň recepce obecného práva římskokanonického v rozsáhlé míře ve městech byla dokonána. V ten čas také na obnovené akademii pražské začala se opět čtení právnická a kromě toho mnozí vzdělaní právníci, jako Vít Oftalmius z Oskořína, Matěj Molesinus, Kocín z Kocinetu, Jan Matouša Sudetis, Simon Skála z Kolince a mn. j., pokoušeli se soustavnou, synthetickou methodou pěstovati obecné i domácí právo, hledíce objasňovati zvláště ustanovení městského práva ve spisech i ve výkladech akademických.
9. Právo vesnické. O zvláštním psaném vesnickém právu u nás můžeme vlastně mluviti teprve od té doby, když během XIII. stol. duchovním a pak i světským vrchnostem byly králi českými pro lid poddaný na jejich statcích usedlý povoleny exemce ze zemského práva, t. j. když lid tento vesnický vyňat jest z pravomoci úřadův a soudů hradských a podřízen zvláštním vrchnostenským úřadům a soudům. Králové čeští i vrchnosti vydali množství předpisů pro kolonisty z ciziny povolané a pak i pro české obyvatele vesnic, z nichž někteří ve vlastním zajmu, jiní donuceni vrchnostmi vzdávali se svého »českého práva« vstupujíce do téhož poměru k vrchnostem jako osadníci němečtí. Jim všem vydány jsou úpisy od vrchností o jejich povinnostech a právech a povolována jistá míra samosprávy obecní, které ve vesnicích starého založení zajisté též se těšili. Následkem toho právo vesnické vyvinovalo se rovněž tak partikularisticky jako právo městské, jehož subsidiární platnost ostatně pro právo vesnické namnoze se uznávala. Přerozmanité poměry právní obyvatelstva vesnického upravovaly se jednak nepsanými právními obyčeji, jednak nepřehledným počtem listin a ustanovení právních, jichž forma celkem dosti byla shodna s prameny městského práva. I tu byly výsadní listiny králův a vrchností, i tu psaly se prameny autonomní činností vzniklé, snesení, nálezy a naučení do obecních knih anebo do knih některého sousedního města pro věčnou paměť. Zvláštní zajímavost z vesnických psaných pramenů právních mají: a) Sbírky vesnických naučení, zvaných též potazy, zřízení, snesení, řády vesnické (dorfweisthümer), které mají povahu sepisování a vyhlašování obyčejového práva na hromadách obecních na základě výroků starých lidí, a to původně asi bez spolupůsobení vrchností. Řády ty vyskytují se osaměle i ve sbírkách v českých i německých vesnicích, ovšem velmi pořídku, poněvadž po válce třicítileté vrchnosti velkými tresty stíhali každého, kdož se jich dovolával nebo je přechovával. Druhdy stará tato práva vesnická zapisovala se do zvláštních knih, časem nová pravidla jsou k nim připisována a zápisy ty předčítány jsou aspoň jednou v roce v obecních hromadách nebo na zahájených soudech. majíce formu příkazův a zákazův obecních. Že tím způsobem zachovávaly se v českých obcích starého založení mnohé obyčeje právní, jež byly druhdy částí místního obyčejového práva českého, sotva lze pochybovati. b) Urbáře. Jako poddaní hájili svých práv sepisováním vesnických řádů, tak zase vrchnosti chovaly v patrnosti povinnosti poddaných tím způsobem, že důchody z panství a vesnic zapisovaly si do urbářů neboli knih úročních, z nichž během času vyvinuly se venkovské knihy pozemkové. Konečně c) řády vrchnostenské. Jako v zemském a městském právu autonomní prameny právní musily ustupovati kodifikacím práva a nařízením vládním, podobně na vývoj vesnického práva vrchnosti vždy větší vliv sobě zjednávaly. Zprvu potvrzovaly toliko předložené jim řády vesnické, časem měnily je, konečně následkem utužování poddanství od konce XV. stol. nabývajíce vždy většího vlivu na záležitosti obecní, účastnily se také samy sepisování vesnického práva a vydávaly řády, jež autonomní práva vesnická z platnosti zatlačovaly. Při tom docházelo k jakémusi sjednocování vesnického práva, neboť vrchnost dávala v řádech těch dosti libovolná nařízení všem svým poddaným celého panství, netoliko jedné vesnice. Podobnou obecnější povahu měly také vrchnostenské instrukce hospodářské úředníkům vrchnostenským dané, jak mají statky panské a lid poddaný spravovati, jež též se mohou považovati za pramen dvorského práva. Při sepisování takovýchto řádův a instrukcí hospodářských často se hledělo k osvědčeným vzorům, jež z jednoho panství na druhé se šířily, a též k obsahu zajímavého soukromého pojednání o správě hospodářské, kterou r. 1587 mistr Daniel Adam z Veleslavína pod názvem Hospodář byl vydal a ve které bylo také obsaženo poučení o soudním řádu, kterého na vesnických soudech má se užívati. I ze spisu toho patrno, kterak zemské a městské právo podržovalo podpůrnou platnost ve věcech vesnického práva.
10. Prameny historické. Při bohatosti pramenů právnických v této době prameny historické a jiné literární zprávy nemají více toho významu pro právní dějiny, jako v době starší. Přes to pro poznání skutečného právního života důležit je obsah jak listin, tudy i sbírek listin, obsažených v kopiářích, registrech a formulářích, tak i zápisů v aktech právních. Kromě toho arci z letopisů, kronik a jiných sepsání, domácích a cizích, doplňujeme své vědomosti o právním vývoji domácím. (Viz Dějiny české literatury, str. 287. a 298.)