Olympijské paměti/IV. Olympijský kongres v Le Havru (1897)

Olympijské paměti Pierre de Coubertin
III. První olympiáda (Athény 1896)	IV. Olympijský kongres v Le Havru (1897)	V. Druhá Olympiáda (Paříž 1900)

Údaje o textu
Titulek:	Olympijské paměti
Autor:	Pierre de Coubertin
Zdroj:	Révue olympique, č. 107, rok 1976 LA84.org
Vydáno:	1931
Licence:	PD old 70
Překlad:	Miroslav Langer
Licence překlad:	CC BY 3.0

Proč Le Havre? To nikdo nechápal. Co měl velký normandský přístav co dělat s olympismem?

Po svém návratu z Atén doktor Gebhardt vyjádřil přání, bay se příští zasedání MOV konalo v Berlíně. Pánové Bikelas, Kemény a Guth prý souhlasili. Ale já jsem byl na pozoru a ještě před začátkem léta jsem zajájil jednání se zástupci města Le Havre. Nic by nebylo nerozvážnější než uspořádat zasedání samotného MOV v jasném světle velkoměsta. Stejně jako jedna dívka, ještě velmi mladá, která je nyní manželkou známého spisovatele, na otázku, jestli „v této sezóně hodně tančila“, odpověděla s hezkým úsměvem: „Moji rodiče si myslí, že jsem ještě dost nevyrostla. Ještě mne nevyvedou, až příští rok;“ i já jsem měl k MOV úplně stejný postoj. Měl jsem pocit, že ještě dost nevyrostl na vyvedení do společnosti. Jeho malý sbor, nedostatek materiálních zdrojů a obzvlášť jeho charakter nestabilní budovy, která se nemůže spolehnout ani na administrativní síly, ani na síly technické pevně konstituované nebo uznávané, to vše mi zakazovalo takovou nerozvážnost. Na druhou stranu jsem považoval za důležité udržet svou nezávislost a neuchýlit se pod žádnou ochranářskou moc. Nechtěl jsem ohrozit vítězství získané v Aténách, ale ani jsem ho nechtěl přeceňovat jeho význam.

Do té doby jsem pokaždé trávil podstatnou část roku v Normandii: příbuzenstvo, domov, případně politické zájmy, tím vším jsem byl připoután ke kolébce mé rodiny. Proto jsem tam vždy snadno nacházel kdekoli oporu. Hlava francouzského státu od loňského roku, po nečekané demisi prezidenta Casimira-Périera, byl občanem Le Havru a toto město zůstalo jeho letním domovem.^{[red 1]} Byl jsem si jist, že vzbudím jeho zájem o svůj podnik.

Řekněme, že v Aténách se předváděla jen technika oblečená do historického hávu; žádný kongres, žádná konference, žádný zájem o morální nebo pedagogické hledisko. Hned po Hrách jsem se ale obrátil zase k této stránce, připomínaje intelektuální a filosofický ráz mé iniciativy a vraceje roli MOV vysoko nad obyčejné sportovní uskupení. Aniž bych se ohlížel na námitky, které ke mně směřovaly, trval jsem na svém projektu v Le Havru a zajistil jsem si pohostinství radnice a spolupráci dvou oddaných přátel: Otce Didona, převora koleje v Arcueil, a Gabriela Bonvalota, který se proslavil přechodem Střední Asie.^{[red 2]} Oba byli velmi oblíbenými řečníky. Program byl pružný, aby každý problém bylo možné naznačit, opustit ho a zase se k němu vrátit. Tady je program:

Pedagogika

O psychologii tělesných cvičení; zvláštnosti vlastní každému z nich.

O rozdílu mezi volnou hrou a povinnými cvičeními; výhody a nevýhody každého z nich.

O morálním dopadu tělesných cvičení na dítě a adolescenta; vliv úsilí na formování charakteru a rozvoj osobnosti.

Organizace tělesných cvičení na lyceích a vysokých školách; mohou si je studenti organizovat a řídit sami, a jak? Důsledky nezávislosti ponechané studentům. Úloha autority.

Hygiena

O fyziologii tělesných cvičení; pravidla vlastní každé formě cvičení.

O zdravotní výchově na lyceích a vysokých školách; program takové výchovy.

O oblečení.

O hydroterapii chápané jako doplněk tělesných cvičení; v jaké formě se má užívat.

Sport

O otázce ceny v hotovosti a o definici amatéra.

O organizaci mezinárodních soutěží; periodicita a obecné podmínky.

O vytvoření světové olympijské unie a o „Světovém olympijském bulletinu“

O renesanci a rozvoji tělesných cvičení v XIX. století; historie tohoto hnutí v různých zemích světa.

Sportovní část byla jen naznačena; byla zařazena jen pro formu. Projekt Světové olympijské unie a Bulletinu v mnoha jazycích byl zařazen k potěšení našeho uherského kolegy F. Keményho, který měl občas velké plány. Účast rektora Akademie v Caen, prefekta oblasti Dolní Seiny, podprefekta Le Havru a většího množství zahraničních delegátů zvyšovala prestiž diskusí. Hlava státu během dvou dnů přijala účastníky kongresu ve své vile na pobřeží, k jejichž cti byly uspořádány velké slavnosti.

Bylo to na jednom veřejném zasedání, kde otec Didon ve velkém sále radnice nadchl publikum jedním ze svých ohnivých projevů, jejichž tajemství ovládal, když jsem dostal vizitku jednoho opožděného delegáta, reverenda de Courcy Laffana,^{[red 3]} ředitele koleje v Cheltenhamu a zástupce Konference anglických školních ředitelů.^{[red 4]} Pozdravil jsem ho a usadil do jedné z prvních řad a naše pohledy se přitom proťaly. Byl to stále ještě mladý muž, štíhlý, s výrazem nezvyklé jemnosti. Celá jeho bytost odkrývala dokonalou rovnováhu inteligence, síly a citlivosti. Sotva přistál s lodí ze Southamptonu. Když otec Didon skončil, poněkud rychle na potřeby publika, aby zahájil diskusi, nikdo se neodhodlal po něm promluvit. Tak jsem si řekl, že krátký rozhovor v angličtině může prolomit ledy a omlouvaje se za indiskreci jsem poprosil ředitele z Cheltenhamu, aby řekl několik slov. Beze spěchu, ale bez váhání, mírně, ale sebejistě p. Laffan vstal a dokonale čistou francouzštinou a nečekaně pečlivě odměřenými výrazy vyložil své teze o morálce a sportu. Jeho ideje souzněly s těmi otce Didona, ale forma byla tak odlišná, střídmá a přitom rafinovaná elegance kontrastovala tak, že přivedla publikum k nové bouři nadšení a změnil toto zasedání v pravý koncert francouzské výřečnosti. Mně bylo naráz jasné, že mi nový drahocenný spolupracovník spadl přímo z nebe. Laffan, jehož keltská povaha zděděná po irských předcích měla sklony k mystice, mi později řekl, že od prvního dne se cítil „povolán“, aby sloužil olympijské věci všemi svými silami. Ve skutečnosti jim zůstal věrný až do konce života. A naše přátelství bylo po celou dobu hluboké a stálé.

Kongres v Le Havru musel ustoupit událostem v Řecku. Tam se bojovalo za emancipaci Kréty a za vytvoření legitimních hranic, ale to nám nepřálo. Přátelé i nepřátelé byli zaneprázdnění službou vlasti a neobraceli svůj zrak do Normandie. Dokonce i helénismus, který prodchnul atmosféru prvního kongresu v roce 1894 se vytratil pod tlakem britského vlivu. Byl to Arnold, o koho jsme se více či méně vědomě opírali.^{[red 5]} Deset let jsem usiloval o prosazení jeho myšlenek ve Francii, myslím, že jeho principy jsou tak jasné a silné, že mne překvapuje, jak málo jsou v nové době pochopené. Ani tentokrát jsem neměl pocit, že bychom někam pokročili, navzdory trojitému úsilí otce Didona, Laffana a Bonvalota. Dokonce i v řadách výboru nebyli všichni spokojení. Balck se domníval, že ztrácíme čas a že projednávaná témata jsou „beze vztahu k naší práci“. Na chvíli dokonce chtěl odstoupit. Byl to jediný a chvilkový poklesek jeho důvěry. Ostatní se s ním domnívali, že zaměřením na tolik věcí riskujeme tříštění našich sil. Já jsem si myslel pravý opak, že jako chameleon bude aktivnější MOV víc nepolapitelný a méně náchylný k poraněním. Ale věděl jsem, že se blíží bitva ještě hrozivější než ta předchozí, s ještě nejasnějšími manévry a ještě nejistějším výsledkem.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Po demisi Jeana Casimira-Periera 16. ledna 1895 nastoupil o den později do úřadu Félix Faure (1841–1899). Pocházel z Bordeaux, ale poté se usadil v Le Havru, kde si založil podnik a odkud vstoupil do celostátní politiky.
2. Henri Didon (1840–1900) byl dominikánský kazatel, spisovatel a pedagog, mj. autor olympijského hesla „Citius, altius, fortius“. Gabriel Bonvalot (1853–1933) byl francouzský cestovatel a objevitel, procestoval Střední Asii a Tibet, ze svých cest napsal několik knih.
3. Rev. Robert S. de Courcy Laffan (1853 nebo 1854–1927), britský pedagog, ředitel několika škol, přijatý za člena MOV právě na kongresu v Le Havru v roce 1897, později čestný sekretář Britské olympijské asociace.
4. Conference of English Headmasters.
5. Thomas Arnold (1795–1842), anglický pedagog a historik, ředitel školy v Rugby 1828–1841, kterou reformoval. Coubertin ho považoval za jednoho ze zakladatelů moderního anglického sportu, zejména ve školách, ale to se rozchází se skutečností.