Obyčejný život/XXV.

Obyčejný život Karel Čapek
XXIV.	XXV.	XXVI.

Údaje o textu
Titulek:	XXV.
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 19. vyd. Obyčejného života. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

Ne, tak docela se to přece jen nepovedlo. Nechme básníka, básníka vzal čert; ale bylo tu ještě něco neviňoučkého a neškodného, čeho jsem se nikdy nezbavil a patrně ani nechtěl zbavit. Bylo to tu dávno před básníkem, vlastně už od dětství, bylo to už v té ohradě z třísek; nic zvláštního, jenom takové snění, taková romantičnost, okouzlení fikcemi nebo jak tomu říci. Copak, u dítěte je to docela přirozené; divnější je, že je to stejně přirozené u dospělého a vážného muže. Dítě má své fazulky, ve kterých vidí poklady, slepičky a všecko, co ráčí; věří, že tatínek je hrdina a že v řece je něco divokého a hrozného, čeho je radno se bát. Ale koukejte na pana přednostu; kráčí energickými, trochu nedbalými kroky po peróně a dívá se vpravo a vlevo, jako by dával na všechno pozor; zatím myslí, co by bylo, kdyby se do něho na první pohled vášnivě zamilovala princezna, ta v lodenových šatech, co přijela na hony. Pan přednosta má sice hodnou ženu, kterou má upřímně rád, ale to mu v tuto chvíli nevadí; toho okamžiku je mu příjemnější rozmlouvat s princeznou, zachovávat nejuctivější rezervu a přitom tak trochu sám trpět mukami její lásky. Nebo kdyby se srazily dva rychlíky: co by dělal, jak by zakročil, jak by ovládl jasnými, velitelskými rozkazy ten zmatek a tu hrůzu. Sem, rychle sem, tady je v troskách žena! A sám v čele všech páčit stěny vagónu, kupodivu, kde se v něm bere ta obrovská síla! Cizinka děkuje svému zachránci, chce mu líbat ruku, ale on, kdepak! to je jen má povinnost, madam, a už zase řídí záchranné práce jako kapitán na velitelském můstku. Nebo koná daleké cesty, je vojákem, najde u trati zmuchlaný lístek, na kterém je chvatně napsáno: Zachraňte mě - Člověk do toho sklouzne, ani neví jak; najednou je v tom, koná veliké činy a prožívá neobyčejná dobrodružství; teprve když se z toho musí probudit, tak jím to skoro trhne a rupne to nepříjemně, jako by odněkud spadl; cítí se ochablý a rozladěný a trochu se stydí.

A vida, nad těmihle pošetilostmi pan přednosta nemává rukou a nesnaží se ubránit se jim; nebere je sice vážně a například za nic na světě by se k nim nepřiznal své ženě, ale bezmála se na ně předem těší. Možno říci, že kromě té doby, kdy byl zamilován, si každý den vysní nějaký děj svého života; k některým se vrací se zvláštní zálibou, rozpřádá je do nových a nových podrobností a prožívá je jaksi na pokračování. Má celou řadu vedlejších a fiktivních životů, vesměs milostných, heroických a dobrodružných, ve kterých on sám je neměnně mladý, silný a rytířský; někdy umírá, ale vždycky ze statečnosti a obětavosti; vyznamenav se nějak, ustupuje do pozadí, sám koneckonců dojat nad svým nesobeckým a šlechetným jednáním. Přes tuto skromnost procitá nerad do toho druhého, skutečného života, ve kterém nemá čím se vyznamenat, ale také ne čeho se šlechetně a obětavě odříkat.

Nu ano, romantika; ale vždyť právě proto jsem měl železnice rád, že ve mně byl ten romantik; to bylo pro ten zvláštní, trochu exotický opar, který železnice mají, pro tu náladu dálky, pro to každodenní dobrodružství příjezdů a odjezdů. Ano, to bylo něco pro mne, to byl pravý rám pro mé nekonečné snění. Ten druhý, ten skutečný život, to byla víceméně jenom rutina a dobře běžící mechanismus; čím dokonaleji klapal, tím míň mě rušil v mých vysněných příbězích. Slyšíš to, ty svárlivý hlase? Proto, jen proto jsem si pořídil to vzorné, bezvadně fungující nádraží, abych za zvonění signálů a tikotu Morseových značek, mezi příjezdy a odjezdy lidí spřádal fikci svého života. Člověk se dívá, jak běží koleje, nějak ho fascinují, a samo od sebe se to v něm rozjede do dálky; a už se ubírá nekonečnou cestou dobrodružství pořád týchž a pořád jiných. Já vím, já vím: proto žena cítila, že jí unikám, že tam dole mezi kolejemi žiji nějaký svůj život, ve kterém pro ni není místa a který před ní tajím. Copak jsem jí mohl říkat o princeznách v lodenových šatech, o krásných cizinkách a takových věcech? Nu, nemohl; co dělat, má drahá, ty máš mé tělo, aby ses o ně starala, ale má mysl je jinde. Vzala sis přednostu stanice, ale romantika ne, romantika nemůžeš nikdy mít.

Já vím, ten romantik ve mně, to byla maminka. Maminka zpívala, maminka se někdy zadívala, maminka měla nějaký skrytý a neznámý život; a jak byla krásná tehdy, když podávala dragounovi pít, tak krásná, že mně kloučkovi se srdce svíralo. Říkali vždycky, že jsem po ní. Tehdy jsem chtěl být po tatínkovi, silný jako on, velký a spolehlivý jako tatínek. Asi jsem se nevydařil. To není po něm, ten básník, ten romantik a kdo ví co ještě.