Omladina a pokrokové hnutí/U tří zastavených redaktorů a jednoho vydavatele

Omladina a pokrokové hnutí Antonín Pravoslav Veselý
Odsouzenci	U tří zastavených redaktorů a jednoho vydavatele	Zavraždění Rudolfa Mrvy

Údaje o textu
Titulek:	U tří zastavených redaktorů a jednoho vydavatele
Autor:	Antonín Pravoslav Veselý
Zdroj:	VESELÝ, A. Pravoslav. Omladina a pokrokové hnutí Online na Internet Archive
Vydáno:	Vlastním nákladem 1902. s. 251 – 260.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Omladina

Téměř každá cela za pobytu »Omladinářů« v Novoměstské trestnici měla své zvláštnosti a své historky. Nebylo však možno do podrobností je sledovati a zachytiti, tím méně, že na psaní poznámek nedalo se v našem postavení ani pomysliti. Cele číslo 25 říkalo se »komuna«, cele číslo 65 rovněž. Náš kvartýr v č. 83 nazván podle štítku, který jsem tam po našem osazení zavěsil, »u tří zastavených redaktorů a jednoho vydavatele« (Ant. Hajn, Škába, já a Rašín). Počet náš rozmnožil se ještě o K. St. Sokola, uznaného porotou v č. Budějovicích za nevinna a dne 23. listopadu pro »omladinářství« znovu zatčeného. Do staré cely se nás však tolik nevešlo i byli jsme přeloženi do č. 84., která je prostrannější a kde i F. Šrekr, vydavatel »Pokrokových Listů« mohl žíti s námi. Zařídili jsme si to v ní, pokud vězeňský řád dovoloval, jako v hnízdečku. Každý měl svůj koutek a svoji pryčnu. Knih měli jsme s dostatek. Z domova poslali nám několik peřin. Malý stolek vyzdobili jsmo pestrým prostěradlem a zdi podobiznami.

V cele č. 84. panoval vyjimečně jakýsi blahobyt; tři^{[red 1]} opatřovali si stravu ponejvíce ze svých prostředků. Nemohli si stěžovat na připálenou praženku, černé knedlíky a šoule... Pořádek byl v ní vzorný: ráno úklid, dopoledne čtení, v poledne oběd, potom krátký odpočinek a opět čtení. Večer jsme věnovali zábavě. lezení na mříže, zvědavému okouněni do dvora, korrespondování s ostatními vězni atd. Počínali jsme si opatrně, aby nás otec Kilinger, jak jsme mu říkali, »fotříček« na panské chodbě, dozorce příjemného zevnějšku a humanního jednání, nepřekvapil. Prožívali jsme někdy pravé »černé hodinky« ; vypravování střídalo se s přitlumeným melodickým zpěvem, jímž jsme se takřka opíjeli, zapomínajíce na všecko, čaj příjemnou náladu ještě rozněcoval. V takových svatých okamžicích zanícení, kdy duch člověka vzdálen je všech nízkých myšlének a pocitů, vyzpívali jsme mnohokrát celý zpěvník, Nejmilejšími našimi písněmi byly : »Kto za pravdu horí«, »Co je ti?«, »Ještě já se podívám«, »Pojď, má milá, se mnou«, »Mysli moja«, »Oj, lásko, lásko, ty nejsi stálá«. »Hradčanské hodiny«. »Hoj, dělniče ty švarný«, »Daleko široko jsou lužecká pole«, »Marseillaisa«, »Zapadá slunko«, »Pokrokářská«, »Rudý prapor« a jiné. »Dobrou noc« náš domácí koncert uzavírala. Po ní zavládlo obyčejně zádumčivé snění. Další hodiny proleželi jsme mlčky schouleni na pryčnách neb strávili v hovoru. V debatách těchto ozývala se již moje skepse. Jednou jsem dokonce prohlašoval, že dělnická mládež může v pokrokové straně jen tehdy setrvati, bude-li ji tato podporovati hmotně i duševně při stávkách a ve všech akcích pro 8hod. dobu pracovní, všeobecné, rovné a přímé hlasovací právo atd. Ant. Hajn se mnou souhlasil, ale ostatní mlčeli; někteří z nich koketovali s Nietzschem, Bruno Willem a Stirnerem. O kolektivismu jsme se vůbec neshodli. Zanechali jsme tedy po vášnivých debatách všech problémů a odevzdali se v příjemnou náruč bůžka spánku.

Někdy rozrušil mne hovor tak, že jsem si k vůli uklidnění přistavil na pryčnu židli a mřížemi pohlížel do šedého dvora. Ty krásné, tajuplné noci! Chladné železo mříží působilo na horkou hlavu jako kus ledu. Vůkol všecko stichlo, jen tu a tam ozval se polohlasný vzdech: »A jo!«, vytrysklý ze srdce ubožáka, který snad zrovna vzpomínal na domov, na stařičké rodiče, bratry a sestry, na milou, na přátele nebo na ztracenou volnost, již venku nedovedl ani doceniti. Znenáhla vylezl teskně svítící měsíc se svojí umrlčí tváří, vrhl paprsky do dvora a na mříže, osvítil šerou, do výše příšerně čnějící věž, z níž mluví pohnutá dávnověkost, a rozlil se v cele. Na pryčně odpočívající vyšetřovanec náhle zřel, kterak na jeho dece, jako v pohádce, znázorněno je trudné jeho postavení stínem úzkých mříží... Z okolních ulic, kde lidé svobodně dýchali, dolétal k nám jen stajený dusot tramwayových koní, šum velkoměsta a vzdálený pískot dráhy.

Ve dvoře, podobném úlu s buňkami, vládlo hrobové mlčení. Vinní i nevinní spali spánkem spravedlivých. Jen c. k. dvojhlavatý orel na věžní korouhvičce chvílemi příšerně zaskřípal, nebo zlomyslný chmatáček diskantem odříkával kazatelsky svoji modlitbu:

„Dvanáctá hodina odbila,
chval každý duch Hospodina,
chmatáci, padněte na kolena,
ať vás žádný neproklíná!
Amen!“

Tak míjel den za dnem. Teprve žaloba, ve které jsem byl viněn z urážky císaře, rušení pokoje a několika jiných zločinů, spáchaných články »Pokrokových Listů«, změnila trochu život v naší celi. Hoši zvědavě čekali, jak dopadne tento první vyjimečný soud. Přelíčení konalo se dne 11. října r. 1893 a výsledek jeho byl pro mne dosti nepříznivý, čtyrčlenný senát za předsednictví rady Hofmanna uštědřil mi 10 měsíců těžkého žaláře! Rozsudek tento byl tím horší, že jsem byl ještě dvakráte znovu žalován, a sice pro delikty velmi choulostivé, jako velezradu, urážku císaře atd. Nedav na sobě znáti nijakého pohnutí, rozloučil jsem se se svými přáteli v soudní síni a ubíral se zpět do své celi. Také Ant. Hajn pohnán před soud pro články v »Neodvislosti«, ale k rozsudku nedošlo. Soud rozhodl, že veškeré jeho obžaloby mají býti společně projednávány, což se stalo skutkem až při přelíčení »Omladiny«. Přece však jedna část jeho trestných skutků oddělena a Ant. Hajn odsouzen dne 9. ledna pro zločin rušení pokoje a opomenutí povinné péče k osmiměsíčnímu žaláři. Z kauce »Neodvislosti« zabaveno 500 zlatých. Sotva jsem měl jedno přelíčení s krku, již tu bylo druhé. Opět před vyjimečným soudem a opět pro »Pokrokové Listy«. Tentokráte předsedal president zemského soudu dvorní rada Procházka. Po krátkém výslechu byl jsem odsouzen pro urážku císaře, člena císařského rodu. rušení pokoje atd. pouze na jeden měsíc do žaláře! Nevěřil jsem ani sám svému sluchu, ale skutečnost je skutečnost. Všichni přítomní radostně gratulovali mně ku šťastnému výsledku. Nemohu však zapomenouti část rozmluvy, kterou jsem s p. presidentem Procházkou vedl: »Vy jste přece nemohl redigovat ty »Pokrokové Listy«. To jste snad byl jenom podepsán. Vy jste přece dělník.« — Zardívaje se studem nad tímto snižujícím podezřením, odpověděl jsem: »časopis jsem sám redigoval, pane presidente, a nevěříte-li, že jsem schopen psáti, napíši za vaší přítomnosti o čemkoliv článek.« — Pan president kroutil sice hlavou nad tím, ale zkoušku ze psaní nechtěl.

S podobnou nedůvěrou v inteligenci dělnictva shledal jsem se ještě později v úředních kruzích velmi často. Je to přežitek starého, upadajícího nazírání. Odcházel jsem ze soudní síně tentokráte spokojen a uklidniv se, žil jsem zase bývaty způsob života.

Rosou osvěžení byly společné procházky »Omladinářů«, kde si každý se svým kamarádem pověděl, co na srdci měl. Také návštěvy poslanců: Purgharta, Sokola, Šamánka, Březnovského, Masaryka atd. přinesly do suchopáru našeho života trochu nových dojmů. Cela naše měla ještě i tu privilej, že do ní každý týden přišel president Procházka, pečující o naše slušné »zaopatření«. Měl při tom dobré úmysly, neboť byl jedním z nejlidštějších soudců v Rakousku, ač byl při tom jednostranným: do ostatních cel, ve kterých nebyli redaktoři, chodil pouze měsíčně. »Panská chodba«, kde jsme byli ubytováni, těšila se četným návštěvám jiných politických vězňů ku př.: K. Dědice, Vildy Davida, Kacovskýho, Al. Habra, Jar. Huška, Krause, Eberta, Krapky, Koblasy, V. Štěpánka atd. Snášeli jsme se s nimi velmi dobře. Mimo ně dávány na »panskou chodbu« všeliké divné existence: vězni z lepších kruhů, odsouzení pro zpronevěry atd., kridatáři, ponejvíce židovští, tlustí jako hroši, valící se líně po dvoře. Mohli jsme se smíchy potrhat, když některý z těchto nepříliš sympatických židovských švindlérů dostal se do styku s redaktorem »Našich Zájmů«, antisemitou p. J. Huškem. To byl učiněný komický výstup. Ze svého klidu byli jsme vyrušeni propuštěním 20 vyšetřovanců »Omladiny« z vazby; byl mezi nimi i Dragoun. Ostatní »Omladináři« zasmušili se toho večera, že nebyli mezi těmi, kdož pozdravili svobodu.

Velkolepým způsobem oslavili jsme památku Bělohorské bitvy. Kupovali jsme hojně svíček a zasílali je po šňůře na všecky strany. Po sešeření zavládlo v celé budově nápadné ticho, jindy tak vzácné. Ani »zvěřinec« se neprodukoval. Sotva však zahučelo táhlým hlasem osm úderů věžních hodin, zjevily se ve všech oknech jako na povel četné postavy a ruce s rozžatými svícemi. Šedý dvůr fantasticky zaplál v záři nesčetných světel a oživl velebným zpěvem mnoha hrdel. I v okně nejchudšího »chmatáčka«, jindy tak zádumčivě temném, zářily plameny. Vynalézavější hoši ozdobili dokonce díry svých zamřížovaných klecí rozmanitě upravenými transparenty, za nimiž stála řada malých svíčiček. Dojem tohoto okamžiku byl unášející. I naše cela spojila své orgány se zpěvem všech a vězeňská budova chvěla se až do základů písní: »Kde hrob je náš?« Zahořekovali jsme si nad bědnou minulostí českého národa, ale důvěřujíce v lepší budoucnost, spustili jsme svoji hymnu: »Rudý prapor«. Bojovný tento sbor dozněl a svíce shasly. Ticho nastoupilo vládu; bylo však rušeno jednotlivými údery na dvéře, dokazujícími, že některý z našich přátel byl chycen ještě na okně, při činu. Dozorci poplašeni běhali po chodbách; k jejich cti budiž řečeno, že nám pro tuto manifestaci nečinili nijakých mrzutostí.

Ze zdařilé vzpomínky měli jsme upřímnou radost. Zavřeli nás a ani tady jsme se nepolepšili! I v jiném směru zůstali jsme těmitéž: staré naše kvarteto, Dutka. Fejfar, Procházka a já, které tolik pěkných socialistických i prostonárodních písní mezi mládež vneslo a roztrousilo, sešlo se v base takřka kompletní. Pouze F. Procházka, pasovaný minulý rok na »obrance vlasti«, nám scházel. Zpívali jsme tedy, ovšem, byli-li jsme dle receptu velkých zpěváků á la Florjanski a Burián disponováni, v tercettu. Feyfar vylezl na okno cely č. 71., Dutka objevil se v 30. a já do toho bručel z okna cely č. 84. Trošku jsme byli od sebe vzdáleni, ale šlo nám to znamenitě. Jenže s překážkami; sehnalť dozorce co chvíli některého »lidového pěvce« s okna dolů a řádně mu »vypucoval žaludek«. Pozůstalí sirotci musili přestati. Vzdor zákazu bylo v Novoměstské zpěvu dost. Fejfar zpívával svým pěkným barytonem »Za lesem, za vodou, měsíček se bělá«, Polák Florzikiewicz, vyšetřovaný pro hromadné podvody, přednášel opět písničky polské a ruské. Každý dal k dobrému, co měl. Kdo neuměl nic, obyčejně se aspoň hádal. Mezi tolika lidmi, jací se sejdou ve vězení, ať již patří do řady politiků nebo sprostých, najde se vždycky několik protivných a nesnášelivých povah. Bodavost jejich je dlouhou chvílí ještě stupňována. Tak tomu bylo i u »Omladinářů«, kde jednotlivci povadili se někdy s jednotlivcem, obyvatelé jedné cely s obyvately druhé. V hořké náladě nad tím vznikla i písnička:

„Demokraté, to je škandál,
vyvolávat stále randál,
chcete,li tak sebe zváti,
nesmíte se v cele rváti.

Kde váš rozum v bryndě jesti,
rozhodovat chcete pěstí,
tím se přátel láska ztrácí,
ó zvedení ubožáci.

Zachce,li se vám zas lháti,
za terč nesmíte nás bráti,
ztrpčovati lidem stále
bídný život v kriminále.“

Velmi rádi chodili jsme k vyšetřujícímu soudci adjunktu Kuršoví. V jeho pokoji zmocnila se nás často závist, když jsme po očku švihli na Karlovo náměstí. Tam ti lidé chodí volně, bez »bachaře«, ne jako hnanci a my zde za mřížemi jako dravá zvěř... Proč jsme zde, ptali jsme se trpce. Pro trochu nenáviděných myšlének, pro trochu mladického nadšení, jimž jsme ve své opravdovosti dávali formu, síť paragrafů protrhávající.., Svobodná píseň, rozšířený časopis, pouliční projev, to byly »zločiny«, které nás sem přivedly a stát uváděly v »nebezpečí«...

Zatím hnán výslech plnou parou. President naléhal, státní návládní naléhal, časopisy i uvěznění. Adjunkt Kurš dělal co mohl. Vyslýchal do tmy. Nezřídka byl mnohý z nás volán, když se již ukládal na lůžko. Dne 9. prosince mohli nám proto dozorci konečně oznámiti, že máme jíti do porotní síně. Sešli jsme se v plném počtu. Na místě čekal již adjunkt Kurš s auskultantem Pejšou, kteří nám do večera nahlas předčítali žalobu. Co bylo jizlivých vtipů a rozpustilého smíchu nad jejími naivnostmi! Pro takovou snůšku nesmyslů nemůžeme přece býti odsouzeni, tvrdili jsme jednomyslně. Věhlas páně Lorencův ztratil u nás proto velmi na ceně; těšili jsme se, jak ho při přelíčení i s jeho žalobou rozsekáme na cucky. Po přečtení byla nám rozdána každému po jednom výtisku. Žalářní mnul si potěšen ruce. »Zaplať pán bůh, teď budu mít aspoň den pokoj,« dodával s usměvavou tváří a povolil nám delší svícení v celách. Druhý den podali jsme proti obžalobě námitky, které většina později odvolala.

Venku starali se zatím hoši o vyprostění nejčelnějších »Omladinářů« z vazby. Ve 24 hodinách sebrali na Sokola, Škábu, Rašína a Hajna 40.000 zl. kauce. Zaklepali i dra J. Grégra, který ochotně složil 30.000 zl. Jelikož poradní komora nečinila žádné námitky proti propuštění výše jmenovaných, byli první tři dne 23. prosince již na »volné noze«.

Ant. Hajn je předešel dne 22. prosince. Zůstal jsem osiřelý. Cela č. 84. osaměla, spustla; bylo mně v ní nevolno a cize. Hoši z protějších cel mne sice zvali, abych se k nim nechal přesadit, ale žalářní nedovolil. Na noc dal ke mně »fotříček« soudruha Kacovského z vedlejší cely, s nímž jsem se dobře pobavil a nudu zahnal. Ráno cela č. 84. znovu obživla. Přistěhovali se do ní noví hosté: K. St. Neumann, J. Dutka, Holzbach a Al. Tuček. Bylo v ní tedy zase ruchu a šumu nadbytek, ačkoliv Neumann s Tučkem brzy ji opustili, spolu s Miřiovským, Peroutkou a Šerákem jdouce na svobodu. »Citelnou mezeru« po nich nahradili J. Veselý a Nedvěd, kteří se odjinud přistěhovali.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Správně mělo být uvedeno „hoši“. Viz Opravy a vysvětlivky.