Obyčejný život/XXXIII.

Obyčejný život Karel Čapek
XXXII.	XXXIII.	XXXIV.

Údaje o textu
Titulek:	XXXIII.
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 19. vyd. Obyčejného života. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

Ještě tak být básníkem, ten to má dobré; básník vidí, co je v něm, a může tomu dát jméno i tvar. Není žádné fantazie, nikdo nemůže vymyslet, co by nebylo v něm. Uzřít a uslyšet, v tom je ten celý zázrak a celé zjevení. A domyslet do konce, co je v nás jenom naznačeno. I najde celého člověka a celý život v tom, co je pro jiné jenom záchvěv nebo okamžik. Je tak přelidněn, že to musí vysílat do světa. Jdi, Romeo, a miuj zběsilostí lásky, vraždi, žárlivý Othello, a ty, Hamlete, váhej, jako jsem váhal já. To všechno jsou možné životy, jež činí nárok, aby byly žity. A básník jim toho může dopřát se zázračnou a všemohoucí plností.

Kdybych mohl, jako básníci, dát vůli těm osudům, které byly ve mně, tu by vypadaly jinak, Kriste, to bych z nich udělal něco jiného! Ten obyčejný člověk by nebyl přednostou stanice; byl by sedlákem, hospodářem, který pracuje na své půdě; své koně by hřebelcoval a zaplétal by jim hřívu, těžkým a ryšavým valachům s ohony po zem; své volky by popadl za rohy a vůz by nadzvedl rukou, takový hromotluk. A dvorec bíle natřený s červenými střechami, a na zápraží žena, utírá si ruce zástěrou, a pojď jíst, hospodáři. Měli bychom děti, ženo, neboť naše pole by plodilo. Jakápak práce, když to není na svém? – Byl by to paličatý a prchlý sedlák, jako ras na čeleď, ale zato ten pěkný dvorec, a těch zvířat, toho života, co se tu hemží! To už není, pane, ohrada z třísek, to je pravý kus světa a pravá práce. Na to se může každý podívat, jaké dílo jsem tady pro sebe udělal. – To tedy by byla ta pravá historie a ta celá, plná, nepolovičatá pravda o člověku obyčejném. Ten hospodář by patrně položil krk za svůj statek: ne proto, že by to bylo tragické, naopak, že je to samozřejmé; copak ten krásný grunt nestojí za život člověka? Třeba dělá na poli, a ve vsi zvoní na poplach, u někoho hoří. A tu běží starý sedlák, srdce mu neslouží, ale sedlák běží; to je hrozné, co takové srdce může dělat. Jako by se mělo rozpuknout, jako by se strašně sevřelo a nemohlo se zase otevřít, ale sedlák běží. Ještě několik kroků, – ale to už není srdce, to už je jenom taková nesmírná bolest. A tady jsme, tady jsou vrata a dvůr, bílé stěny a červené střechy, cože se to tak točí vzhůru nohama? Ne, to přece nejsou bílé stěny, to je obloha. Vždyť tady vždycky býval dvůr, diví se hospodář; ale to už ze stavení vybíhají lidé a pokoušejí se zvednout těžké tělo člověka.

Nebo ten s lokty: to by taky byla docela jiná historie. Předně by to přivedl dál, nestačil by mu nějaký úřední stůl; ani nevím, čím by musel být, aby to vyjádřilo jeho ctižádost. A byl by bezohlednější, byl by hrozný ve své vůli k moci; šel by přes mrtvoly, aby dosáhl svého; všecko by obětoval své velikosti, štěstí, lásku, lidi i sebe sama. Nejdřív malý a ponížený, drápal by se stůj co stůj nahoru; vzorný žáček, který všecko nadřel a pomáhá učitelům do kabátu; snaživý úředníček, který žere práci, lichotí nadřízeným a denuncuje kolegy; potom už sám může poroučet jiným a přijde tomu na chuť. Pánovitý a bezcitný, týrá lidi, takový otrokář práskající bičem; to se rozumí, teď se stává osobou důležitou a užitečnou a roste čím dále tím rychleji, pořád osamělejší a mocnější a pořád víc nenáviděný. A ještě toho nemá dost, nikdy nemůže být dost pánem, aby vyhladil poníženost svých počátků; ještě se musí několika lidem klanět a div se při tom nepřerazí samou horlivostí a úctou; tak to je ještě to malé a služebné v něm, co dosud nepřekonal. Nu tak dál, ještě o kousek výš, všechny síly napnout, – a v tu chvíli ten s lokty o něco brkne, a už je dole, je v hanbě a ponížení, a konec. To je trest za to, že chtěl být veliký, to je spravedlivý trest. Tragická figura, koukejme; takový to byl přísný pán, a teď sedí a tiskne si ruku k srdci. Copak měl někdy srdce? Inu, nemíval, a najednou tu je něco, co silně a hluboce bolí. To tedy je srdce, ta bolest a úzkost; kdo by byl věřil, že může být v člověku tolik srdce!

Nebo ten hypochondr: jen ho pořádně dodělat, a byla by to pěkná nestvůra. Jeho příběh, to by byla obludná tyranie slabosti a strachu, neboť slaboch je nejhroznějším tyranem. Všechno by se musilo kolem něho točit zakřiknutě a po špičkách. Nikdo se nezasměj, nikdo se netěš ze života, neboť tady je nemocný. Jak může, jak smí někdo být zdráv a veselý! Zatrhnout vám to, neřádi, kéž by vám tváří zacukala bolest, kéž byste schli strachem a sklíčeností! Aspoň vám nejbližším budu otravovat dny a noci tisícerou sekaturou, aspoň vás přinutím, abyste sloužili mé nemoci a slabosti, – což nejsem chorý a nemám na to právo? Tak vida je, oni umrou dřív! Dobře jim tak, to mají z toho, že byli zdrávi! A nakonec zbývá jen on, jen hypochondr; všechny je přežil, a už nemá, koho by trápil; nyní je skutečně nemocen, a je na to sám; není tu nikdo, na koho by se zlobil, komu by dával vinu, že dnes mu je zase hůř – Jak je to od těch lidí sobecké, že zemřeli! A hypochondr, jenž trýznil živé, počíná tiše a trpce nenávidět mrtvé, kteří ho opustili.

A co by se dalo udělat z toho hrdiny, – ten by nevyvázl se zdravou koží; jednou v noci by ho zatkli vojáci, – jak by se na ně podíval pyšnýma, planoucíma, výsměšnýma očima, jako ten syn malířův; byl by na místě zastřelen, patrně ranou do srdce; jen takové jedno bolestné cuknutí, a ležel by mezi kolejemi, tváří vzhůru. Šílený setník s revolverem – Odneste toho psa do lampárny! Čtyři železničáři vlekou to tělo, hergot, jak je takový mrtvý člověk těžký! – V tu dobu by už byl básník dávno mrtev, upil by se; umíral by ve špitále, odulý a hrozný; co to tak šustí, jsou to kokosové palmy nebo křídla? Modlí se nad ním milosrdná sestra, drží ho za ruce, aby tak netěkaly v deliriu. Sestřičko, sestro, jak je to dál: Anděle boží, strážce můj –? A romantik, což ten: něco by se semlelo, nějaké velké a neobyčejné neštěstí; a on by umíral, jistě pro tu krásnou cizinku; měl by hlavu na jejím klíně a šeptal by: Ne pleurez pas, Madame – Ano, to by byl ten pravý konec, to jsou ty pravé a celé životy, tak, jak měly být.

To už jsou všichni, a všichni mrtvi? Ne, ještě zbývá ten žebráček boží; copak ten ještě neumřel? Ne, neumřel, možná že je věčný. Vždycky byl tam, kde byl konec všeho; i bude snad na konci všeho, a bude se dívat.