Omladina a pokrokové hnutí/Zatýkání

Omladina a pokrokové hnutí Antonín Pravoslav Veselý
V místnostech klubu poslanců strany svobodomyslné	Zatýkání	V šupárně

Údaje o textu
Titulek:	Zatýkání
Autor:	Antonín Pravoslav Veselý
Zdroj:	VESELÝ, A. Pravoslav. Omladina a pokrokové hnutí Online na Internet Archive
Vydáno:	Vlastním nákladem 1902. s. 194 – 199.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Omladina

Po probdělé noci přišel jsem pozdě domů a proto nezbývalo mi nic jiného, než přispati si. Ale moje probuzení nebylo nijak sladké. U postele zjevil se policejní strážník. Pozdravil, otci, jehož znal, stiskl ruku, a otázal se, kdo z přítomných synů je redaktorem »Pokrokových Listů«. Přihlásil jsem se. »Pan komisař vás nechá žádat, abyste k němu na chvíli přišel « oznamoval mi strážník, dodávaje: »Chvílku počkáme, než přijde prohlídka.«

Vyskočil jsem z postele jako jelen, oblékl kabát i kalhoty, a šel se do kuchyně mýt. Na cestě podařilo se mi šťastně odhodit některé kompromitující drobnosti do sklepa. Ještě jsem se ani řádně neopláchl a již tu byla druhá návštěva: policejní strážník s jedním detektivem. Obrátili na ruby kde co, hrabali se i v peřinách. ale nic nenašli. Třesoucí se rodičově pohlíželi na jejich barbarské řádění s malou duší. Pojedl jsem něco málo a šel s nimi. Volno mi nebylo. Lidé na cestě zevlovali po mně jako po dravé zvěři. Oddychl jsem si, když jsem byl u cíle své křížové cesty: na malostranské strážnici. K velikému úžasu spatřil jsem tam již také svého dobrého kamaráda Fr. Dudu, s červenou páskou přes prsa. Uvítal mě velmi vřele. Stiskli jsme si ruce a vyptali se jeden druhého na výsledek prohlídky. Naši krotitelé s nelibostí sledovali tuto zábavu svých obětí a konečně nám zakázali spolu mluvit. Tak jsme mlčeli, chvílemi se jen ušklíbajíce,

Na strážnici sepsali s námi krátký protokol, a v průvodu jednoho anděla střážce poslali nás na policejní řiditelství do Poštovské ulice. Nebyl jsem tam neznám: při demonstraci Komenského zdržoval jsem se v něm dva dny. Nastala stará procedura: prohlížení kapes a šatů, psaní osobních výkazů atd. Děla se v tak zvaném »přijímacím saloně«, kde žalářník přejímá zatčené od policie, nebo jí je k dalšímu upotřebení vydává. Bez jakýchkoli ještě okolků uvedl mě klíčník »pan Josef«, člověk jinak dosti slušný, do cely v prvém poschodí, kde zachal mě spasitelnému rozjímání. Dudu strčil jinam.

Nerozmýšleje se, lehl jsem si na pryčnu, kterou jsem již kdysi svým mrzkým tělem otlačil, a uvažoval o »politické situaci«. Hlavu jsem měl jak mraveniště, plnou otázek: Co se děje? Udal mě někdo pro nějakou demonstraci? Či mě zatkli pro »Pokrokové listy«?

Co jsem se takto mučil zpytováním svědomí, zaklepal někdo vedle přitlumeně na zeď. Opakoval jsem klepání a přiložil ucho ke zdi. Kdo je tam? ptal se nepovědomý mi hlas. »Veselý«, odpověděl jsem. Po tichém dohovoru bylo mi jasno, že vedle v cele žije můj komplot Valtner, jehož jsem dosud mnoho neznal. Chuďas, nejsa zvyklý takovému pohostinství, jakého se mu od c. k. policie dostalo, naříkal si. Stýskalo se mu v těch čtyřech smutných, ušmouraných zdech po svobodě... Těšil jsem ho, jak nejlépe jsem dovedl. Rozezpíval jsem se, až se zdi třásly. »Marseillaisa« zvučela policejní kobkou, až pan Josef znepokojen přichvátal a zaťukal mi na dveře s otcovským napomenutím: »Nedělejte takovej rámus! tady nejste v putyce!« Chtě nechtě musil jsem uposlechnouti.

K večeru byl jsem volán k výslechu. Okolo mě stáli dva komisaři, kladli mi otázky a jeden z nich, nemýlím-li se, zemřelý Kačerovský, zapisoval. S panem Oličem nevešel jsem tedy nijak ve známost a v užší přátelský styk. Byl jsem vskutku zvědav, z čeho budu obviňován. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem se dozvěděl, že jsem členem tajného spolku »Omladina«, jehož tendence jsou velezrádné a jehož dílem byly veškeré poslední demonstrace, dále že jsem psal a rozhazoval 17. srpna velezrádné lístky a dělal jiné, mnoho roků slibné neplechy. S nejrozhodnějším tónem odmítl jsem toto podezřívání, prohlásiv, že o žádném tajném spolku »Omladina« nevím a ostatními delikty necítím se býti vinen. Tvrzení mému, ačkoliv se dělo s tváří nemluvňátka, nebylo dáno víry. Budu prý dopraven, protože se nechci přiznat, k trestnímu soudu. Bohu poručeno, myslel jsem si, a ač jsem nekřesťan, připravil jsem se přijímati rány osudu s odevzdaností do jeho rozmarů.

Ve špatné náladě šoural jsem se v průvodu svého neodlučného stínu »pana Josefa« zpět do své »komnaty«. Dlouhou chvíli krátil jsem si chozením a rozjímáním; příchod »zuwachsu« t. j. přírůstku, s nímž jsem v přátelské besedě, jakkoliv se zdál trochu namazán, setrval až do tmy, potěšil mě. Díky dřevěnému bednění. jímž jsou malá, mřížovaná, dostatečný vzduch a potřebné světlo nepropouštějící okénka cel na policejním řiditelství zahražena, byli jsme brzy v horší tine, než se skrývá pod jezuitským širákem. Znaven, lehl jsem si konečně na pryčnu, umlkl a začal podřimovati: nemohl jsem však usnouti, setrvávaje v polosnu a v polobdění, jako člověk jehož něco tíží. Snad zlé svědomí, nebo vzpomínky na domov nedaly mi pokoje.

Ráno byl jsem vzhůru velmi časně. Chtěl jsem se mýt. ale kde nic tu nic. Po ručníku nebylo ani stopy, pouze v koutě, ve džbáně, ne právě vábícím, bylo trochu vody. Umývadlo stálo vedle, ale skoro jsem se ho štítil. Zůstal jsem raději špinavý, než abych se myl těmito klasickými pomůckami. Aspoň jsem si larvu neodřel. K snídani nedostal jsem nic: c. k. policejní orgány pokládají ji za luxus; pro sebe ovšem ne... Utřel jsem si ústa, jakoby se stalo, a sušil zuby.

Po deváté hodině prostranství před mojí celou oživlo; nahlídl jsem dírkou ve dvéřích, značně velikou, a uzřel množství ženských: prostitutky. Hovořily zcela nenuceně, a vyváděly takové nestydatosti, že jsem se, ač nejsem příliš choulostivý, rděl. Mnohé vyhrnovaly sukně a připravovaly své tělo k lékařské prohlídce. Pěkného jsem při tom pranic neviděl. Za ženskými přišli mužští, mezi nimi i já. Někteří z nich drbali se ve vlasech velice povážlivě. Buď si bílý hmyz přinesli z pelechů, v nichž žili, nebo ho nabrali v šupárně na c. k. policejním řiditelství, o které lidová píseň nechvalně pěje:

„Když jsme byli na derekci, tak jsme viděli,
jak tam vši z kouta do kouta deku tahaly.“

Policejní lékař tehdejší, dr. Šimáček, dosti hrubě poručil každému, aby se částečně svlékl, prohlédl, je-li pohlavně zdravý, a zavolal dalšího. Nebylo mně při těchto obřadech ani dost málo příjemno, a byl jsem rád, když jsem se zase ubytoval v cele.

Po poledni přinesl »pan Josef« tak zvanou »chlupatou« polévku, jejíž vlastností je, že sestává z mnoha vlastností, t. j. bramborů, rýže, hrachu, zeleniny, krup a jiné, málo chutné směsi. Trochu jsem jí pojedl, ač se mi žaludek při tom hrůzně kroutil a měl jsem obavu před zvracením; ostatní jsem nechal. Trápení mému blížil se konec. Když jsem chudý svůj oběd odbyl, přišel »pan Josef« a vyzval mě, abych se chystal k odchodu, že půjdu k trestnímu soudu. Děj se co děj, myslil jsem si, jen když se dostanu odtud. Proto jsem se ani netrudil vzpomínkou na nepříjemnost své procházky v ozbrojeném průvodu.

O druhé hodině rozevřely se dvéře a »pan Josef« vedl mě do »přijímacího salonu«, kde k svému úžasu nalezl jsem šest jiných zatčených, mladičkých hochů, s utrápeným zevnějškem a uplakanýma očima... to byli moji spoluviníci!... Většinu z nich jsem jaktěživ ani neviděl!... V malé chvíli kráčeli jsme jeden po druhém, vždy s jedním c. k. strážníkem ulicemi, míjíce zvědavé, zastavující se obecenstvo. V čekárně Novoměstské trestnice jsme se sešli: Kott, Duda, Novák, Javůrek, Valtner, Zettl a já. Ubezpečivše se, že každý, kdo něco prováděl, zachová úplnou mlčenlivost, rozveselili jsme se. Pokud čas stačil, povídali jsme si, jak se nám na policii dařilo. Nejhůře bylo těm, kteří se dostali do šupárny. Bratr, jenž se později do nečistých jejích útrob dostal, vyličoval mi ji následovně: