Olympijské paměti/III. První olympiáda (Athény 1896)

Olympijské paměti Pierre de Coubertin
II. Dobytí Řecka	III. První olympiáda (Athény 1896)	IV. Olympijský kongres v Le Havru (1897)

Údaje o textu
Titulek:	Olympijské paměti
Autor:	Pierre de Coubertin
Zdroj:	Révue olympique, č. 105, rok 1976 LA84.org
Vydáno:	1931
Licence:	PD old 70
Překlad:	Miroslav Langer
Licence překlad:	CC BY 3.0

Sotva jsem opustil Řecko, p. Skouloudis začal pracovat na tom, aby vše dohodnuté zmařil. Třikrát svolal ostatní místopředsedy a přesvědčoval je, že můj rozpočet za nic nestojí, že výdaje budou enormní a zisk nulový… Když podlomil jejich důvěru, oznámil zbytku výboru, že je nutné jeho rozpuštění a že se všichni budou muset podvolit vůli jeho královské výsosti.

Byl si rozhodnutím jistý, ale věci se vyvinuly jinak, než očekával. Princ přijal delegaci, odložil převzatou zprávu na stůl s tím, že si ji prostuduje a propustil pány poté, co si popovídali o dešti a pěkném počasí. Myslím, že vůbec neváhal. Svůj názor si už udělal. Nevím sice přesně – ačkoli jsem dostával tajně detailní zprávy – co se stalo mezi princem a králem, když se vrátil z ciziny, ale zjevně král musel ocenit, že se následník trůnu postavil do čela čistě a široce helénské věci; když pak o šest měsíců později pobýval v Paříži a já ho navštívil, mluvil o princi a jeho úloze v organizaci Her s evidentní hrdostí.

Princ si pochvalu zasloužil. Oceňoval jsem inteligenci i takt, se kterými dokázal manévrovat a balancovat v delikátních situacích; ale navzdory všemu tato situace nemohla trvat věčně. Pan Trikoupis nemohl vystát, že tak přecházíme jeho formální moc. Zvolil záminku událostí spojených se stávkou a dal králi „na vybranou“, buď jeho syn, nebo jeho ministr. Král klidně a rezolutně vyjádřil své politování nad demisí, kterou chápal. Trikoupis roztrpčeně odešel. Vůči Olympijským hrám měl dál velký odpor, a jak se blížily, odjel do Nice. Tam náhle a nečekaně zemřel, zpráva o tom dorazila do Atén v průběhu Her, večer před velkou slavností, plnou světel a hudby.^{[red 1]}

Aniž by čekal na vyřešení situace, korunní princ 12. listopadu zreorganizoval výbor a znovu rozběhl jeho soukolí. Do výboru vstoupili noví spolupracovníci, včetně nového premiéra p. Delyannise a nynějšího prezidenta p. Zaimise. Ponechal dosavadní dva tajemníky a doplnil je dalšími dvěma, Constantinem Manosem a Georgem Streitem, který si později vybudoval významnou politickou kariéru. Své bratry postavil do čela technických komisí a nakonec vybral jako nového generálního tajemníka bývalého aténského starostu p. T. Filimona,^{[red 2]} kterého vyslal do Alexandrie za p. Averofem, aby od něj získal úvěr poteřbný k zahájení rekonstrukce Stadionu v plné mramorové kráse, jako za časů Periklových. Času nebylo nazbyt. Od 23. června 1894 marně uplynuly celé měsíce vinou opozice. Teď už se blížilo jaro 1895. Zbýval jen rok na všechny přípravy.

Program Her roku 1896 je dnes pro většinu sportovců neznámý. Není divu – po 37 letech! Tady je, jak se objevil v čísle čtvrtletního Bulletinu MOV:

A. — Atletické sporty: Běžecké závody: 100 m, 400 m, 800 m a 1500 m hladké; 110 m překážek (pravidla Francouzské unie atletických sportů^{[red 3]}).

Závody: skok do dálky, do výšky, o tyči. – Hody koulí a diskem (pravidla Anglické AAA^{[red 4]}).

Maratonský závod

B. — Gymnastika: individuální: šplh na laně. — Hrazda. — Kruhy. — Bradla o stejné výši žerdí. — Skok přes koně. — Vzpírání činek. Společné cvičení (družstva po deseti).

C. — Šerm: utkání fleretem, šavlí a kordem pro amatéry i profesory (speciální pravidla pařížské Společnosti k rozvoji šermu v Paříži^{[red 5]}).

Zápas: římský a řecký.

D. — Střelba z vojenské zbraně, z karabiny a pistole (pravidla v přípravě).

E. — Jachting: Steam-jachty na 10 mil (pravidla pařížského Plachetního kroužku^{[red 6]}).

Plachty (výtlak a pravidla Anglické jachetní závodní asociace^{[red 7]}) pro lodě do tří, deseti, dvaceti tun a přes dvacet tun. Vzdálenost: 5 a 10 mil.

Veslování: jeden veslař, 2000 m bez obrátky, skify; dva veslaři pároví bez obrátky, joly a outriggery; čtyři veslaři po jednom^{[red 8]} bez obrátky, joly (pravidla Italského Rowing Clubu).

Plavání: Na rychlost: 100 m. — Na vytrvalost a rychlost 500 m. — Na vytrvalost 1000 m. — Vodní pólo.

F. — Cyklistika: Na rychlost: 2000 m na dráze, bez vodičů. — 10 000 m na dráze s vodiči. — Na vytrvalost: 100 km na dráze s vodiči (pravidla Mezinárodní cyklistické asociace).

G. — Jezdectví: manéž, skok přes překážky, voltiž, vysoká škola.

H. — Atletické hry: Lawn-tennis, dvouhra a čtyřhra.

Chtěl jsem tento text zreprodukovat. Vidíme z něj, kolik je pravdy v té legendě, která se do nekonečna opakuje, že moderní hry se skládají hlavně z atletiky, k níž se přidává jen několik dalších sportů. Jak je to ve skutečnosti…? Není na tom ani zbla pravdy.

Tento program, který má po reorganizaci výboru datum 12. listopadu 1894 (což je datum jednání v Zappeionu) ukazuje rovnost mezi různými kategoriemi sportů: atletickými, gymnastickými, vodními, soubojovými, jezdeckými… vypsanými v chartě jako povinné. Když doplním, že základ protokolu slavnostního zahájení a zakončení, totiž vztyčování národní vlajky každého vítěze na čestný stožár, pochází také ze stejné doby, dokazuje to, že moderní olympismus má v principu integrální charakter. Proti tomuto celku se zvedal zuřivý odpor, většinou z nepochopení, méně pak z ctižádosti a zklamané žárlivosti, který více než dvacet let obnovoval své útoky jak veřejné, tak úkosem, a přitom se jen jednou v historii – v roce 1900 – uspěl a prosadil své zlé záměry, aniž by nás ale překonal.

Tento program byl zveřejněn po schválení od rady MOV, tj. pánů Bikelase, Callota a mne. Bikelas se děsil toho, že musí spolupodepsat dokument od „svého budoucího vladaře“. Trval jsem na tom. Byl to zlomový okamžik a já jsem nechtěl propást žádnou příležitost upevnit moc MOV, dosud křehkou a málo okázalou.

Během ledna a února 1895 docházely od Bikelase, který se vrátil do Atén, tři dopisy týdně. Jeho aktivita a činorodost byla nezměrná. Sloužil jak prostředník. Jednou mi poslal překlad proslovu, který pronese princ. „Račte si to přečíst s perem v ruce.“ Další den mi hlásil první důležité přihlášky. A následovaly věci už určené, a přece neurčité, u kterých prosil o mou podporu: plány na velodrom, rozdělení míst na stadionu, zvací formule, rady týkající se drah…

Avšak mramorové bloky se už vršily v posvátných ruinách a propaganda se rozbíhala. Výbory byly ustaveny. Ani v Uhrách, kde všechno směřovalo k přípravám na oslavy tisíciletí státu Maďarů, spadající rovněž na rok 1896, se olympismus nezanedbával. Hrabě Csáky^{[red 9]} se prostřednictvím Keményho právě uprostřed práce v Aténách dotazoval: Proč neuspořádat Olympijské hry v průběhu slavností v Budapešti? Neodbyl jsem tuto nabídku, posloužila mi k tomu, abych popohnal Řeky.

Balck psal ze Stockholmu, že „dobře zapracoval“ na tom, aby korunního prince (nynějšího krále) zaujal. „Trochu se obáváme, ale dokážeme to.“ Ve stejnou dobu z Ruska generál Butovskij podával zprávu i o svém úsilí. Setkal se s „velkým nezájmem“. „Náš tisk,“ psal 2. února 1895, „považuje otázku tělesné výchovy za nedůstojnou toho, aby byla na stránkách vlivných listů.“

Povzbuzující zprávy přicházely z Anglie. Pánové Romanos, tehdy řecký chargé d’affaires, a student Oxfordu Constantin Manos probudili zájem v řecké kolonii a uspořádali tam sbírku. Sotva existovala země, se kterou bychom nevedli korespondenci, byť jen občasnou nebo mířenou špatným směrem, ale přesto aspoň budící naději. Všechno to mířilo do Atén mým prostřednictvím, což velmi zlobilo p. Filimona. Byl to aktivní člověk, moudrý, dobrý pořadatel, ale s žárlivou a pyšnou povahou. Necítil se dostatečně kompetentní a to ho dráždilo. Vítal tak s těžko skrývaným potěšením nepříjemnosti, které jsem zažíval ve Francii, zejména bouřku, která na okamžik přitáhla od Sprévy.

V Paříži vláda ignorovala události, které se rozběhly už o rok dříve. Subvence pro francouzské sportovce na cestu do Atén…? Jaká to troufalost! Museli jsme vše zařídit sami ve francouzském výboru, kterému předsedal p. de Courcel a jehož výkonným sekretářem byl p. Fabens. Sotva přijal účast předseda Unie střeleckých spolků,^{[red 10]} slavnostně odstoupil: „Unie usoudila, že se nepotřebuje účastnit této organizace.« Udivující je hlavně rozhořčení, projevující se z jeho dopisů k této věci. „Je téměř neuvěřitelné,“ napsal 14. února 1895, „jak si pořadatelé Olympijských her mohli vůbec představit, že Francouzská národní unie bude přívěskem jejich výboru a že střelba se zapojí jako řadové odvětví mezi všechny ostatní sporty.“ Cituji tato slova, protože ilustrují tu zvláštní podezřívavost, která stále přetrvává ohledně spolupráce různých sportů, a to i v osvícených kruzích. Všechno ale dobře dopadlo a francouzští sportovci dorazili k úpatí Akropole, jelikož jejich absence by způsobila skandál.

Věděli, že se tam utkají s Němci, ale to už je nepohoršovalo. Skupina vytvořená v Berlíně Dr. W. Gebhardtem,^{[red 11]} se kterým jsem si pravidelně psal, se snažila probudit zájem a dařilo se jí to, když ale najednou na konci roku (1895) jeden velký německý gymnastický spolek odvolal svou účast, kterou původně přijal. Odmítnutí vyvolal jeden fantaskní rozhovor ve francouzských novinách, kterému jsem nevěnoval pozornost. Výroky, které mi tam připsali, byly tak nemístné, že německý protest působil umírněně a oprávněně. Rychle jsem upozornil Gebhardta, ale to už National Zeitung otiskl dopis gymnastů. To okamžitě vzbudilo v německém tisku rozruch. Poslal jsem své dementi a zároveň ho předal řeckému velvyslanci v Berlíně p. Rangabemu, který mi poděkoval a informoval mne, že učiní vše, aby dementi získalo „největší publicitu“. Slíbil, že zařídí, aby se „kopie dostala ke kancléři, který ji předloží před císařův zrak,“ což byl nezbytný úkon, protože „rozhořčení v Německu dosáhlo znepokojivých rozměrů… Včera,“ dodal, „jsem dostal padesát článků ze všech koutů císařství.“ Rozhořčení ale rychle vyprchalo a Gebhardt, který sám také usilovně intervenoval, svolal do Berlína shromáždění, které oslněno jeho osobností jednohlasně vyjádřilo své „sympatie a přání úspěchu společnému úsilí“. Tento vzkaz předal velvyslanci Francie Julesu Hebretteovi.

To bylo 16. února (1895). V Řecku ale, i když časopis Asty obdržel 1. ledna mé dementi a zveřejnil ho, p. Filimon předstíral, že věří autentičnosti rozhovoru. Později jsem se dověděl od Gebhardta, že toho chtěl využít, aby odstranil z cesty MOV, „dočasný článek, který nemá žádný další smysl“. Zpravodaj Temps ve svém dopisu z Řecka 12. ledna popsal rozruch, který událost vyvolala v celém Řecku. Když ho ale německé mínění nechalo na holičkách, Filimon musel svůj temný záměr opustit. Ukázalo se to 7. února, když po té, co jsem se ohradil, telegrafoval, že řecký výbor „nikdy ani nepomyslel“ na to, že ona slova vyšla z mých úst. Takové ujištění ale přišlo příliš pozdě, aby mne přesvědčilo.

Konečně nastala hodina, kdy na obnovený a oslnivě bílý stadion vstoupily davy a král Jiří zpečetil obnovení Olympijských her obřadnou formulí: „Prohlašuji Hry první olympiády moderní éry za zahájené.“ Pak zazněly salvy, hejno vypuštěných holubů vesele proletělo stadionem, sbor zanotoval krásnou kantátu složenou řeckým umělcem Samarasem^{[red 12]} a soutěže započaly. Dílo vstoupilo do historie. „All that is your work,“^{[red 13]} řekl mi Gebhardt, se kterým stále mluvíme jen anglicky… Skupina členů MOV sesazená vedle korunního prince prokazovala trvalost našeho podniku a mezinárodní ráz, který jsem chtěl bezpochyby udržet. Proti nám stál lidový nacionalismus opilý myšlenkou, že Atény se stanou stálým dějištěm Her a každé čtyři roky budou zaplavené výdělečných a lichotících návštěvníků.

Na jiných místech jsem popisoval pompu prvních Her, jejich potíže a technické nedostatky, nadšení diváků, kuloárové intriky, ztrátu důvěry některých mých spolupracovaníků, královskou iniciativu získat pro Řecko monopol na olympismus… Rád bych souhlasil, kdybych nevěděl s absolutní jistotou, že by takový nepraktický plán nakonec zamířil k neodvratnému nezdaru. Z žádného úhlu pohledu si Řecko nemohlo dovolit každé čtyři roky podobné úsilí, které by bylo nezbytné, včetně obnovování personálu i prostředků. Jenže zkuste vysvětlit takový názor lidem, kteří se právě ocitnuli před oživlou vidinou vyzdviženou z jejich dávné minulosti. Celé tohle představení začalo v řeckém světě. Došlo k jakési morální mobilizaci. Copak jsme neviděli mnichy od hory Athos, tehdy oddělené od mateřské vlasti bolavou hranicí cizí země, jak poslali na Hry své účastníky? A zatímco v zahraničí bylo obnovení Olympijských her jen blyštivou a pestrobarevnou zprávou, na řeckou mentalitu mělo posilující efekt. A tak když o rok později vypukla řecko-turecká válka za osvobození Kréty, staly se Hry terčem obvinění, že k tomu významně přispěly a že se staly zástěrkou pro přípravy této události, jelikož o tom v Aténách vzrušeně debatovali zástupci řeckých krajánků, kteří sem dorazili z daleké ciziny. Ale v těchto obviněních nebylo mnoho pravdy. Nejvýše je možné říct, že zúčastněné strany své dřívější plány pod tlakem okolností poněkud urychlily. Nebylo to poprvé, co Kréťané se zbraní v ruce požadovali svobodu. A jejich věci dala sílu sama spravedlnost, a navzdory drtivé porážce, kterou utrpěly řecké zbraně, bylo výsledkem zlepšení situace nastolením režimu připravujícího kompletní autonomii a budoucí sjednocení s Řeckem.

Tak jako tak tyto politické konsekvence způsobily, že evropské vlády neměly k obnovenému olympismu příliš pochopení. Role MOV nebyla jednoduchá: a moje jakbysmet. Druhá olympiáda nepočala dobře. Moji spolupracovníci se zarazili, helénské mínění bylo plně namířeno proti plánu „cirkulování“… Byl jsem osamocenější než dřív a musel jsem se ještě víc než před kongresem v roce 1894 spolehnout jen sám na sebe.

Musel jsem nejprve čelit králi, jehož proslov na závěrečném banketu za účasti všech sportovců mne postavil před pověstné dilema: podřídit se, nebo odstoupit. Já se ale rozhodl, že neudělám ani jedno. Na druhou stranu, odpor za podobných okolností byl jen nesnadný. Rozhodl jsem se hrát prosťáčka, který nic nepochopil. Předstíral jsem, že budu králův proslov ignorovat pod záminkou toho, že jak část proslovu pronesl řecky a část francouzsky, nezopakoval stejnými slovy návrh ustavit Atény jako stálé sídlo Her. Ignoroval jsem také výzvu, kterou podepsali američtí sportovci a která podporovala panovníkovu iniciativu. Tisk kolem toho spustil velký povyk, ale já jsem byl hluchý k tomu, co nechci slyšet. A večer v den zakončení Her jsem napsal králi veřejný dopis, ve kterém jsem poděkoval Aténám a řeckému lidu, s jakou energií a jak skvěle, s královou ochranou a jeho činy, odpověděly na výzvu z roku 1894. Popsal jsem odhodlání pokračovat v trvalém díle Mezinárodního výboru s tím, že Hry druhé Olympiády se uskuteční v Paříži… Dopis byl krátký. Zařídil jsem, aby vyšel vedle francouzštiny zároveň v němčině a angličtině, a tak bylo jedno, jestli se objeví také v řečtině. Forma dopisu byla, jak vyžadoval protokol, sladká, ale to nezakrývalo, že šlo o nezvyklou opovážlivost. Mezi členy výboru, mezi kterými převažovali monarchisté, vyvolal poplach, protože jsem ho předem kolegům neukázal ani s nimi neprobral. Filimon si zakryl tvář. Co z toho bude…? Nebyl jsem moc klidný. Ale nestalo se nic. MOV podstoupil tuto zkoušku, aniž by ustoupil nebo se rozštěpil. Korunní princ, který přesně chápal, že aténský monopol na Hry není možný, nenásledoval královy kroky, k nimž ho beztak neuváženě ponoukl Filimon.

A tak byla krize překonána a II. olympiáda, tedy olympiáda pařížská se objevila na obzoru. Jestli ale bylo na světě jedno místo, které bylo ke všemu zcela lhostejné, byla to bohužel Paříž…

Technicky první Olympijské hry nepřinesly nic výjimečného. Nebyl překonán žádný rekord a výkony nepředčily očekávání. Všechno nové, čeho bylo dosaženo, spočívalo v nastavení spolupráce různých sportů, ale to byla věc tak ohromná, že z ní vyplývala celá budoucnost. Když říkám, že se nestalo nic výjimečného, platí to s výjimkou maratonského běhu. Výsledkem nápadu člena Francouzského institutu p. Michela Bréala,^{[red 14]} který mi z vlastního nadšení napsal jen den po znovuustavení Olympijských her, že věnuje pro tuto soutěž pohár, byl maratonský běh, který překročil všechna očekávání. Byla to ohromná vzdálenost – mezi 42 a 44 kilometry – která i odborníky přiměla k tomu, aby ji označili za nerozumnou. Váhali jsme, zda vytvořit takovou zkoušku, byť s takovou slavnou minulostí; ale jakmile bylo to slovo vyřčeno, nemohlo se už vzít zpátky. Řekové měli jen několik závodníků. Nikdo z nás nečekal, že vítěz bude jedním z nich, navíc tak „improvizovaný“. Spyridon Louis byl půvabný pastýř oblečený do lidové fustanely a vzdálený veškeré praxi vědeckého tréninku. Připravil se půstem a modlitbami a strávil, jak vyprávěl, poslední noc před ikonami za svitu svíček. Jeho vítězství bylo velkolepé svou silou a jednoduchostí. V bráně na stadion, kde se tísnilo více než šedesát tisíc diváků, se objevil bez únavy, a když ho princové Konstantin a Jiří spontánně vzali za ramena, aby ho dovedli ke králi, stojícímu před jeho mramorovým trůnem, vypadalo to, jako by s ním dorazila celá helénská antika. Rozpoutal se neslýchaný jásot. Bylo to jedno z nejpodivuhodnějších představení, která jsem zažil. Zůstalo mi od té doby v paměti přesvědčení, že duševní síly hrají ve sportu mnohem větší roli, než se jim přikládá; další zkušenosti potvrzovaly toto moje přesvědčení po roce 1896, ale pro lékařskou vědu zatím tato pravda zůstává zakryta tajemstvím, a tak se z ní nepodařilo odvodit praktické závěry.

To ale neznamená, že se mají opomíjet vědecké metody tréninku, a přímo v Aténách nám k tomu byl předložen důkaz v jiném příběhu. Americká univerzita v Princetonu, kde vyučuje můj přítel W. Sloane, vyslala pět vybraných sprotovců. Jeden z nich, Robert Garrett, který nikdy neházel diskem, se nadchl pro tuto disciplínu a první pokus se mu povedl natolik, že se mi svěřil se svým přáním zapsat se do olympijského závodu. Bál se ale, aby ho nepovažovali za „domýšlivého a směsného“. Dodal jsem mu odvahy. Dopadlo to tak, že si odnesl cenu! Dosáhl dokonalosti díky celkové tělesné připravenosti. Před několika lety jsem viděl mladého Kanaďana, který nebyl jezdcem, jak přesto stál v čele vítězů soutěže ve voltiži. Vedle psychiky se tak potvrrzuje hodnota celkového metodického tréninku: To jsou cenná zjištění, která nám mohou v budoucnu osvítit cestu.

Jenže napříč řeckými provinciemi a ostrovy si malí chlapci cestou ze školy „hráli na Olympijské hry“. Pro zábavu běhali, skákali, házeli kameny, vytvářeli průvody a nejstarší zdobil ostatní olivovým věncem. Toto symbolické gesto znovu předváděné v Aténách po tolika staletích jim zprostředkovalo nevědomý kontakt s velkou dávnou minulostí. Tato poetická hra na božských pláních Korfu byla mou poslední vidinou první Olympiády. Ale teď jsem se musel pustit do práce, abych jí zajistil následovníky.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Charilaos Trikoupis zemřel 30. března 1896, ve skutečnosti v Cannes. Spojovat odchod Trikoupise z vlády tak úzce s Olympijskými hrami je nejspíš přehnané.
2. Timoleon Filimon (1833–1898) byl novinář a politik, působil jako učitel mladého krále Jiřího, od roku 1874 byl radním Atén a v letech 1887–1891 jejich starostou.
3. l’Union Française des Sports Athlétiques
4. Anglická amatérská atletická asociace
5. Société d’encouragement de l’escrime, de Paris
6. Cercle de la Voile, de Paris
7. Yacht Racing Association d’Angleterre
8. Myslí se nepároví, tj. každý s jedním veslem
9. Nejspíš hrabě Albin Csáky (1841–1912), v letech 1888 až 1894 uherský ministr náboženství a osvěty
10. l’Union des Sociétés de Tir
11. Willibald Gebhardt (1861–1921), německý přírodovědec, od roku 1896 první německý člen MOV
12. Kantátou je Olympijská hymna skladatele Spyridona Samarase na slova Kostise Palamase. V roce 1958 byla ustanovena oficiální olympijskou hymnou.
13. To je všechno tvé dílo.
14. Michel Bréal (1832–1915), francouzský filolog