Omladina a pokrokové hnutí/V nových kolejích

Omladina a pokrokové hnutí Antonín Pravoslav Veselý
Strasti a slasti	V nových kolejích	Co přinesla doba

Údaje o textu
Titulek:	V nových kolejích
Autor:	Antonín Pravoslav Veselý
Zdroj:	VESELÝ, A. Pravoslav. Omladina a pokrokové hnutí Online na Internet Archive
Vydáno:	Vlastním nákladem 1902. s. 357 – 364.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Omladina

Odsouzení »Omladiny« c. k. úřadům nestačilo. Bezohledně zasazovaly smrtící údery všemu, co padlo v sebe menší podezření z příchylnosti k podvratným směrům. Rozpuštěny v roce 1894 následující spolky: 21. ledna »Moravská Beseda«; 27. února »Sokol« ve Vršovicích (snad že nepřijímali veterány); 2. března »`Českožidovská jednota«; 17. května akademický spolek »Štítný«; 7. července »Budivoj«; 13. července »Sokol« v Hořicích; 5. srpna »Politický spolek v Novém Bydžově«; 25. září »Sokol« v Sušici; 29. září akademický spolek »Říp«; dne 14. října literární a řečnické středisko »Slavie« (po řeči Třebického a Soukupa) atd. Zastavena v roce 1894 činnost: 10. srpna »Politického klubu dělnického v Čechách« u Pštrosů; 15. října nového střediska studentstva »Svornosti«. Odsouzeni: 16letý Kolečko a 171etý Matějíček pro velezrádu na 12 let, V. Hodic pro »Rudý prapor« na 4 leta, Prošek pro velezrádu na 5 let, Hochman pro velezrádu na 4 leta, akademici: Skorkovský a Suchomel pro urážku císaře, první na 8 měsíců a druhý na 6 měsíců, obuvník Šmíd pro tenrýž zločin na 4 měsíce do těžkého žaláře atd. atd.

Vypočítávání všech odsouzenců a uvězněných, konfiskací a prohlídek zaujalo by ohromně mnoho místa. Přidržme se proto pouze důležitějších událostí, mezi které právem možno vřaditi tragický skon »Nezávislých Listů«, z »formálních« příčin dne 21. ledna 1894 c. k. okresním hejtmanstvím v Kolíně zastavených. Na jejich místo nastoupily již dne 27. února »Radikální Listy« vycházející opět v Kolíně dvakrát za měsíc. Po uvěznění dra Al. Rašína, Škáby a Sokola zbyl na svobodě jediný Ant. Hajn. který velmi pilně na »Nezávislých Listech« spolupracoval. Trest ihned nenastoupil, odvolávaje se na své chatrné zdraví. Ani na intervenování úřadů se mnoho neohlížel. Přece však i jeho vyhýbání se vězení mělo svůj konec. Vrata borská zavřela se za ním, jako za ostatními. »Radikální Listy« byly potom nadále psány JUC. Ant. Čížkem, zbaveným po svém procesu ihned tajemnictví mladočeského poslaneckého klubu, Al. Hajnem, Frant. Soukupem, J. Pakem, F. V. Krejčím, J. Pelclem atd. Hned v prvém čísle je na nich znáti tento vliv. V úvodním článku »Náš úkol« prohlásily: »Předstupujeme před čtenářstvo s novým listem radikálního směru, tentokráte čtrnáctidenníkem. Zdá se nám, že dosud vykonali jsme za nepříznivých poměrů dosti práce na propagaci těch myšlének, které tvoří podstatu našeho radikálního programu. Dosavadní listy toho směru měly více úkol agitační, čili měly široké vrstvy lidu upozorniti na podstatné známky radikálního hnutí a měly vzbuditi zájem pro nový směr. Pozorujeme-li nepředpojatě, shledáme, že přes ustavičné konfiskace a pronásledování našeho tisku, přece počet těch, kdož za námi jdou, se rozmnožil velmi značně. Ale tu musíme si položiti jednu důležitou otázku. Nepokládá-li se od mnohých hnutí radikální za hnutí citové, nemyslí-li se, že postačí k radikalismu jen cit, cit bez hlubokého rozumového podkladu a bez osobní obětavosti? Odpověď na tuto otázku dávají nám skutečné poměry, a to odpověď nepříznivou. U nás za radikální bylo pokládáno každé slovo pronešené bez bázně a strachu, za radikála každý, kdo dovedl ostře mluviti. Planost tohoto radikalismu objevila se nejlépe po prohlášení vyjimečného stavu v Praze a okolí. Jeden »radikál« po druhém umlkal, jako žluté listí odpadávali a dávali se na oportunistickou politiku, prosili tam, kde prositi neměli. Druhá část z nich ukázala, že jen v některých věcech, v některých otázkách je radikální, čili jinými slovy, že touží po rychlé a zároveň po obsažné a velké změně politických poměrů, v ostatních otázkách však je šosáckou a snad docela zpátečnickou. Náš směr chce, aby radikalismu bylo rozuměno jinak než dosud, u něho neleží radikalism ve slovech, nýbrž v myšlenkách a ve skutcích. Náš radikalism neleží také jen v taktice, jen v rychlém tempu postupu a ve výbojném postupu boje, nýbrž náš směr má také program, jehož uskutečnění přivodilo by hluboké a dalekosáhlé změny společenského života. Boj za nové myšlénky a nové směry vyžaduje oběti ne v naději ve slávu a chválu, ale v naději, že dobré přesvědčení a dobré zásady sesili ve žhavém zápase. Radikalism žádá tedy celé muže, pevné charaktery. Pravili jsme napřed, že podařilo se nám zjednati si sympatie u mnohých lidí, kteří k nám hleděli s nedůvěrou. Chceme, aby sympatie byly trvalé, aby založeny byly na hlubokém přesvědčení o správnosti naší taktiky a našeho programu. Proto čtrnáctidenník tento ponese se směrem více poučným. Nese to s sebou již sama povaha listu, vycházejícího v delších periodách, že nemůže způsobem denníkářským probírati otázky denní politiky. Proto umísťovati budeme v listu svém poučné články z oboru politického, zákonodárného, kulturního a sociálního, při čemž o všem budeme uvažovati se svého stanoviska. Sociálnímu hnutí chceme věnovati stálou rubriku, poněvadž myslíme, že pro přátele i pro nepřátele sociálních otázek je neobyčejně důležito seznávati tento nový směr, pro přátele, aby byli vždy dobře informováni, pro nepřátele, aby měli správné ponětí o protivníku. Pokládáme i sociální otázku u nás za otázku národní a proto také konáme tím svou národní povinnost. V ostatních oborech budeme hleděti doplniti a rozšířiti vědomosti našeho čtenářstva ve všech směrech dosud zanedbávaných. Co se týče otázek denní politiky, chceme psáti svoje úvahy klidným, věcným tonem, ne kronikářskym. nýbrž hlubším způsobem. Při tom nechceme vyhýbati se polemice, nechceme pardonovati slabost a bezzásadnost, kdekoli ji najdeme. Bude tedy dle toho, co jsme svrchu řekli, obraz listu našeho jiný, než byl při listech dosud radikální stranou vydávaných, ale směr zůstane týž. Doufáme, že tímto způsobem podaří se nám utvořiti stranu uvědoměle radikální, obzvláště tehdy, dostane-li se nám podpory dosavadních přátel radikálního směru.«

Z citovaného článku lze seznati, že se vedení pokrokového ujaly hlavy, které kladly největší důraz na vzdělání a na hlubší pojetí pokrokářství. Směr druhý, kulturnější a zásadnější, realističtější a sociálnější, méně politikářský, dostal se k rozhodování. K němu přiznával se i »Časopis pokrokového studentstva«, dne 23. května 1894 v Bydžově znovu vydaný a JUC. Ant. Kloudou redigovaný. Byl však vzdor tomu pro Prahu a okolí zakázán a dostával se tam jen jako zásilka provazů nebo jako hudebniny, adresované skladateli Pickovi. Aby ušel častým konfiskacím, přestěhoval se »Časopis pokrokového studentstva« z Nového Bydžova za krátko do Hořic. Jeho redakce, sestávající z Fr. Tomáška, Kloudy, Hlaváčka, Čížka, Beneše, Preise atd., navazovala styky i s německými studenty: Otto Pohl, pozdější redaktor německé části socialistické »Akademie«, měl v »Časopíse pokrokového studentstva « článek »O sociálních proudech v německém studentstvu pražském.«

Postup k rozšíření pokrokových myšlének učiněn takřka sedmimílovými botami založením krejcarových listů »Lidu« a »Ruchu«. Oba časopisy, vydané v říjnu 1894, byly na svoji dobu záslužným dílem. Psány byly svěže a srozumitelně, čímž získaly si obliby nejširších vrstev a docílily značného rozšíření. Úřady však ihned postřehly, jak nebezpečný agitační i uvědomovací prostředek v nich vyrostl a zakázaly jejich rozšiřování v obvodu vyjimečného stavu. Mládež jako na vzdor kolportovala je tajně ve velikém množství, časopisecky se pokrokové hnutí tedy opět zvedalo, nepočítaje ani »Stráž na Cidlině«, »Hlasy z východních Čech« atd., které ho braly v ochranu. K bibliotékám, z pokrokových kruhů vyšlým, přibyly J. Pelclovy: »Knihovna Rozhledů«, »Kritická Knihovna« a »Bibliotéka sociálních a politických nauk«. Revue »Rozhledy« rozšířila svůj obsah i na belletrii.

S oživenou činností pokrokového hnutí ozývala se silněji a silněji otázka jeho osamostatnění se od mladočešství a založení vlastní organisace. Mladočešství tichošlápsky ustupovalo od svého programu, na říšské radě hlásalo »slovanskou koalici« šosáckých stran, v Praze na radnici uzavřelo se Staročechy záhubný kompromis, občanstvo tolik poškozující, a proto bylo vskutku pokrokovému člověku úzko, měl-li se prohlásiti za součást mladočeského krajního křídla. »Rozhledy« otevřeně nakously ve článku dra. D. M. (Ant. Hajna) tento oříšek, řkouce: »Slovem, pokládáme za správné, aby strana pokroková sorganisovala se (i formálně) jako samostatná vedle strany mladočeské a nezůstala v ní, byť i stála na nejkrajnějším jejím křídle.« Výkonný výbor pokrokový vyjednával sice v tu dobu o zastoupení ve výkonném výboru mladočeském, ale odcizování rostlo uvnitř i zevně. U příležitosti sjezdu mladočeské strany ku konci roku 1895 »Radikální Listy« v článku JUC. Ant. Čížka dokonce již napsaly: »Zůstaneme klidně při své práci dosavadní: nebyla tak intensivní jako dříve, poněvadž její síla tolik utrpěla rozprášením nejlepších našich lidí, ale byla aspoň potud významna, že kdežto jsme se dříve domnívali, že veškerá naše práce musí býti konána v rámci národní strany svobodomyslné, nyní jsme se poučili o tom že možno s výsledkem opravdovým a na prospěch každé poctivé demokratické strany pracovati i mimo formální svazek strany, kdykoliv tato ve svém vedení nedostatečně pečuje o nejširší základ veškerého politického života, o pevné programové i osobní reorganisování a zdisciplinování všech těch, kdož ku straně se hlásí. Při této naší samostatné práci na prospěch každé demokratické strany české zůstanou nám ovšem všechna usnesení oficiálních, t. j. úzkých sjezdů národní strany svobodomyslné v nynějším složení, zejména pokud zůstanou jen na papíře, jako usnesení nymburská, úplně lhostejnými.«

Uvěznění na Borech: dr. Al. Rašín, Sokol a Škába s netajenou nelibostí sledovali tento vývoj. J. Škába doufal, že »nejdále politicky dojdeme a nejdřív se doděláme úspěchů, když upřímně budeme stát na tom stanovisku, že jsme radikálním křídlem a skutečným representantem mladočeské strany.« Podobně i K. St. Sokol.

Události braly se však ku předu bez ohledu na tužby kohokoliv a přinesly i v jiném směru novinky. V literatuře chystala se již dlouho revoluce. Založena A. Procházkou, J. Karáskem a H. Kosterkou »Moderní Revue« Za ní soustředila se literární mládež, hlásící se k individualismu, dekadenci, symbolismu atd. Názory německých myslitelů Stirnera, Nietzschea a Bruno Willea zaneseny i k nám. Přetřásávaly se na večírkách u J. Pelcla, kam chodil mimo pokrokářů i F. X. Šalda, také v soukromých společnostech. Nastala perioda individualismu, jímž se však mnohý, bez porozumění, jenom parádil. Jistý pokrokář o tom na Bory referoval:

»V naší straně myšlenkové proudění béře se na koleje docela jiné. Kolektivistický názor národohospodářský mizí; vlastně silný ten směr u nás nikdy nebyl, ale nyní si uvědomujeme, že takové uspořádání lidské společnosti nemůže vyhovovati, poněvadž jest založeno na pojmech abstraktních, jako mravnost, sebeobětování a pod., a nikdo nedovede určiti meze těchto pojmů, kde přestává mravnost a počíná nemravnost, pokud máš právo hájiti prospěch vlastní osoby a odkud nastává ti povinnost pracovati a přinášeti oběti za jiného, ať již se to jmenuje rodina, obec, vlast, lidstvo... Celkem vítězí směr filosofický, který nestaví na pojmy nejasné a ideály, nýbrž na věc, každému pochopitelnou a jasnou, totiž na prospěch vlastního já.«

Se zásadami těmito nesouhlasil zase socialistický živel v pokrokovém hnutí. A tak blížilo se třídění duchů. K revoluci v literárním světě přispěl lvím podílem i J. S. Machar, jehož článek o V. Málkovi v »Naší Době« byl příčinou zvláště prudkých bojů mezi »starými« a »mladými« spisovateli. Pokrokové hnutí octnulo se tedy v nejrozmanitějším myšlenkovém chaosu: socialism —individualism, krajní křídlo mladočechů — samostatná organisace, strana nebo směr, to byly kardinální otázky, které jím hýbaly.