Omladina a pokrokové hnutí/Strasti a slasti

Omladina a pokrokové hnutí Antonín Pravoslav Veselý
V samovazbě	Strasti a slasti	V nových kolejích

Údaje o textu
Titulek:	Strasti a slasti
Autor:	Antonín Pravoslav Veselý
Zdroj:	VESELÝ, A. Pravoslav. Omladina a pokrokové hnutí Online na Internet Archive
Vydáno:	Vlastním nákladem 1902. s. 347 – 356.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Omladina

Mimo Pačesa, Černýho, Kampasa a »Omladinářů« bylo na Borech jaště několik jiných politických vězňů, jichž svědomí obtíženo bylo »hroznými skutky«. Byli tam: 16letý Zeman, velezrádce (pro »Rudý prapor«); 18letý Vosátko, velezrádce (pro »Rudý prapor«); 18letý Havránek, velezrádce (pro »Rudý prapor«); 18letý Hatle, velezrádce; všichni čtyři byli odsouzeni každý na 3 léta do těžkého žaláře! Tři výše jmenovaní pro píseň, která se v Haliči zcela nezávadně a beztrestně zpívala! Flašinetář Kobr rovněž pro nějaký »velezrádný« přestupek tohoto druhu měl 4 roky, podobně i Klingr. To byli samí »letáci« čili víceletí vězňové. Jedině Vilda David, z Pankráce přivedený a několik »Omladinářů« náleželi mezi »měsíčkáře«. Na »luftě« se všichni shledali; teprve, když bylo politických vězňů mnoho, rozděleni na dva oddíly na dvorech vedle sebe ležících. Kdo chtěl, dorozumíval se pak posuňky a kýváním hlavy. Půsty byly u politiků přísně dodržovány; říkalo se jim »suché dny«. Na koho přišel, ten si pro obveselení zazpíval: »Jednou málo, jednou moc, dej vám Pán bůh dobrou noc!« a s chutí sežvýkal aspoň svůj suchý chleba, který zapíjel vodou, čekaje na příšti den. kdy dostala se jeho kuchyně opět do normálního stavu.

Trochu nepříjemností měli politikové na Borech s návštěvami. Přijel-li někdo do Plzně, směl pak mluviti s uvězněnými čtvrt hodiny! Při tom mu koukal do úst dozorce s řiditelem. Taková návštěva, při které si uvězněný nemohl intimně pohovořiti, byla jen utrpením; neuspokojila. ba někdy jen rozrušila. Se zaslanými knihami z domova byla rovněž potíž. Censurovali je: kněz, učitel, nebo státní návladní. Neměli-li čas, musel politik čekat. Stávalo se, že knihy, na které se těšil, dostal až za několik měsíců. Všecko, co mělo křiklavý titul, propadlo konfiskační praxi těchto tří pánů; ku př.: »Jádro socialismu«, psané bývalým rakouským ministrem Schäfflem, »VIáda tmy« od L. N. Tolstého atd. I jiné, nezávadné spisy, zadrženy, ku př.: Paní Bovaryová od Flauberta, Germinal od Zoly atd. Vráceny byly teprve při odchodu. Z časopisů dovoleny z počátku jen: »Pražský Denník«, »Prager Abendblatt« a klerikální »Večerní Noviny«; teprve později, nátlakem veřejného mínění směli političtí vězňové čísti »Národní Politiku«, »Čas«, »Naši Dobu«. »Moderní Revue« atd., museli se však o každý ústupek takřka rvát. Úředníci z borské trestnice všemožně snažili se vyvrátiti pro správu trestnice nepříznivé hlasy novin, píšíce sami do mnohých, aby je paralysovali. Námaha jejich, hodná lepší věci, setkala se s malým zdarem. Řiditel Schnabl, zarytý byrokrat, nezvyklý na sebevědomé vězně v takovém počtu, musel přece povolovat. Život v borské trestnici se šmahem uvolňoval: Škába, Čížek, Vaigrt a Pospíšil přesazeni do společné vazby; dozorci počali slušněji jednat. K. St. Sokol směl si na zakročení u ministra spravedlnosti Schönborna ozdobiti celu koberci. Ojedinělí političtí vězňové se sami stravovali, pili čaj, kávu atd. Kouření nebylo jako v Novoměstské trestnici zakázáno, naopak hoši chodili s dlouhými dýmkami po celách a »fajčili« až byli zahaleni v oblacích jako nadpozemské bytosti.

Prvé dny v samovazbě byly mně trestem; neměl jsem co dělat, ani co číst. Nudil jsem se proto hrozně, ubíjeje dlouhou chvíli jedině chozením a zpěvem. Z kontumace odnesl jsem si dojem pořádné kocoviny; dojem, jaký jsem zažil i po vyjití z temné komůrky. Ve chvíli největší duševní pokleslosti vzpoměl si na mě řiditel Schnabl. Přišel se se mnou vyhádat. Vstoupil jako vtělená všemohoucnost, s vypjatým tělem, s hlavou vzhůru. Začal německy. Abych ho pozlobil, řekl jsem mu, že ze zásady s úředníky v Čechách německy nemluvím. Ťal jsem do živého. Schnabl se odvrátil ode mne a s několika výhrůžnými slovy odešel. Smál jsem se, až se mi třáslo břicho. Obrátil jsem se však obličejem k oknu, aby to nikdo neviděl. Opatrnost tato nebyla zbytečná. Schnabl čekal za dveřmi a odhrnul tiše malý otvor v nich, doufaje, že mě chytí při neúctě ku své drahocenné osobě. Ale sklaplo mu. Táhl tedy pokoušeti jiného kamaráda.

Po obdržení knih bylo mně již lépe: zabral jsem se do knih Stuarta Milla, Dostojevského, Tolstého, Flamariona a jiných velduchů, nacházeje v nich útěchu. Leckdy však i čtení mne znavilo. Do školy ani do kostela jsem nechodil. Byl jsem ve své samotě jako ubedněný; odpolední a dopolední procházku jsem však nevynechával; pohledem na trochu křovin, několik stromů a kousek travičky jsem vždycky velmi okřál; byl bych se hned do té šťavnaté zeleně vrhl. Na štřeše vrkali holoubci, pod okapem cvrlikali vrabci, všichni tak volní... Ve větvích kaštanu šveholil kos, černý jako uhel. Šťastní ptáci! Každý z nich zpívá, jak mu zobák narostl a co se mu líbí; jenom člověk je tak mizerné stvoření, že musí ze strachu před zavřením anebo pro kus sporého žvance tančit, mluvit a šklebit se, jak mu mocnější pískají... Smuten vracel jsem se často do cely. Mučivá skepse znovu a znovu zaryla se do mého mozku.

»Co je život«, uvažoval jsem. »Vlna, která se zvedne a v mžiku zmizí. Za mnou trochu špíny, vegetování zanedbaného hocha uprostřed nádhery velkoměsta, zbývá pár let a potom — shasne svíčka a opona spadne. Křtiny, svatba, pohřeb, to je počátek a konec lidské nedokonalosti. Celý svět je jedna porodnice, blázinec a pohřebiště. V mládí si dělá s člověkem kdo chce co chce, okupuje si ho církev, stát, kde kdo, a když se z těchto pout ve zralém věku osvobodí a rozpřáhne se k velkolepému dílu, je již podlomen a — za rohem číhá smrt; pomyšlení na to sráží i silné zápasníky s bojiště života... Co lidí, vražednou prací ubíjených, nepozná ani slasti přírody, ani rozkoše umění. Továrny a doly jsou jejich hřbitovem. Co lidí jenom leží za živa pohřbeno v těchto prokletých zdech, podobných katakombám s výklenky pro rakve a mrtvoly. V zastrčených vsích zmírají lidští červíci na hrudě hlíny, kterou od rána do noci svým potem mrvili. Několik desítiletí stačí — divadlo zůstane sice stejné, ale herci budou jiní. A konec jejich A zase jako u předešlých. Kultura? Zjemnělý člověk, zjemnělé bolesti. Pokrok? Počal jsem v něj nevěriti. Rovnost? Nikdy nebude vrabec orlem. Právo silnějších rozhoduje o společenské ceně a společenském postavem: ve stranách, v soukromém životě, ve vědě, v literatuře, v průmyslu a všude jinde. Slabší musí zůstat skromně v tom koutku, kam je silnějším odstrčen.«

Takové myšlenky jako rozkladný jed kapaly do mojí duše. Všecko se ve mě stroskotalo. Byl jsem blízek sebevraždy. Myslím, že takovou bolestnou krisi i mnohý jiný přestál. Samovazba, v níž je člověk odpoután od celého toho lidského kutění, v níž účtuje sám s sebou, je rozhodně hloubání přízniva. Četl jsem spis Tolstého: »V čem je má víra«, ale neuspojil mě; četl jsem staroindické učeni, líbilo se mi některými pěknými myšlenkami a rázovitou barvitostí slohu; ale klidu jsem v něm nenašel. Berla víry se mi protivila. Hledal jsem zde i onde, cítě, že bez cíle, s pouhým záplatářstvím života, ani nelze žíti. Teprve snivý Kamil Flamarion, mudrcký Stuart Mill, veliký krasomluvec Lamartine a dobrotou překypující F. M. Dostojewski rozžehli opět ve mně první jiskry lásky ku kráse, svobodě a pravdě. Uznal jsem, že na stromě života roste pro většinu lidí dosti radostí. Každý si je však musí utrhnouti. Je-li život krátký, tím více musíme z něho blahých okamžiků vykouzliti. Dlužno i ten jepičí kalíšek vypít až do posledního doušku. Učení, které k tomu nejvíce směřuje, může jedině býti evangeliem člověku, který nečeká na nadpozemské: učením tím jest socialism. Proti živoření zvedá život. Hledí dosáhnout možných hodnot jednotlivci i celku.

Jako dříve i tentokráte zůstal u mne socialism vítězem; jenže prošel ohněm bolesti a vyšel z něho silnější. Krise se sice časem vracely, mnohé zamželé večery, bezútěšné a elegické jako ovzduší sebevraždy, jsem sice s hlavou zabořenou do peřin, neviděn a neslyšen proplakal, ale znenáhla jsem se tišil. Jenom ty dlouhé noci, kdy spánek neslétl na mé skráně, byly zlé. čína déle jsem myslel, tím více všecko ve mě kvasilo a vřelo. Fantasie nadala mě gigantickou silou, rozbít zdě a přerazit mříže. činorodá energie se probouzela. Tak dlouho ve mnohém utajena, lidi pilné, čilé, bezprostředně agressivní změnila v Oblomovy. Někdy rozpoutala se venku vichřice, vítr skučel a hvízdal, lomcoval lucernami, ohýbal stromy. Hned napodobil hukot těžkého vozu, hned vydával takové zvuky, jakoby tisíce neviděných příšer, prohánějících se zběsile ve vzduchu, ječelo. Táhlý, v pusté noci zmírající křik vojínů: »Wer da, patrol forbei!« ještě tesknotu zvyšoval. Vězni, bez dechu na posteli naslouchajícímu ubíhající minutě, zdálo se, jakoby duše jeho rozprostírala se celým vesmírem. A přece byl tak sám a tak opuštěn!

Se svými měkkými náladami, se svými pochybami nebyl jsem jediný; měli je i jiní. I Fr. Modráček ve svém dopise píše; »Jest mi nevysvětlitelným. jak to přijde (snad tím vinna samota), že jsem dostal prazvláštní holubičí povahu, neboť se dám nad každou hloupostí do pláče: někteří učenci tvrdí, že je to znakem básnické žíly — já opponuji. poněvadž jsem přesvědčen, že mnozí nachmelení k ránu z piva též dostávají plačtivou přirozenost a přec nebude nikdo dokazovati, že by byli nadanými poety.« Zvláštností na Borech však přece bylo, že hoši, kteří jakživi Pegasa neosedlali, jali se v samovazbě ve velkém vyráběti verše.

Jednotvárně, jako chůze po poušti, míjel život na Borech. Měsíčně chodil inspektor s blaženou tváří, vypravil ze sebe několik stereotypních otázek a jak přišel, tak se zase ztratil. Dozorce, s hrozně komisním výrazem. před ním otvíral a zavíral. Pozoroval jsem, jak se vyšší nadouvá před nižším a opět hrbí před ještě vyšším než je sám. V trestnici je šarže všecko, člověk nic. Milým zaměstnáním bylo nám cídění oken. Na Borech byla totiž okna vysoko a uzavřená. Když jsme je cídili, přistavili jsme stolek a slavili pravé hody. Jak živ jsem nic nedělal s takovou horlivostí. Hlavním cílem mě ovšem bylo: zakoukat se do dálky, do lesů, které na mě s neodolatelnou přitažlivostí působily. Ani jsem svých očí nemohl od toho divadla přírody odtrhnouti. Také koupat chodil jsem se rád; za čtrnáct dní dostali jsme do cel vodu na nohy, za měsíc vedli nás všechny do koupelen. Ubili jsme tím vždy trochu času. Večer přicházel dozorce, otevřel okno a zvonivě přejel železným prutem ve všech zvukových variacích přes mříže, nejsou-li porušeny. Pak nám rozsvítil plyn, který o 8 ½ zase zatáhl.

Hněv vzbuzovalo ve mně, kdykoliv jsem tušil, že jsem dírkou ve dveřích špehován. Vilda David udělal na to vtipnou hádanku: »Slyšet to není, vidět to není a přece to chodí. Co je to? To je službu mající dozorce, který chodí v bačkorách od cely k cele, odšoupne poklůpek na okénku a nakoukne dovnitř, aby se přesvědčil, jestli některý ten šťastný nájemník těch »pokojíčků pro svobodné pány« se ze samé radosti z tohoto krásného zařízení na šňůrce od povlíkaček nepověsil na mříž!«

Podivuhodné je, že tak málo trestanců končí sebevraždou a dá se to vysvětliti jedině tím, že jak sami tvrdí, čekají na milost nebo na vysněnou revoluci, která je má osvobodit. Bez těchto stébel tonoucího bylo by sebevražd ještě více. Vyjimečně pokoušejí se ojedinělí trestanci o útěk. Jeden dál se za naší přítomnosti. Trestanec, čistící dvůr, vyběhl po žebříku na zeď. Všichni jsme radostí zčervenali a třásli se rozechvěním. Leč když voják namířil, trestanec slezl a dal se odvésti. Na strážnici byl za to od vojáků nelidsky zmlácen a ještě dostal železa... Jemu podobných chycených uprchlíků bylo na Borech as osm.

Chodili zvlášť na procházce a hrůzně zvonili řetězy. Bylo mě odvážných těchto lidí líto.

V létě byl život na Borech poměrně snesitelnější než v zimě. Při ústředním topení mohli jsme v celách zmrznout. Seděli jsme u stolů, zahrabáni celý den v dekách, hanebně zkřehlí. Nářky naše i zvonění, nic nepomohly: Sibiř zůstala Sibiří. Byli jsme tudíž nemálo rádi, když se opět vracelo jaro a s ním — naše svoboda. První propuštěni »měsíčkáři«. Byl jsem mezi pozdějšími. V den, kdy naposled chodil jsem na procházce, zažil jsem ještě povzbuzující dojem: vojín, který nás hlídal, hvízdal si tiše »Práci česť a »Rudý prapor«. Nespokojenec hlídal nespokojence! Salutoval jsem mu nenápadně; druzí hoši učinili totéž; na to ohlédl jsem se ještě po dvoře, abych si vryl do paměti jeho podobu a šel zpět do cely. Řiditel Schnabl si na mě ještě vzpomněl, zavolal si mě a plýtval mravnými naučeními. Na rozloučenou jsem se s ním ještě pohádal. Ráno dal jsem ťukáním na zeď všem spoluvězňům, s nimiž jsem tak dlouho žil, poslední pozdrav a po šesté hodině otevřela se mi vrata borské trestnice. Vyrazil jsem do volného prostoru. Přede mnou nikdo, za mnou nikdo. Vydychl jsem si od plic, setřásl se sebe tíseň komisního ovzduší a juchal po silnici, lukami a polmi k Plzni. Odpoledne byl jsem v Praze, u svých. Dva policajti na koních jeli za mnou od nádraží až k domu. Ze samé roztržitosti nad shledáním zapomněl jsem jim poděkovat.