Odkaz Boženy Němcové ženám
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Odkaz Boženy Němcové ženám |
| Podtitulek: | (K padesátému výročí její smrti) |
| Autor: | Jindřich Vodák |
| Zdroj: | VODÁK, Jindřich. Cestou. Praha : Melantrich, 1946. s. 157–161. Moravská zemská knihovna v Brně |
| Vydáno: | Čas 21. I 1912 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Božena Němcová |
Prostonala snad polovinu svého života a div, že nezemřela někde mezi cizími lidmi, v litomyšlském hostinci, kde směla utrácet čtyři a nejvíc osm krejcarů denně. Převezli ji do Prahy zničenou hladem a tam mohla už jenom dozkomírat své truchlé, bědné dny. A přece zrovna její život, plný hořkosti, zklamání a strázně, byl prudkým rozletem za nebývalým rozvitím ženské bytosti a za novým, zářnějším jejím štěstím.
Měla by, kdyby mohla, být napsána historie jejího vzrůstu od chvíle, kdy přišla, dvaadvacetiletá, do Prahy. Jak se tam octla najednou mladá, oslňující půvabem, víla z dálného zeleného a květnatého údolí. Jak přinášela duši vášnivě hořící nezkrotnými touhami, neúkojně žíznivou zázračných úžasů a hltavě otevřenou všem velkým podnětům. Jak všecko v jejím nitru hnalo se směle do výše k slunci, kde by se rozestřelo volně ve vzdušném šíru a rozpučelo, až by oči přecházely. Jak každý pohled do rodících se myšlenek a do rašících snah byl pro ni skvělým zjevením, jež ji opojovalo, a jak byla ochotna přijmout každého za proroka, který hlásá věkové evangelium. Ani nevěděli ti, jimž se dostalo její blízkosti, koho mezi sebou mají. Čeho ona nebyla schopna, čeho by byla nedokázala. Muži, se kterými setkala se ve světě pražské inteligence, nemohli najít nad ni posluchačky horlivější a žádostivější; biograf píše: „Nebeský byl unesen způsobem, jakým Němcová dovedla poslouchat jeho vzletné horování o pravdách i bajkách člověčenstva… lpěla svýma očima na jeho rtech.“ A jistě každé jeho slovo zmnožovalo se jí ve sta jiných a měla dojem, že nabírá hrstmi z netušených pokladů.
U ní však nebyla jen slova. Němcová, venkovanka s prvotní silou víry a upřímné poctivosti, spojovala vždycky těsně slovo se skutkem. Jiné snad byly by uměly mluvit o oproštění ženy, ona byla hotova je žít. Jiné byly by snad uměly deklamovat o vlasteneckém hrdinství, o osvěcování lidu, ona nedbajíc, co z toho pojde, položila věnec na rakev Havlíčkovu, která zůstala tak chudá, a chodila po vesnicích poučovat, neohlížejíc se na to, kdo si toho všimne. A tak byly také ty její lásky, tak četné a tak bláhové a trpké. Neznala chytráctví a neznala opatrnosti, byla hotova jít bez výhrady za hlasem svého srdce, čelit všem předsudkům a vydat se všem nebezpečím. I když v tom bylo mnoho překotné nezkušenosti, přece jen víc bylo to, že se nebála žít svého života po své hlavě, podniknout jej na svou pěst, stůj co stůj. Nazvala sama bezbranností tu svou potřebu nespoutaného rozpětí: „Jaké mocné nevyzpytatelné kouzlo, ptám se mnohdy sama sebe, spočívá v jistém člověku, že nás jediný jeho pohled, jediný potisk ruky o všecku sílu připravit může, že chvění jeho hlasu jako třtinou námi zmítá? Já poznala moc toho kouzla a poddala se mu bezbranně, s celou vroucností své duše.“ My řekli bychom zejména: s celou vroucností své duše. Snila-li o jakémsi božském, tvůrčím doteku lásky, nebyla z těch, které zalhaly nebo utlačily svůj sen; cítila práva své osobnosti a přihlásila se o ně s bouřnou odvahou.
A psala tedy. Psala nejprve a hlavně pohádky, poněvadž to bylo ještě v dobách romantismu, poněvadž sama byla romantická a poněvadž se sbírala lidová literatura. Ale psala je také, poněvadž svět byl jí ještě pohádkou, jako bývá vždycky v počátcích kultury, a poněvadž potřebovala co nejvíc neobmezeného pole pro svou fantasii. V jejích pohádkách je dvojí vrstva, jedna, kterou psala víc dle své chuti, a druhá, kterou psala víc dle chuti jiných. Pod jejíma rukama z pohádky stával se román — román s exposicí, zauzlením, dramatickými scénami, rozmanitými dialogy, efektními obrazy, román s výraznými povahami, s bytostmi, jejichž osud vyvíjel se napínavě z jejích osobitých náklonností a tužeb. Uložila do pohádek mnoho z toho, nad čím se rozblouzňovala kdysi ve svých románových četbách dívčích. Zrovna ta místa však musí nám býti drahá tím, jak se v nich usilovalo o vyšší představu a útvar krásy. V pohádce o Jarmilovi uhlířův syn vezme Narcisčinu mušli a vyndá z ní perlu: „Srdce mu strachem tlouklo, když ji na zem hodil. Chvilku zůstala perla v trávě ležeti, pak se ale pomalu tratila, až konečně zmizela. Tu vyhrkne na tom místě pramen, vysoko se vzpíná a v oblouku tisícerých perel na trávu padá — ale není to již tráva, je to hlubina jedné velké mušle, do kteréž pěnivým hrkotem perly padají. I vyplyne ze stříbropěnných proudů bledá paní, vlny s divou radostí okolo ní se shluknou a líbají sněhové rámě její. Slunce barví duhově padající proud —“ Není to jako Botticelliho zrození Venuše se vším jeho významem? Kolik měli jsme před těmi pohádkami obrazů tak luzně myšlených, tak luzně vyjádřených, s tím dychtivým pudem k odvaze nové krásy?
Jsou v pohádkách Němcové ještě důležitější věci. Upopelené popelky, odsouzené k hrubým domácím pracím, jsou ze svého ponížení vyváděny na trůn, aby zářily nad chudobou odsouzenou k zakrsání, probouzejí je a starají se, aby jim urovnaly dráhu. Objednávají své zámecké potřeby u venkovských řemeslníků, povzbuzují je radou a chválou a hledí zvýšit jejich řemeslnou dovednost až na míru nejvybíravějších požadavků. Budou šířit mezi děvčaty pojem, co je pravá krása, aby se jim zošklivěly nevkusné obleky, a budou bojovat proti ohavným mazaninám, které se věší na stěny chalup pod jménem náboženských obrazů. Jejich vědění a umění bude se slovem vynakládat prakticky i nadšeně na to, aby zlepšily život svůj tím, že zlepší všecek život kolem něho a zároveň s ním.
A to psala Božena Němcová, od začátku až do konce. Žena jejího pojetí měla být nejpovolanější budovatelkou, okrašlovatelkou a zachovatelkou života. Měla se vzdělávat, aby tomu svému poslání dostála nejčestnějším způsobem, se zřetelem upjatým jen na ten cíl. Její vzdělání nemělo jí odcizit jejímu úzkému styku se vší mnohostí a rušností života; měla udržet v sobě jeho mízu v původní svěžesti a plodnosti a širokém rozlivu. Němcová zakládala si na tom, mluvit jazykem svých Ratibořičanů jako svých Chodů, jako svých Slováků, uměla myslit jejich představami, uměla nejpodrobnějším, nejobyčejnějším věcem i tvorům, mezi nimiž oni žili, dodat hlubokého smyslu i kouzla. Nápovědi jejího pokusného díla jdou nejlepšími cestami. Byly dopověděny? Přejaly je naše ženy k dalšímu vypracování?