Obyčejný život/XXXIV.

Obyčejný život Karel Čapek
XXXIII.	XXXIV.	Doslov

Údaje o textu
Titulek:	XXXIV.
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 19. vyd. Obyčejného života. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

Každý z nás je my, každý je zástup, který se vytrácí do nedohledna. Jen se na sebe podívej, člověče, vždyť jsi málem celé lidstvo! To je to strašné: když hřešíš, padá vina na ně na všechny, a každou tvou bolest i malost nese ten ohromný zástup. Nesmíš, nesmíš tolik lidí vést cestou ponížení a marnosti. Ty jsi Já, ty vedeš, jsi za ně odpovědný; tyhle všechny jsi měl někam přivést.

Ano, ale co dělat, když je těch osudů tolik, když je tolik těch možností! Copak je mohu všechny vést za ruku? Což se mám věčně dívat sám do sebe a zobracet svůj život po líci i rubu, – není tam ještě něco? nepřehlédl jsem snad nějakou přikrčenou osobičku, která se bůhví proč schovává za těmi druhými? Mám snad ze sebe vytahovat kdekterý záprtek možného života? Vždyť jich bylo nejmíň půl mandele, těch, které bylo možno jakžtakž rozeznat a pojmenovat, a už to je víc než dost; každý by stačil na celý život, – nač hledat dál! To už by člověk ani nežil a jenom by se přehrabával v sobě –

A tak už nech toho přehrabávání, nikam by to nevedlo. Copak nevidíš, že všichni druzí lidé, ať jsou co chtějí, jsou jako ty, že také oni jsou zástupové? Vždyť ani nevíš, co všechno máš s nimi společného; jen se podívej, – vždyť jejich život je také jeden z těch nesčíslných možných, které jsou v tobě! I ty bys mohl být to, co je ten druhý, mohl bys být pán nebo žebrák nebo nádeník po pás nahý; mohl bys být tím hrnčířem nebo tím pekařem nebo tím tátou devíti dětí, umazaných povidlem od ucha k uchu. To všechno jsi ty, protože v tobě jsou takové ty rozmanité možnosti. Můžeš se dívat na všechny lidi a na nich rozeznávat, co všechno je, člověče, v tobě. Každý z nich žije něco tvého, i ten chlap trhan, kterého vedou četníci s řetízky na rukou, i ten moudrý a tichý lampář, i ten ožralý setník, který zapíjí své hoře, všichni. Dívej se, dívej se dobře, abys konečně věděl, co všechno bys mohl být; dáš-li pozor, uvidíš v každém kus sebe sama, a pak v něm s úžasem poznáš svého pravého bližního.

Ano, je to tak, chválabohu, je to tak; a už nejsem tak sám ve svém já. Lidi, já už mezi vás nemohu, nemohu se na vás podívat zblízka; jenom vyhlížím oknem – třeba někdo půjde: listonoš nebo dítě ze školy, nebo metař, nebo žebrák. Nebo tudy ještě půjde ten mládenec se svou dívkou, budou strkat hlavy k sobě a ani se neohlédnou po mých dveřích. A už ani nemohu stát u okna, mám tak naběhlé a nevládné, jakoby chladnoucí nohy; ale ještě mohu myslit na lidi, ať je znám, nebo neznám, – je jich jako na pouti, takový nesmírný zástup! Bože, těch lidí! Ať jsi kdokoliv, poznávám tě; vždyť tím jsme si nejvíc rovni, že každý z nás žije nějakou jinou možnost. Ať jsi kdokoliv, jsi mé nesčíslné já; jsi to špatné nebo to dobré, co je také ve mně; i kdybych tě nenáviděl, nezapomenu nikdy, jak jsi mně strašně blízký. Milovati budu bližního svého jako sebe samého; i hrozit se ho budu jako sebe, i odporovat mu budu jako sobě samému; jeho břímě budu cítit, jeho bolestí budu sužován a budu úpět pod bezprávím, které se děje na něm. Čím mu budu blíž, tím najdu víc sebe sama. Budu klást meze sobci, neboť jsem sobec, a sloužit nemocnému budu, neboť sám jsem nemocný; neminu žebráka u chrámových dveří, jelikož jsem chudý jako on, a budu se přátelit se všemi, kdo pracují, neboť jsem jeden z nich. Jsem to, co dovedu pochopit. Čím víc lidí poznám v jejich životě, tím víc se naplní můj vlastní. A budu vším, čím jsem mohl být, a to, co bylo jen možné, bude skutečnost. Budu tím víc, čím míň bude toho já, jež mě omezuje. Vždyť to já bylo jako zlodějská lampička, – nebylo nic než to, co bylo v jeho okruhu. Ale nyní jsi ty a ty a ty, je vás tolik, je nás tolik, jako na pouti; bože, oč ten svět naroste druhými lidmi! Člověk by neřekl, že to je taková rozloha, taková sláva!

A to je ten pravý obyčejný život, ten nejobyčejnější život, ne ten, který je můj, ale ten, který je náš, nesmírný život nás všech. Všichni jsme obyčejní, když je nás tolik; a přesto – taková slavnost! Snad i Bůh je docela obyčejný život, jen ho uzřít a poznat. Snad bych ho našel v druhých, když jsem ho nenašel nebo nepoznal v sobě; třeba se může potkat mezi lidmi, třeba má docela obyčejnou tvář jako my všichni. Snad by se ukázal… třeba na truhlářském dvorku; ne že by se zjevil, ale najednou by člověk věděl, že je tady a všude, a nic by nevadilo, že bouchají fošny a sviští hoblík; tatínek by ani nezvedl hlavu, Franc by ani nepřestal hvízdat, a pan Martinek by se díval krásnýma očima, ale nic zvláštního by neviděl; byl by to docela obyčejný život, a přitom taková nesmírná, úžasná sláva. Nebo by to bylo v dřevěné boudě, zavřené na petlici a páchnoucí jako zvíře; taková tma, jen štěrbinou tam vniká světlo, a tu se počne všechno rýsovat v záři podivné a oslňující, všechno to svinstvo a ta bída. Nebo poslední stanice na světě, rezavá kolej zarůstající pastuší tobolkou a metlicí, nic dál a konec všeho; a ten konec všeho, to by byl právě Bůh. Nebo koleje běžící do nekonečna a v nekonečnu se setkávající, koleje, jež hypnotizují; a už bych se po nich nerozjížděl za kdovíjakým dobrodružstvím, ale rovně, rovně, docela rovně do nekonečna. Možná že to tam bylo, že i to bylo v mém životě, ale já jsem to přehlédl. Třeba je noc, noc s červenými a zelenými světýlky, a na stanici stojí poslední vlak; žádný mezinárodní rychlík, ale docela obyčejný osobní vláček, takový krcálek, co staví na každé stanici; proč by takový obyčejný vlak nemohl jet do nekonečna? Bim, bim, zřízenec oťukává kola kladívkem, po peróně kmitá lucerna lampářova a pan přednosta se dívá na hodinky, už by byl čas. Bouchají dvířka vagónů, všichni salutují, hotovo, a vláček se rozjíždí přes výhybky do tmy na tu nekonečnou kolej. Počkejte, vždyť tam je plno lidí, sedí tam pan Martinek, opilý setník spí v koutě jako dřevo, černá holčička tiskne nos na okno a vyplazuje jazyk a z budky na posledním voze zdraví praporkem ten brzdař. Počkejte, já jedu s sebou!

Doktor byl na zahradě, když mu pan Popel přišel vrátit ten rukopis, zase tak pečlivě ovázaný, jako by to byl svazek vyřízených aktů.

„Přečetl jste si to?“ ptal se doktor.

„Přečetl,“ bručel starý pán, a nevěděl, co říci dále. „Poslouchejte,“ vyhrkl po chvíli, „vždyť mu to nemohlo dělat dobře, psát tyhle věci! To je vidět na tom písmu, jak je na konci roztřesené, jako by mu ruka skákala.“ Podíval se na svou vlastní ruku; ne, chválabohu, ještě se tak moc netřese. „Já myslím, že ho to muselo rozčilovat, ne? Při jeho zdravotním stavu –“

Doktor krčil rameny. „To víte, že mu to škodilo. Ještě to leželo na stole, když mě k němu zavolali. Asi to právě dopsal, – je-li to vůbec dopsáno do posledního puntíku. – To se rozumí, že by bylo pro něho líp, kdyby si byl vykládal karty nebo tak.“

„Třeba mohl být ještě živ, ne?“ vyzvídal pan Popel nadějně.

„Ale ano,“ brumlal doktor. „Ještě pár týdnů nebo nějaký měsíc –“

„Chudák,“ řekl pan Popel dojatě.

Bylo ticho na zahrádce, jen někde za plotem výskalo dítě. Starý pán uhlazoval zamyšleně ohnuté růžky rukopisu. „Prosím vás,“ řekl najednou, „co bych já musil říci o svém životě! Holenku, to nebylo tak jednoduché a… obyčejné jako u něho. Vy jste ještě mladý, vy nevíte, co všechno člověk dovede. Kam bych přišel, kdybych to všechno chtěl nějak vysvětlit! Nu, bylo to, a jaképak řeči. A vy, vy jistě taky –“

„Já na takové věci nemám kdy,“ děl doktor. „Párat se v sobě nebo tak. Děkuju uctivě, já mám dost toho svinstva v druhých lidech.“

„Tak vy říkáte,“ načínal pan Popel váhavě, „raději si vykládat karty –“

Doktor po něm střelil očima; to víš, budu ti tady dělat ordinaci! „Přijde na to,“ řekl nevlídně, „co komu dělá nejlíp.“

Starý pán zamyšleně mrkal. „Takový to byl hodný, spořádaný člověk –“

Doktor se obrátil a dělal, jako by uštipoval odkvetlý květ. „Abyste věděl,“ bručel, „ty ostrožky jsem mu tam na zahrádce vyměnil. Aby po něm zůstalo všecko v pořádku.“