Ohlas písní českých/Svatební den

Ohlas písní českých František Ladislav Čelakovský
Statečný jonák	Svatební den	Pomoc pro náramnou lásku

Údaje o textu
Titulek:	Svatební den
Autor:	František Ladislav Čelakovský
Zdroj:	ČELAKOVSKÝ, František Ladislav. Ohlas písní ruských, Ohlas písní českých. Praha: Orbis, 1948. Národní knihovna, sv. 1. s. 121-125. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Spuštěn most a otevřena
byla brána na Střele;
v bráně stojí panna krásná.
tvářičky má zardělé.

Truchlivým okem přijímá
dary v bráně na Střele,
jež jí k svatbě přinášejí
poddaní a přátelé.

Ludmila, dcera rytíře
Žicha jest to nejmladší:
ó vy líbá ústa, přál bych
blaženost vám nejsladší!

Mnoho darů se naneslo,
příze, medu, potravy:
žel, že všecky světa statky
jsou bez lásky otravy!

Ovčák ještě tu beránka
složil panně u nohou:
„Přijmi, panno, milostivě
tu obítku ubohou.“

Panna vděčně ovčáčkovi
za beránka děkuje,
a po mostě když odchází.
takto tiše běduje:

„Mladý pastýři, útulný,
jako jsou ovečky tvé!
šťastnější nade mne bude,
která tebe dostane.“

Potom myslivec statečný
k bráně krokem zaměřil:
„K tvému veselí, ctná panno,
tuto laň jsem zastřelil.“

Panna zdvořile myslivci
se za laňku děkuje,
a po mostě když odchází,
takto tiše běduje:

„Švárný lovče! chtěla bych se
stavu svého odříci,
jen kdybych pohladit směla
snědém tebe po líci.“

Pak i rybák poctu nesa
k sličné panně promluvil:
„Nejlepší jsou tyto ze všech,
které dnes jsem nalovil.“

Panna vlídně rybářovi
za ryby se děkuje,
a po mostě když odchází,
takto tiše běduje:

„Za vodou tam v tvé chaloupce,
modrooký rybaři!
dej ti Bůh, ať tvůj se sňatek
lépe než můj podaří.“

Slunce zašlo — slunce vyšlo,
a než tíhlo k západu,
vše po vůli i bez vůle
odbylo se na hradu.

Skončen průvod, služby v kapli,
i družiček zpívání;
skončen pláč a hody skovstné,
i při hodech výskání.

Vůz a čtyři koně vrané
na náhradí čekají,
v divokosti pánu svému
jedva-li co oddají.

Jižtě ženich usadil se
mladé paní po boku;
koně nazpět k jeho sídlu
pádí v lítém poskoku.

Sady, louky, křoví, pole
s obou stran se míhaly,
jezdci houfu svatebního
daleko zpět zůstali.

A když na Kátovskou horu
vranci letí od boru,
jako v lože na svatební
kladlo slunce za horu.

Tam, kde nad skalami cesta
k srázu nahnutá běží,
spřež plachá se náhle zpíná,
hřívy husté vyježí.

Mžikem jak kdy blesk zasvítí
z chumle černých oblaků,
choť s rytířem, koně s vozem
padli věčných do mraků.

Ovčák zahlédnuv při stádě
jízdu hory na čele,
hůl upustil, v tváři zblednul,
trnul celém po těle.

Ryk a třesk a rachot skály
slyše dále v pasece
myslivec se onde přihnal
udychtěný ku řece.

A rybář, co blízko břehu
k lovu síti hotovil,
děsně rukama nad tůní
rozpěněnou zalomil.