Ohlas písní českých/Prokop Holý

Ohlas písní českých František Ladislav Čelakovský
Starý zahradník	Prokop Holý	Žehravý

Údaje o textu
Titulek:	Prokop Holý
Autor:	František Ladislav Čelakovský
Zdroj:	ČELAKOVSKÝ, František Ladislav. Ohlas písní ruských, Ohlas písní českých. Praha: Orbis, 1948. Národní knihovna, sv. 1. s. 89-93. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Od moravské strany šíře lukami
rozložil se tábor mezi horami,
a v něm Prokop Velký se svými oděnci
čeká jisté zprávy o milém sestřenci.

Jej, když s malou hrstkou s cesty vybočil,
pan Sezima zrádně v lese zaskočil;
lid branný rozprášiv, Racka raněného
odvleci potupně dal do hradu svého.

O polednách posel přijel v pochvaty:
„Nechce Kamenický žádné výplaty;
brž tebe nazýval, otče náš a vůdce,
hanlivými slovy zlotřilého škůdce.

Chce-li Racka míti, nech si přijde sám,
s posměchem tak vece, zdarma mu ho dám.
A když jsem odjížděl, proti všemu řádu
posla tvého vyštval fenami mne z hradu.“

K té řeči na nohy hejtman poskočil,
nad hlavou palcátem vztekle zatočil;
pod nakopenými po všem čele mraky
blesků rozesílá sto žhavými zraky.

Zahřměl rozkaz hněvný, a po táboru
jezdci do rot kvapí, pěší do sboru;
zbraň se v slunci leskne, a dle obyčeje
Žižkova korouhev nade vojskem věje.

Jede hradba vozů řadě ve dvojí,
běda, na koho se oul ten vyrojí!
Z předu jdou cepníci, vzadu pavézníci,
zpívajíce: „Kdož jste boží bojovníci!“

Táhnou roty polem, táhnou roklemi,
a když tmy večerní strou se po zemi,
postihnouti může při jasném měsíci
oko bojovníka v dálce Kamenici.

Blízko u rozcestí leží skalní lom,
nad ním v půdu ráží kořen divný strom,
uschlý vrchol jeho — zvadlá lidská hlava,
větve, plody jeho jsou krkavců strava.

Hřmot vozův ohyzdné hosti zapudil.
Mimo jeda Prokop pod se promluvil:
„Žel mi, ujče, tvých tu rozmetaných oudů,
s námi že netáhnou ku přísnému soudu.“

Zaklepala hlava, huhle hubenec:
„Nejsem tobě ujec, jsem tvůj sestřenec;
proti příměří mne Sezimovští jali,
tělo v kolo vpletli, hlavu na špic dali.“

Hejtmanovi v očích mrak se zahustil,
až koni pod nohy palcát upustil,
pozdvih k nebi ruku na dva prsty hledí,
a co sobě myslí, jen zlé moci vědí.

Sňali tělo s kola, hlavu se hřebu,
obřady slušného dějí pohřebu;
při pochodních Racka nedaleko lomu
Táboři skládají do věčného domu.

Potom hejtman s kolu špíci krvavou
zatknuv si za lebku nepronikavou,
hnal se s lidem dále v rozbouření lítém,
a již hrad obemkli kolem před usvítem.

Činěn k místu outok dva i tři kráty,
Táborům se stýská těžké od ztráty;
znajíť Kameničtí dobře odrážeti,
není jiné rady, leč je vyležeti.

A když stáli v poli za dvě neděle,
Prokop točí oči k hradu zmrzele;
duch se divě zmítá, msta ho béře krátce,
a vně české země čeká jiná práce.

Svolav setníky své a podhejtmaní:
„Těžko,“ dí, „čekati nám tu na vzdání;
aneb Kamenici zjitra v moci máme,
aneb zde naše moc na věky se zláme.

Zjitra s prvním sluncem vozy strhnete,
k západu se s lidem rychle uhnete,
a tak odstoupíce něco na čtvrt míle
k hradu udeříte opět v nové síle.“ —

Svou radou pak zvláště když je podaří,
chvátá přímo vůdce k svému šípaři:
„Kuj z té špíce střelu, bratře pravověrče,
jakous nikdý nekul, ať nechybí terče!“

Po jitru se houfy v pole hýbají,
posměchem je hlučným s hradeb stíhají,
i pán kamenický s náhradbí se dívá,
že těch zproštěn hostí, srdce v něm okřívá.

Ač tělo bojovné podál odstalo,
svou však velkou hlavu blízko nechalo.
Pode starou hruší Prokop spouští kuši:
„Hej pane Sezimo, poruč Bohu duši!“

Padnul — proudem krve žití vyvřelo,
přestalo již chase býti veselo,
ano v sloupech prachu a ve chumlech kouře
zpět v novém se vzteku přivaluje bouře.

Hřmí, a trou, a boří děla, houfnice,
ke hradu se tisknou kopí, sudlice,
a než půl dne přešlo, Táborové jaří
v kamenickém zámku krutě hospodaří.

Sezimovo tělo ční tam nad lomem,
záře z hradu svítí ještě nad borem,
kudy roty táhnou dál na Rakusice:
„Kdož jste bojovníci boží“ zpívajíce.