Omladina a pokrokové hnutí/Vyšetřovací vazba

Omladina a pokrokové hnutí Antonín Pravoslav Veselý
Byl tajný spolek „Omladina“, nebo nebyl?	Vyšetřovací vazba	Odsouzenci

Údaje o textu
Titulek:	Vyšetřovací vazba
Autor:	Antonín Pravoslav Veselý
Zdroj:	VESELÝ, A. Pravoslav. Omladina a pokrokové hnutí Online na Internet Archive
Vydáno:	Vlastním nákladem 1902. s. 235 – 243.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Omladina

Separace Novoměstské trestnice naplnily se jako břicho pořádného jedlíka. Žalářní nevěděl si již s přílivem »zuvachsů« rady. Zatčení »Omladináři« těšili se, že přijdou před porotu, která je propustí. Zpráva o prohlášení vyjimečného stavu a zrušení porot udeřila do nich proto jako hrom. Přinesl ji nějaký »novic«. Mocně vzrušeni, ptali se hoši jeden druhého: »Co se to venku děje?«

Úžas všech stoupl, když zvěděli, že byl předveden i Ant. Hajn, redaktor »Neodvislosti«, zatčený dne 20. září. Když se c. k. úřady odvažují již i na ty, mysleli jsme si. kteří se těšili takové úctě, musí to venku býti povážlivé. Po Ant. Hajnovi následoval K. St. Sokol, vzatý do vazby dne 23. září pro velezrádu, spáchanou v Lišově. Byl však následujícího jitra o 6. hodině odvezen do čes. Budějovic. Dne 29. září zatčen J. Škába, redaktor »Nových Proudů«. Po něm odvezen na c. k. policejní řiditelství ve fiakru dr. Al. Rašín, který chtěl po potlačení pokrokového tisku vydávati »Nezávislost« v Kolíně. Když mu to nebylo dovoleno, přejal »Polabana«, někdy i dvojnásobně konfiskovaného. C. k. policie činnost jeho přetrhla. Vyšetřovala ho nejprve pro události u Choděry, později však nechala ho ve vazbě pro »Omladinu«.

Političtí vězňové putovali v té době do Novoměstské trestnice jako procesí. Brzy »bručelo« jich přes 90!... S nimi jakoby zavál nový vzduch, nový život do komisní všednosti Novoměstské trestnice... Soudce, chtěje zabrániti smlouvání »komplotů«, obmezil procházky. »Omladinář«, kterého zákaz postihl, směl choditi na vzduch za dva, za tři dny... Byl na tom hůře než obyčejný »chmaták«... Rámusy pomohly ale brzy k ústupkům. Procházky dány všem stejné, s vyjimkou, že »Omladináři« roztříděni tak, aby se nedostali k sobě. Udály se při tom však komické omyly: ze samé opatrnosti nevědomky zařaděn právě »Omladinář« k »Omladináři«. V celách žili politikové se »sprostými vězni«. Bylo s nimi také z počátku, pokud si nevybojovali lepší kus života, stejně zacházeno. Ku př: Ant. Hajn po svém zatčení přidělen k obviněnému pro loupežnou vraždu. Když žádal dozorce o něco k jídlu, dostal za odpověď: »Hošíčku, tady to nejde. Tady nejsi v hospodě!« Ženatý člověk, absolvovaný filosof, redaktor vážného týdenníku, nazýván »hošíčkem«. A to ještě byla jedna ze slušnějších odpovědí! V četných případech byly horší!... Podobně i F. Šrekr dán mezi zloděje, F. Modráček měl za společníka vraha Vavrouška atd. Zloděj, cikán, podvodník, »Omladinář« i vrah dobře se spolu snášeli. Novoměstská trestnice smazala mezi nimi všecky rozdíly. Poměry jejich aspoň se valně nelišily. Mnohý »Omladinář« si musil umýt zem, třeba nikdy nic podobného nedělal. Byl trestán tím již před odsouzením. Vazba zostřena mu nejen potupným snižováním jeho osoby, ale i zbytečným obmezováním a ukládáním mu nepřiměřené práce. Hněv uvězněných vybuchal proto v nejrůznějších formách: ve sporech s dozorci a s c. k. soudci, v zuřivých výkřicích z oken cel a v pomstychtivých písních. Jedna z nich, která náladu »Omladinářů« nejlépe tlumočila, zní:

„Na Novém Městě
svírají pěstě,
s hněvem v tváři,
pokrokáři.

V bastile chladné
zdraví nám chřadne,
mstou duch hoří,
jej nezmoří.

Na podezření,
jsme uvrženi
do vězení,
tam mořeni.

Bodáky v Praze
přijdou vám draze,
nás učí znát
- - - - -

Písnička tato, složená na nápěv »U Sarajeva...«, vytryskla ze srdce příteli J. D. a nalezla všude ohlasu. Chvěje se v ní duch pomsty, smutku a nepovolnosti. Zpívána byla jako mohutný chorál. V málo dnech naučil se jí každý: politik i zloděj. Mimo ni byl »Omladinářům« nejmilejším »Rudý prapor«. Během delšího pobytu vyrostla v Novoměstské trestnici celá »omladinářská« poesie. V. Čížek složil: »Zapadla brána věznice klaté...«, Fr. Modráček: »Aj, policie, střež se, již bije...«, Al. Haber rozšířil neznámou »Ku obnově světa...«. Ve zlých časech zanotováno: »Strava naše vody džbánek, brambory a dalamánek, půjde-li to takhle dál, čert aby ten život vzal.« Kdo by dle toho myslel, že je zpěv v Novoměstské trestnici dovolen, velmi by se klamal. Naopak: je přísně zakázán a chycený zpěvák trestán buď temnou komůrkou čili »kačenou« aneb aspoň několika nadávkami. Jen tehdy může vězeň volně zpívat, zamhouří-li dozorce shovívavě oči, nebo vzdálí-li se od jeho cely. »Omladináři« zakusili proto dosti dlouhé chvíle, zejména ti, kteří nebyli zvyklí čísti. Hleděli si ukrátiti čas všemi možnými, uvěřitelnými i neuvěřitelnými prostředky. Originelní mísilo se se všedním, umělecké se sprostým.

Můj život plynul celkem dosti poutavě. Po přesazení zloděje a odvedení pytláka na Pankrác dostal jsem nové společníky, denně takřka jiné, až konečně byli ke mně dáni i »Omladináři« Rybák, Pokorný atd. Nebyl jsem s nimi však dlouho. President dvorní rada Procházka, dovoliv Ant. Hajnovi velikou vymoženost — »Pražského Denníka« — a dobře kontrolované psací potřeby, nařídil, aby byli všichni redaktoři, t. j. J. Škába, Ant. Hajn a já, dáni do společné cely na tak zv. »panskou chodbu«, která je útulkem bohatých lichvářů, kridatářů a politiků. Vykázána nám cela č. 83., kam za námi přišel i dr. Rašín. I ostatní »Omladináři« ze středu »sprostých vězňů« přeloženi na vyšetřovaneckých chodbách k sobě. Chování některých dozorců, zvyklých na hrubé zacházení s bezbrannými svými »klienty«, se změnilo. Byli mezi nimi, jako v každém stavu, lidé s převládajícími dobrými či špatnými vlastnostmi. Nucení k mytí země, k přebírání hrachu a čočky, ba i potupné tykání vzaly za své. Příklad jednotlivců a značný počet stejně cítících dodaly »Omladinářům« sebevědomí, že se rázně opřeli každému, kdo jim chtěl ubližovat. Někdy se to dělo ve formě velmi prudké. Procházky dovoleny každodenní a přísnost v zabraňování hovoru, v odměřování vzdálenosti a styků zmizela. »Omladináři« chodili společně; na dvoře Novoměstské trestnice hlučelo to proto jako v úle. Hoši zpívali, vtipkovali, tahali se, kočkovali jeden s druhým, že bys neřekl, jaké příčiny je v těchto místech zdržují. Dozorce, který by je byl chtěl »sekýrovat«, byl by se potázal se zlou. Společné této procházky použito i k pašování »motáků« mezi sebou nebo se »sprostými vězni«.

Po procházce, z níž tu a tam jednotlivý vy- šetřovanec volán k výslechu, následoval oběd. Celotýdenní náš jídelní lístek se skládal: ráno z pražené polévky, vždy stejné. Připálila-li se, byl pro panny kuchařky, vybrané z trestanek, soudný den. Hlava za hlavou hemžila se za mřížemi a hulákala do dvora nejnelichotivější nadávky; rafinovanost jejich byla obdivuhodna. Teprve když žalářní zahoukl do vřavy: »číslo 00 dolů!«. nespokojenci ztichli. Mnohdy nepomohlo ani to, naopak, vězňové, podráždění proti svému krotiteli, nechali kuchařky s pokojem a obrali si za terč svých posměšků žalářního. Ten zaštěkl po něm: haf, haf, onen zase dobíral si polský jeho dialekt slůvkem »Aboť«. Ani nos žalářního, řaděný těmito zlomyslníky mezi fialové, neušel jejich pozornosti.

Po ranní polévce rozdílen o deváté hodině chleba, jedna porce půl bochníku. Ostatní »menu« bylo: v pondělí hrách, nevalně mastný; v úterý: knedlíky, pokřtěné přezdívkami: koťata, blbouni, umrlčí noha; ve středu: čočka, ve které chrupne si vězeň často do kaménku; ve čtvrtek: krupičná kaše; v pátek: šoule, čili směs hrachu a krup, málo podobné té, která se předkládá hostům v restauraci Gurtlerově; v sobotu: knedlíky; v neděli: rýžová kaše s kouskem masa. Ke všem pokrmům přidělena každodenně polévka. třikrát týdně zapražená, dvakrát týdně kyselá, jednou krupičná a jednou z masa. Nalezl jsem mezi vězni i takové, kteří si na této nepříliš upravené krmi labužnicky pochutnávali, dovozujíce, že ji ani venku neměli ... Jak bídný asi život měli!... Terčem našich úsměšků bylo označení ranní polévky za »přilepšení«, jež může býti vězni dle řádu předsedou i odňato. Snídaně, venku každému člověku potřebná, je tady ve vězení přilepšením; svačina a večeře není vůbec žádná...

Vyšetřovanec může si ovšem koupiti za své peníze ledacos, ale jen — má-li jaké. Majetkové rozdíly účinkují i ve vězení. S boháčem zachází každý, presidentem počínaje a dozorcem konče, jinak, než s chuďasem. U presidenta působí postavení, u dozorců postavení a peníze. Chuďas, sebe jemnější a vzdělanější, je zde jako perla, pohozená v hnoji; žádný si ho nevšimne. l ve vězení platí, že jedině smrt měří všem stejnou měrou... Za peníze dostali jsme: syrečky, buřty, tři čtvrtě litru piva atd.; kdo chtěl, mohl si bráti celou stravu z venku. Takový luxus si však málo kdo dovolil. Nemocným předpisována »špitálka«, t. j. buď celá nebo poloviční nemocenská strava, s hovězí polévkou, kouskem masa, troškou piva, mléka neb vína.

Spásnou hvězdou vyšetřovanců byly tak zvané »šífy«, dodávka potrav, přinesená z domova rodiči nebo přátely. Obyčejně »připluly« odpoledne po třetí hodině, kdy otevřely se dvéře a do cely vkročil dozorce s košíčkem, nabitým nejslibnějšími rozmanitostmi. S dodávkou potravin, na kterou každý »Omladinář« čekal jako na boží smilování, zvýšil se nejen jeho blahobyt, ale i zdálo se, jako by s ní zatoulal se k němu kus milé mu domácnosti, kus ztracené svobody. Buchta od matičky! Do té každý stokrát raději se zakousl, než do koupené... »Omladináři« svedli proto se správou Novoměstské trestnice, která »šífy« hleděla obmeziti, ba i zakázati, mnoho úporných bojů. Na konec zůstalo při starém. Hoši hájili si tuto kriminální výsadu velmi houževnatě a uhájili ji. Vchod do Novoměstské trestnice byl proto stále plný rodičů a příbuzných, kteří, nemohouce svým milým jinak osvědčiti, co cítí, projevovali jim svoji lásku aspoň prostřednictvím lahví s kávou, lívanců a jiných nerostů... U tohoto vchodu uzavřeno bylo mnoho nerozlučných přátelství mezi rodinami a lidmi, kteří se až dosud nikdy ani neviděli...

Nejzajímavější život rozpoutá se zraku a sluchu »novokřtěnce« v bastille po šesté hodině večer. Konkaři vykýblují, dají do cel vodu a vězňové si stelou; ne aby šli spát. Teprve počne »zvěřinec«. každodenní představení, jehož bizarnost, sejde-li se vybraná chasa, předčí i Barnuma. Ke dveřím staví se stráže, aby »bachař« na provinilce nekáp' a rej nastává. Ukryté individuum za mřížemi zahuláká: »Chmatáci ze Žižkova....« Ostatní nedá se opakovati. Za odpověď sesype se na něj nevybraná porce titulů v kriminální hantýrce. Co následuje, nelze popsati: jeden bučí, druhý kokrhá, třetí štěká, čtvrtý chrochtá tak podařeně, že by se za to ani skutečné prase nemusilo styděti, pátý brká na hreben, šestý notuje truchlivou píseň pro mládence a panny atd. »Komploti« (vyšetřovanci, kteří spáchali společně nějaký trestný skutek) se umlouvají a cikáni, jsou-li v Novoměstské trestnici jací, hovoří vlastní mluvou, málo komu srozumitelnou. Ve »zvěřinci« uslyšíš všecko: češtinu, němčinu, polštinu, ruštinu i nejméně užívané řeči. Aby byl koncert úplný, okřikne žalářní nebo dozorce křiklouny, a teď přijde to pravé. Vězňové, opatrně schovaní, nadávají jako špačkové. Vychrlí ze sebe bodavá slova, která by jim rádi řekli do očí. ale nemohou. Únavou všecko končí: rámus zaniká, šero padá docel, obestírá dvůr a přerušuje »zvěřinec«. Jen tu a tam ještě ojedinělý nezbeda, nemoha usnouti, zahoukne do dvora nějaké uličnictví...