Omladina a pokrokové hnutí/Závěrečná kapitola

Omladina a pokrokové hnutí Antonín Pravoslav Veselý
Ministerská krise. Strana agrární. Radikální státoprávníci	Závěrečná kapitola	Doslov

Údaje o textu
Titulek:	Závěrečná kapitola
Autor:	Antonín Pravoslav Veselý
Zdroj:	VESELÝ, A. Pravoslav. Omladina a pokrokové hnutí Online na Internet Archive
Vydáno:	Vlastním nákladem 1902. s. 461 – 462.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Omladina

Všecko má svůj konec; běh času nikoliv: událost za událostí zatlačuje, aby z temna budoucnosti vynesl děje nové. Tak zacházel i s osobami v této knize: řiditel trestnice na Borech, Šnábl, musil jíti do pense; postavení jeho bylo otřeseno mnohými nesprávnými manipulacemi. Svého ponížení nesnesl a za krátko skonal. Komisař Olič vyznamenán řádem a povýšen za dvorního radu. Bývalý koncipient Křikava, referent ve vyjimečném výboru, jmenován právě policejním řiditelem v Praze. Vyjimeční soudcové při přelíčení »Omladiny«: radové zemského soudu Krčmář, Hoffmann atd. povýšeni k vrchnímu zemskému soudu. Adjunkt Kursch dočkal se radovství.

Za to mnohý z vynikajících účastníků velikého hnutí pokrokového spí již klidný spánek pod drnem.

Na hřbitově olšanském leží zlatý člověk: JUC. Ant. Čížek. Zánět pohrudnice zničil dne 6. června 1897 tohoto skvělého ducha v ladném těle. Málo bylo těch, kterými úmrtí jeho hluboce neotřáslo. Mládí, talent, krásu, přírody dary neobvyklé, pohltil nenavratitelně studený hrob...

Daleko od Prahy, ve St. Jičíně, kryje hromádka hlíny všecko, co smrtelného zbylo ze »stařičkého« Fr. Vahalíka, duše neocenitelné. Každý kout své drahé Moravy znal, pro ni cítil, pro ni do úpadku, téměř neznám, psal a pracoval. Sotva kdo tušil, co v něm bylo ztraceno, když dne 16. dubna 1901, tuberkulosou zlomen, v nemocnici umíral. Jen hrstka přátel stála dojata, slzíc nad jeho vyhublou mrtvolou.

Nedlouho po nich následoval J. Kříž. Opuštěn ženou, která uprchla s Al. Habrem do ciziny a vzala s sebou i děti, naříkal v dopisech z Pankrácké trestnice na celý svět.

Ve špatném tělesném stavu byl dán do nemocnice: kašlal, měl krátký dech atd. Když se mu ulevilo, doufal, že nemocnici opustí a že v brzku bude svoboden... Dočkal se toho... Dne 13. dubna 1898 dotrpěl a za tři dny na to pochován na trestaneckém hřbitově...

Budiž jim všem země lehká!

Na Pankráci zůstal jen Dragoun a Doležal, kteří co nevidět vyjdou. Mimo nich je tam i Pačes, přeložený z Borů.

Jedny pohltil jícen hrobu, druzí oddali se výhradně požitkářství a třetí z pokrokového hnutí pracují dále; vítr zanesl je však do všech koutů: státoprávní radikálové, toť krev z krve pokrokového hnutí; radikální pokrokáři rovněž; agrární ci mají Hrubého, Zázvorku atd.; národní dělníci J. V. Klofáče, V. Choce, J. Klečáka, Fr. Mayera, J. Černého atd., Mladočeši dra Preise, redaktora národohospodářské části »Národních Listů« Gr. .Moudrého, sekretáře klubu svobodomyslných poslanců atd., anarchisté K. St. Neumanna, realisté MUDra J. B. z Krejczů, MUDra Zd. Foustka atd., sociální demokraté: dra Frant. Soukupa, F. V. Krejčího, MUDra Fr. Miláčka, Fr. Tomáška, Dra Meissnera, Fr. Modráčka, K. Pelanta, J. Skaláka atd. Na Moravě část lidovějších pracovníků rekrutuje se také z pokrokového hnutí. I do Chorvatska našlo si ono cestu. Po spálení maďarského praporu před pomníkem bana Jelačiče v Záhřebě, za pobytu císařova v roce 1895, bylo 50 studentů odsouzeno až k 6měsíčnímu vězení a mnozí z nich relegováni z university. Vyloučení odebrali se do Prahy, kde zaníceni byli pokrokářstvím a realismem, kteréž idee přenesli později i do Chorvatska. Dosud působí jako »hrvatska napredna (pokroková) omladina«, vydávajíce i svůj list »Hrvatsko Misao«.